Let It Be

Pro dlouholetého fandu muzicírujících Brouků je nakouknutí do studia při dobrušování nesmrtelných songů skutečnou lahůdkou. Bylo skvělé sledovat nadšení v očích hudebníků ve chvíli, když do skladby vnesli nějaký funkční nápad nebo si jen tak spontánně zapreludovali pro radost. Všechny jejich neshody se v těch chvílích rozplynuly do ztracena. Mne nejvíce uspokojil okamžik, kde se George s Ringem mazlili u piana s jednou z největších pohodovek - Octopus's Garden. (21.08.2011)

Ačkoliv bylo celkem zábavné přečíst si, co jsem k filmu původně napsala v roce 2007, je zároveň hodně děsivé si na základě dokumentů vlastní činnosti uvědomit, jak moc se člověk mění, ačkoliv navenek vypadá všechno podobně. Mám to tak sama se sebou i s filmem. V šestnácti letech jsem nadšeně zírala na "zlaté chlapce", jak hrají ty svoje skvělé fláky, a vůbec jsem nevnímala atmosféru jednotlivých dějišť ani nálady vystupujících postav. Nikdy mě ale nepřestane fascinovat fakt, že lidé, kterým beatlemánie lezla na nervy někdy od roku 1964, a kteří spolu přestali autenticky komunikovat někdy v roce 1966, spolu ještě tři roky nahrávali hudbu, která je podle jistých standardů skvělá. Jelikož jsem Georgofil a přečetla jsem si několik knížek z jeho úhlu pohledu (ale i optikou celé kapely), tak mám představu, jak frustrující a složitá taková spolupráce byla. Jako fanynka potom mám skoro výčitky svědomí, že si užívám něco, co jim zničilo rodiny, vztahy i osobnosti na mnoho (desítek) let dopředu. Člověk si také silně uvědomuje fakt, že kamera nikdy nemůže nic "objektivně zachytit" nebo "zprostředkovat zážitek". Kamera sama už interpretuje, nemluvě o zástupu těch týpků, kteří za ní stojí. Kamera nikdy nevidí Lennona fetovat a přesto je sjetý, McCartney ze sebe dělá šaška právě proto, že na něj kamera míří, jinak by se tak nechoval, George před kamerou utíká a kvůli ní se neprojevuje a chudák Ringo sedí a kouří a čeká, kdy se po něm něco bude chtít, ach ta slavná "dokumentární objektivita". Ovšem když slyším hudbu samotnou, přemýšlení nad okolnostmi jde stranou. A abych jenom nastínila, jakým směrem se můj vkus pohybuje, tak písničku Let it be vyloženě nesnáším a chápu, že si z ní Lennon posměšným úvodem "a nyní bychom rádi zahráli píseň nechť přicházejí andělé" dělá legraci, můj oblíbenec potom je "I me mine", která ve filmu zní ještě jinak než na desce. A musím říct, že Paul mi skutečně strašně moc leze na nervy, čím víc se mu věnuje pozornosti, tím víc jsem vzteklá. Mimo záznam George a jeho písničky ponižoval, nebral žádný ohled na jeho hudební návrhy a potom bude předstírat, jak jsou všichni největší kamarádíčci, ach jo. V podstatě jsem teď dospěla k tomu, že ani nevím, jak film hodnotit, protože automatických "Beatles jsou Beatles" pět hvězdiček mi teď nějak moc nevyhovuje. Mám přece výhrady k manipulaci s obrazy i s vyzněním. (20.12.2007)

Dokument je v podstatě celý postavený na muzice. Občas se objeví nějaký ten rozpor anebo prostě dialog, ale není to nic, co by stálo za zmínku. Sice je z hraní některých skladeb patrné, že kapela není úplně v pohodě, ale jindy zase panuje nálada docela fajn a užívají si to. Rozhodně jsem čekal nějakou mnohem vyhrocenou situaci, hádky atd. Závěrečný koncert na střeše je samozřejmě lahůdkou. (Poznámka na okraj: Johnův japonský stín je poměrně dost iritující) (15.11.2012)

Labutí píseň Beatles. A povedená. Na to, že jde o dokument, to má vypilovaný scénář, za který by se nemusel stydět profík. Celý dokument se dělí na tři části - prvních dvacet minut zkouška, čtyřicet minut nahrávání ve studiu a posledních dvacet minut koncert na střeše. Každá ta část má své - jen Yoko Ono se proplétá všemi částmi jako mlčenlivá stíhačka svého partnera, dohlížející na to, jestli nedělá nějaké nepřístojnosti. Možná to tak nebylo, ale prostě to tak vypadá - ta ženská je všude. Ještě že nejsou záběry z WC, možná by byla i v míse. Je vidět, jak hodně si rozumějí Ringo a Paul, jsme svědky toho, jak George Harrison pomohl Ringovi s jeho písničku Octopus' Garden, Paul zavzpomíná na písně, které sice vznikly, ale nikdy je kluci nenatočili ani nezpívali, jen pro sebe a ukázky dvou zazpívá, John Lennon obohatí vizuální dojem tancem s Yoko Ono na jednu z písní, kluci zavzpomínají na dobu rock'n'rollu, objeví se asi Paulova malá dcera, Paul vypráví, jak točil s Maharishim nějaký film, a co se střechy týče, je zajímavé sledovat, jak se lidé zastavovali, jak lezli na střechy, ale jak koncert vadí byznysmenům ("Písničky jsou dobré, ale tady ruší obchody.") a jak se pak londýnští bobíci (policajti) snaží na základě stížností dostat do domu, a když se dostanou dovnitř a na střechu a chtějí koncert zrušit, nasadí Beatles písničku Get Back, což tady může mít význam jako Táhni, a kdy si do textu na ubohé policajty dovolí pár poznámek. Stěžejním bodem filmu je ale asi 46. minuta, kdy pravděpodobně Ringo mluví s Lennonem, který nijak nereaguje, jen kouří cigaretu, a tak Ringo vede monolog o tom, jak nechápe George, proč nechce koncertovat, a že už v Hamburku to kazil, a že nervozní budou pořád a že nejsou jako Stravinsky, jak si George myslí, a že i ty filmy měly smysl. Plus ve filmu zazní celá řada skvělých skladeb - od těch meditativnějších od George a Johna, po odlehčenější a veselejší Paula a Ringa. (23.04.2019)

Poslední film britské rockové skupiny The Beatles, pojatý spíše jako dokument, se povedl, jak jen to šlo. Je vidět, jak atmosféra v kapele upadá a nikdo už nečekejte veselé scény a vtipné dialogy ve stylu snímku A Hard Day's Night. Let it be snímá realitu a náladu rozpadající se skupiny, která ovlivnila nejednu generaci fanoušků. První polovina filmu tak trochu nedává divákovi znát směr, jakým se snímek bude dál ubírat. Finální vystoupení na střeše Apple Records však vše napravuje, a tím se z druhé poloviny snímku stává plnohodnotný zážitek. Pro mě srdcovka. (30.01.2012)