Cesta

Pěší road movie o návratu dvou sourozenců zanechaných uprostřed australské buše do civilizace. A je takový návrat vůbec možný? Zvlášť, když je cesta dlouhá. Krásná Jenny Agutter (kterou režisér neváhal svléknout a pak dlouze zabírat při koupeli) a režisérův syn Luc se totiž na téhle pouti samozřejmě změní. Výborná kamera maluje poetické obrazy, k tomu hraje skvělá hudba Johna Barryho, prostě paráda! (14.07.2008)

"Nechápání", anebo jeho ztížená možnost, je v tomhle filmu o kulturní propasti mezi civilizací a přírodou klíčové. Sám jsem se přistihl, že zkouším hádat, co má která scéna znamenat. Ale lepší je jenom se koukat a nesnažit domýšlet možné přesahy, to až potom. Jediná správná interpretace stejně neexistuje. Na každý pád jde o výjimečné a inspirativní, ryze umělecké filmové dílo, které si říká o další zhlédnutí, řekněme po pár letech. Sám za sebe musím říct, že by mě nikdy nenapadlo, jak krásná může být australská poušť, jejíž krajina, fauna a flóra je tu prezentována jako skvostné Boží dílo. A jak to tam žije! Jenom se umět dívat. A chtít. (20.07.2007)

Což o to začalo to zajímavě; didžeridu, hlasové zkoušky, konkrétní zvuky a přilnavé obrazy. Pak se to náhle všechno rozpadlo, nastala (dle úvodu) "esence podmanivé vizuální krásy a filozofická meditace nad vztahem přírody a civilizace" a bylo to v háji. Na tomhle klokaním mase jsem si nepochutnal, ostatně i řezník mi přišel povrchní a málo sympatický, a porovnávání divočiny a civilizace experimentálně násilné. Snad jediné, co jsem chtěl pochopit byl rituální tanec Davida Gulpilila, ale nedovedl jsem se do něj ani vcítit. Pozn. 1: Možná chtěl Nicolas Roeg vyjádřit něco, co se už před ním podařilo lépe sdělit anglickému romanopisci D. H. Lawrencovi (v románu Kangaroo). Cituji část, která zaujala Gilla Deleuze (viz "Tisíc plošin" v překladu Marie Caruccio Caporale): "Být sám bez paměti, bez ducha, u moře (...) Být sám tak přítomen a tak nepřítomen jako čerň domorodce na prosluněmém písku (...) Daleko, velmi daleko, jako bych přistál na jiné planetě, jako by byl člověkem po smrti (...) Krajina? Na krajině mu vůbec nezáleželo (...) Lidstvo? To neexistovalo. Myšlenka? Zapadla jako kámen do vody. Slavná minulost? Obnošená, křehká a průsvitná šupina vyvržená na pobřeží (...) Pozn. 2: Zajímavostí je použití kousíčku skladby (rádia) mladého Karlheinze Stockhausena "Hymnen ". (22.02.2019)

Všetky film od Brita Nicolasa Roega vnímam, ako priemerné, či skôr podpriemerné, a nie je tomu inak ani tentokrát, s anglickými deckami stratenými, kdesi v austrálskej buši, pričom pôvodný zámer ich otca, ktorý bol s nimi, spočíval v tom, že vystreliť im mozgy z hláv, by nebolo na škodu veci, našťastie tento ohavný čin sa nespáchal, a tak mu nezostávalo nič iné, ako si vystreliť vlastný mozog zo sprostej hlavy, s ponechaním si pokrvného potomstva na milosť a nemilosť osudu. Bezmenné postavy dievčaťa a chlapca sa predierajú holým životom, aby po čase stretli austrálskeho domorodého chalana, ktorý sa neskôr obesí, čiže budem mať čo dočinenia, s vskutku podarenou „svätou trojicou” , kde z aktivít čierneho chalaniska by neboli bohvieako nadšení ochrancovia zvierat, s ktorými sa tu robia také veci, až som mal normálne chuť to urobiť režisérovi Roegovi, čo by si zaslúžil poza uši !!! Naozaj hrozný film, ktorý v sebe obsahuje ešte strašnejšie zábery, z ktorých mi bolo na zvracanie ! Aspoň kameru pochválim človeku, ktorý mal na starosti i slovíčko : „AKCIA” ! (09.02.2018)

Nevzpomínám si na film, který mne svým neočekávaným vyústěním (včetně náhlého otevřeného konce) tak zklamal a na druhé straně právě tímhle zklamáním současně nadchl a zasáhl. Ono ne každé přínosné poznání je současně vždycky radostné... Cesta mohla zůstat napínavým dobrodružným filmem o dvou dětech v divočině, mohla se vydat mysteriózní linkou s odhalením příčiny a detailů kolem jednoho tragického incidentu, ale ona se rázem promění ve filosofické dílo, jehož obsah se již netýká jenom pár fiktivních jednotlivců. Měli jsme dlouze před očima divokou přírodu, toužili jsme (snad i mnozí z nás diváků) spatřit po čase zase moderní civilizaci. My cíl této své touhy úspěšně dosáhli! Jenomže co dál? Kudy jít teď? Z lidumilné přírody zase zpátky do světa, kde otec nezletilých dětí byl schopen během jakéhosi špionážního úkolu spáchat sebevraždu? Kde již i pohozená konev před domem se stává přísně nedotknutelným soukromým majetkem jedince? Kde před očima máme místro stromů a zvěře tentokrát údolí zrezavěných vraků? Nicolas Roeg nám myšlenku prokletí moderní doby sděluje pro někoho možná až příliš jasně a okatě, nicméně sděluje jí pro nás všechny včetně dětí. Nenabízí konkrétní východisko, ale zasahuje poznáním skutečnosti v nečekanou chvíli a vybízí k přemýšlení. Tento krásný film s jedinečnou atmosférou, v hlavní roli s dvěma dětmi a jedním australským domorodcem, mne nadchl víc, než všechny ty trháky s hollywoodskými hvězdami. 100% (Viděno v rámci Challenge Tour: "30 dnů se světovou kinematografií" 2020) (05.03.2020)