Reklama

Reklama

Recenze (4)

JFL 

všechny recenze uživatele

Režisérka Claudia Weill a scenáristka Vicki Polon prošlapaly svým indie počinem cestu pro nadcházející generace filmařek i filmařů. Svůj hraný debut vytvořily na koleně a z nadšení i nasazení všech zúčastněných v době, kdy americký filmový průmysl byl alespoň v kontextu studií doménou mužů, ale také hvězd a velkých příběhů. "Girlfriends" oproti tomu vznikly zcela nezávisle a také předkládají nenuceně civilní, bezprostředně otevřený i hořkosladce úsměvný portrét žen, jejich přátelství a vztahů ve stylu, jaký byl do té doby nevídaný. Weill a Polon své téma rozvádějí na postavě dvacátnice, která žije se svou kamarádkou v New Yorku, kde se pokouší stát profesionální fotografkou. Zatímco nerozhodně klopýtá svým rodícím se profesním a dospěláckým životem, napůl nedobrovolně dospívá i vnitřně skrze to, jak se její síť vztahů proměňuje vlivem profesních, kamarádských a partnerských peripetií. Pokud to nápadně připomíná premisy o několik dekád novějších festivalových a televizních hitů, není to náhodou, protože právě zde jejich tvůrci čerpali inspiraci (např. Lena Dunham) či přímo bezostyšně opisovali (jako Noah Baumbach). Od svých moderně neurotických a chaoticky roztržitých následovnic se ale "Girlfriends" liší uhrančivou civilností a bezprostřední intimností, která vychází z dokumentaristických kořenů režisérky. Eliptické vyprávění s nenápadně progresivním přístupem k vyprávění vyzdvihuje drobné okamžiky každodenních životů, kde se projevují rysy osobností i zamotávající se linie vztahů. Na důležitosti nabývají gesta, detaily výpravy a hlavně samotný pohyb postav v autentických lokacích. Díky tomu zůstávají "Girlfriends" i mnoho dekád od svého vzniku nejen skvělou časovou konzervou New Yorku konce 70. let, ale hlavně stále stejně poutavým a upřímným pohledem na mezilidské vztahy a na nadále komplikované dospívání ve věku, kdy si říkáme, že už jsme přece dávno dospělí. ()

Galerie (24)

Reklama

Reklama