Muži nestárnou

Ačkoliv pan Pivec nepatří mezi krasavce, tak svou roli odehrál špičkově, a to způsobem romanticko-úsměvným, přičemž skladba "Madóno má" působila v jeho podání legračně-milým tónem. Jeho dvoření a postupné zamilovávání se do maminky v podání paní Kabátové a posléze do její dcerky a vnučky působí velmi přesvědčivě. Má oblíbená hláška pochází od paní Kabátové, která již v babičkovském věku pronesla: "Proboha, dejte mu ji (myšleno vnučku), nebo si počká na další (myšleno pravnučku) !" :-))) (06.04.2011)

„Když se muž o ženu zajímá, dozví se o ní všechno za chvíli.“ - „A také až do třetího kolena?“ - „Možná…“ Film je oslavou staromládenectví a sukničkářů. Překvapivě jsem se smál docela často…ovšem většinou spíš kouzlu nechtěného. Už jen ta myšlenka „pokračování lásky“, kdy si Pivcův nestárnoucí (a nenaplněný) milovník začne postupně něco s babičkou, dcerou a následně i vnučkou, tedy stále „mladším vydáním téhož“, je celkem ujetá, to ani nemusím být členem Ligy mravnosti. A Nezvalův „cynik“, který i mimo jeden klan „občas nějakou koroptvičku vyplaší“, je mu v tomhle zdatným společníkem („Co tomu říkáš strýčku?!“ - „Mně se to líbí!“). Baví i scény s rozlícenou Kabátovou-babičkou, která ale vypadá opravdu staře oproti 6 let staršímu Pivcovi, za to patří maskérům uznání. Zbytek je místy více či spíš méně záživnou (pod)průměrnou limonádou. „A nemohlo by to počkat?“ - „A proč?“ - „No sestra tam sama jet nemůže, a já zrovna nemám čas, přítelkyně odjede asi za 10 dní.“ - „No, to by snad stačilo.“ - „No, jenomže…pak přijede druhá.“ (17.05.2020)

Tato komedie má jeden zásadní nedostatek. Není vtipná. Nekoná se tady fyzické herectví à la V. Burian, nepobaví vás školní šprťouchlantství Peškovo, ale ani verbální humor O. Nového, nebo H. Haase. Úsměv ve vás vzbudí snad jen pointa a to nejspíš ještě jen tehdy, pokud jste muž. Pivec je dobrý herec, ale scénář ho nechal jen toužebně slintat, nad genofondem jedné ženy. Tím, že je "zápletka" vyzrazena už v popisu filmu, odsuzuje se divák pouze přihlížet velmi nepravděpodobnému rychlozamilovávání se...a to prosím třikrát. Za zmínku tak stojí jen klátící song, kterým pan Stanislav zlákal nebohou milfku...nositelku onoho genofondu. (13.03.2023)

Za úsměv jediný, má krásná paní... Fenomenální úspěch hudební komedie Jana Patrného (1877 – 1929) na prknech Nového divadla Oldřicha Nového přiměl režiséra Slavínského na nic nečekat a jednat. Svou neústupností ovšem vyvolal nepříjemný konflikt, na jehož konci zbylo jediné: uražený odchod Oldřicha Nového z filmových ateliérů. Slavínský si, navzdory předem vyřčeným předpokladům, totiž prosadil pětatřicetiletého Jana Pivce, tehdy již renomovaného divadelního herce, který svého Stáňu vybavil velkou přesvědčivostí, osobním charismatem i jistou elegancí. Vskutku okouzlující Zitu Kabátovou sice Slavínského tvrdohlavost stála angažmá u Oldřicha Nového, jisté ale je, že její Helena, žena nepochopená a přehlížená, zosobňuje nejen vrchol hereččiny filmové kariéry, ale také cosi jako tragický úděl dívek a žen vdaných bez lásky, z pouhého rozumu. A film? Neodolatelný. Od začátku do konce. Celá ta stěží uvěřitelná lovestory je totiž rozehrána s určitou lehkostí, jemným ironickým humorem a velkou životní moudrostí, jsa přitom vybavena obecnější úvahou o mužích, kteří ztratí-li ženu, hledají v dalších vztazích jen její pokračování. Že se s tím lecjaký zhrublý mileniál neumí identifikovat, není vina filmu, nýbrž nezmar dnešní doby, která hluboký milostný cit degradovala na pouhý povrchní flirt bez úcty a porozumění. Ach ano, tehdy byli pánové skutečnými gentlemany. (03.10.2008)

"Prosím vás, dejte mu ji, ať už je v rodině pokoj!" :o) Zaujala mě dobrá práce maskérů - zatímco Stáňa si vystačí s knírkem či jeho absencí (no a trochou těch šedin, aby se neřeklo), na ostatních ukázkově pracuje zub času. Pobavil Gustav Nezval a Liga mravnosti; ostatní bavili taky, ovšem nechtěně ;o) (09.05.2015)