Woodstock

Woodstock nebyl první rockový festival v dějinách, ale pořád ještě šlo teprve o dva roky starý fenomén a přes 400 tisíc lidí byla do té doby (a dlouho potom) zdaleka největší návštěvnost na podobné akci, nemluvě o tom, že organizátoři počítali max. s polovičkou. Čili i kdybychom nechali stranou všechny ideologie, lásky, Vietnamy a drogy, už jenom sledovat, jak lidi, pořadatelé, muzikanti i místní obyvatelé ještě nejsou ve svých rolích tak docela zajetí a jak jim postupně docházejí rozměry toho, čeho se právě stávají součástí, je podívaná až dojemná. Výsledkem mohla být buď masová tragédie (při všem bohužel oprávněném nadhledu nad naivitou hippies, představme si takovou situaci dnes!), nebo tenhle svého druhu zázrak, jehož svědkem být je i po letech pořád po čertech povznášející pocit. — Muzika: Nebudu se pouštět do nářků nad tím, proč už dneska takhle nikdo nehraje, je holt jiná doba; já jako dítě oné doby (skoro bych býval mohl být tím miminem, co se narodilo ve zdravotnickém stanu během jednoho z koncertů, ale nakonec jsem byl do tohoto světa vržen až dva dny po skončení festivalu a o kontinent dál) se v její hudbě cítím skvěle; ač zdaleka nejsem bezbřehým obdivovatelem všech účinkujících, ani téměř čtyři hodiny režisérského sestřihu mi po hudební stránce nestačily, chtěl bych ještě, ještě. — No a pak je tu způsob, jakým to celé Wadleigh a jeho parta převedli na plátno. Koncept s děleným obrazem považuju za báječný a taky do mrtě využitý – jednak je to na mnoha místech výtvarně nádherná podívaná, jednak se tím povedlo přenést na diváka pocity návštěvníka festivalu, jehož smysly jsou bombardovány ze všech stran úplně stejně a taky neví, kam koukat dřív, aby mu něco neuteklo. Nic, co by bylo bližší fyzické přítomnosti na místě, si neumím představit. Čili: Kus důležité a zajímavé historie, kus skvělé muziky a kus báječné filmařiny. U mě za plný počet. (08.07.2013)

Hudobne som tuto úplne mimo, poznal som snáď dokopy tri piesne a tak Woodstock som vnímal skôr z hľadiska zdokumentovania jedného hudobného festivalu. Mimochodom toho najväčšieho a najslávnejšieho v histórii. Okrem nejakého toho húlenia a zopár nahých tiel som ale z filmu nenadobudol dojem nejakej zhýralosti ála Sodoma-Gomora, proste kapely prichádzali a odchádzali, diváci prichádzali a odchádzali, miestni to nejako komentovali a nakoniec tam ostal brutálny bordel. (23.06.2019)

K tomuhle dokumentu prostě není moc co dodat. Kromě toho, že má naprosto skvělý střih a práci s více obrazy najednou, tak je to především nádherný záznam toho, jaká byla doba a jaká byla její hudba. Ta hudba je pořád úžasná a ty hodnoty... pořád se na ně kašle. Rebelství moc nepomohlo, ale můžeme doufat, že se někdy ještě jednou něco podobného podaří. (22.07.2015)

Miluju festivaly, pro jejich jedinečnou atmosféru, spojení s davem a hudbou. A čekala jsem, že Woodstock bude něco, co bude tuto jedinečnost vyzařovat i přes televizní obrazovku. Bohužel ne pro mě. Je mi to líto, když vidím, že pro Vás ostatní ano. Ale stejně bych tam chtěla být. Doopravdy. ,,I am going where the water tastes like wine, we can jump in the water stay drunk all the time." (24.03.2013)

Dokument o udalosti, ktorá sa vymykala všetkému dovtedajšiemu. Udalosť, ktorá bola vrcholom fenoménu kultúry "hippie" a zároveň oficiálne uzatvorila 60. roky, roky veľkých udalostí a prehupla históriu do ďalšej etapy. Kultúra "hippie" bola v samej podstate dosť fantastická, lebo hlásala zdieľanie tohto sveta nami všetkými. Zanechanie rozporov a zla a usilovala sa o spoločnú lásku medzi všetkými. Avšak bola totálnym úletom od reality a na ňu nakoniec narazila. Využívala na dosiahnutie svojich krásnych cieľov zlé prostriedky. Na jednej strane neviazaný sex každého s každým, dosiahnutie eufórie pomocou drog, žiadna hygiena, nikoho skoro nič nezaujímalo, len sa dostať do tranzu a tam to končilo. Ja však z istého uhlu túto kultúru uznávam, aj keď mnohí ju po rokoch považujú za úlet, najmä v spojení s týmto festivalom. Aj dnes v časoch krízy a zistenia, že kapitalizmus nám šťastie neprinesie, lebo je založený na sebeckosti a chamtivosti mi toto prináša odpoveď na to, ako sa zjednotiť. Ľudia totiž túžia po spoločnom dobre a aj vtedy ľudia prišli na túto obrovskú udalosť aj s tým, že hľadali odpovede v dobe, ktorá sa k nim nestavala dobre. Spoločnú eufóriu zažívame najmä na Slovensku pri veľkých športových úspechoch, ale potom akosi pominie. Môžem sa na to pozrieť aj tak, že uvediem príklad. Pred pár mesiacmi sme si ešte užívali jazier Košarísk blízko Bratislavy a včera, keď som tam zašiel, zistil som, že sú ohradené s nápismi ako súkromný pozemok, zákaz vstupu a voľne vypustené psy. Naša spoločnosť sa nezmenila k dobrému a preto tento fenomén aj dnes inšpiruje. Dokument ako taký, je dĺžkou prepálený, ale prináša neopakovateľnú atmosféru života detí kvetov. Zachytáva vystúpenia hudobných velikánov ako Jimmy Hendrix, The Who, Joe Cockera a podobne. Veľká masa ľudí si užíva spoločné kúpanie, váľanie sa v bahne, vylihovanie na tráve, či meditácie. Stretáva ich však aj realita, ako telefonáty domov, pôrody, zdravotné problémy, rôzne názory na ich pobyt tam od miestnych obyvateľov. Podporovali ich najmä odporcovia vojny vo Vietname. Udalosť z ktorej si spravili ľudia koncert zadarmo, ale zároveň si doň priniesli anarchiu a veľké zápchy. Dokument strieda hudbu, rozhovory a správanie ľudí, pracuje aj s obrazom, je to proste veľký relax, občas však aj nuda. Obraz a odraz jednej generácie a keď to s týmto vydržíte dokonca ako tých pár ľudí tam, dočkáte sa odmeny v podobe gitarového mága Jimmyho Hendixa. Úchvatné, nedokonalé, sporné, živelné, anarchistické, jednoduché a hlavne zmierujúce. Mier! (12.09.2012)