Jules a Jim

Film mě otrávil stejně jako kniha: rozmazlená semetrika a údajná femme fatale Katty mě neskutečně dráždí a ač je snímek z objektivnějšího pohledu snad celkem dobře natočený, nedokážu pro zbytečné vztahové eskapády jeho protagonistů nalézt sympatii. Proč vlastně všechny ty milostné mnohoúhelníky, v nichž všechno je strašně vážné a přitom zároveň jako ve hře? Nebyl jsem vůbec schopen empatie, díval jsem se na příběh s ledovým odstupem jako by to bylo nějaké vyprávění o stém a sto prvním milenci znuděné Marie Antoinetty. (14.07.2007)

Dobová romance v nekonvenčním pojetí. Truffaut vytvořil živou koláž, která neposedně poskakuje sem a tam a nedává divákovi možnost spočinout či proniknout za formální slupku. Tu skutečně brání dynamická ruční kamera, ostrý střih záměrně narušující kontinuitu a až monumentálně komplikované pohyby hodící se spíše k vysokorozpočtové produkci. Zcizujícím efektem je rovněž užití dokumentárních záběrů nejen z válečných polí, ale i z dobového životního stylu. Dokonce i postavy jsou spíše ploché figurky, do nichž nalévají život barvité věty vypravěče, jež vytváří zvláštní napětí, avšak přeci jen působí trochu úmorně a herecké výkony zde skutečně nijak zvláště nevynikají, neboť herci rezignují na jakékoliv hlubší průniky do svých postav a celková zkratkovitost děje jim nedává prostor rozvíjet situace. Vzniklo tak dílko ze sympatickým espritem a netradičním přenosem dobové atmosféry moderními filmovými prostředky, které dokáží vytvářet jisté impresionistické efekty. Jeho svěží kolážovitost však postupně ztrácí na pestrosti a v druhé polovině hodně umělý vztahový propletenec s minimálním přesahem se spíše líně táhne a zacykleně se opakuje. Tedy skleníkový problém nové vlny, která se utápí ve vztahových pseudoproblémech se zde opět dostavil, ale snímek naštěstí nenabízí jen tyto peripetie a některé jeho okamžiky jsou ukázkou skutečného mistrovství. (10.11.2010)

Láska je andělská mrcha. Snad jediná telenovela v historii kinematografie, kterou lze oslavovat coby výtvor intelektuálního a stylistického umělce, a jeden z mála filmů, který navzdory své lyričnosti představuje širší podstatu lásky a přátelství věrohodně, zároveň vesele (první polovina ve znamení dravého střihu a pomíjivých milostných eskapád) i tajemně až tragicky (pomalé tempo v druhé polovině, delší dialogy a sílící přítomnost citu, který nemůže být opětován). Hlavní ženská postava mě sice těžce iritovala a monolog vypravěče možná zbytečně prozrazoval i to, na co by bohatě stačili herci a Truffaut s Coutardem, ale přesto jsem zvědavě očekával každý další zvrat a s napětím vyhlížel finále, které nezklamalo a celou vztahovou mozaiku uzavřelo do důmyslně poetického rámu. A především, i to na oko hloupé jednání mužských protagonistů se dá pochopit, máte-li v životě svou vysněnou a ideální ženu, nic vás zkrátka neodradí, toho jsem si (bohužel?) vědom... 85% (03.02.2016)

Zajímalo by mě, komu došlo, že film sám vlastně prapůvodně vychází z Goethovy klasiky Spřízněni volbou. To, co z ní však zůstalo, kam byla zasazena a jak vážně interpretována, je samo o sobě zajímavým problémem. Tragika, která se změní ve všední, avšak rozhodně ne nudnou odlehčenost, a navíc ten životný vypravěčský komentář (doslova "opsáno" z Henri-Pierre Rochého). (29.04.2005)

Stylem spíše rozhlasová hra, kterou doprovází film, jehož síla je v okouzlující kameře. Truffaut rád zpracovával něčím potřísněné vztahy. Byť film začíná před první světovou válkou a končí před tou druhou, neklade na ně příliš velký důraz. Ale i ten krátký úsek věnovaný první světové je výstižným poselstvím o nesmyslnosti války. Středobodem celého snímku je osudová žena Jeanne Moreau, která si umně vydobývá své postavení krutou hrou se všemi muži ve svém dosahu. (16.07.2011)