Mág.

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu. (03.06.2023)

Těžkopádný Vláčil. Poutavý a v litoměřickém kinu Máj za osobní přítomnosti Jiřího Russella Schwarze dost atmosférický, stejně mám ale jednu zásadní výhradu. Z filmu na mě totiž nedýchlo, že byl o výjimečném člověku naší historie, který by stál v hodinách češtiny za tolik námahy. (Litoměřice 2013, 10/14) (28.08.2013)

Přes jistou rozpornou mdlost je zřejmý jasný autorský rukopis a adekvátní přetlumočení nejednoduché látky. Herecká galerie, kterou se Vláčilovi podařilo shromáždit, je dalším silným prvkem jeho koncepce. Sloučení moderní filmové řeči a ryze romantické a opravdu v poetice odlišné předlohy, jak naznačuje slovní hříčka ve vědomě zvolené archaické variantě názvu, vede současně k domněnce, zda jistá "únava" v provedení není spíše autorským úmyslem. Už proto, že MÁG je svým způsobem typem filmového dokumentu, který je navíc obohacen o vláčilovskou básnivost, tj. splývá s máchovským pesimismem, "rozervanectvím". Pokud je tedy někde slabina, bude jí spíše kvalita scénáře. Problém, který se však v devadesátých letech vyhrotil mnohem radikálněji. I tak si toto dílo dvou velkých Čehů zaslouží přiměřenou pozornost. Svým divákům má totiž stále co nabídnout a čím je odměnit. (27.08.2007)

Poslední film velkého českého režiséra Františka Vláčila, ze kterého už je cítit únava a nedostatek tvůrčí energie, přičemž biografický film o Karlu Hynku Máchovi by si zasloužil přesně pravý opak. Mácha byl za svého života buřičem, Mág je ale spíše mdlý a trochu rozpačitý. Možná by mu prospělo černobílé provedení obrazu, rozhodně pak charismatičtější představitel titulní role a hudební podkres osvědčeného Vláčilova spolupracovníka a vpravdě mága filmové hudby Zdeňka Lišky, který byl ovšem v době natáčení již 4 roky mrtev, nejvíce tu ale chybí ona příslovečná vláčilovská invence a kontemplace neobyčejné osobnosti. Mág není vysloveně špatný film, v kontextu režijní filmografie Františka Vláčila je to ale zřejmě nejslabší filmový projekt, byť jeho téma a vnitřní umělecká propojenost mezi dvěma velkými českými génii dávala šanci na vznik čehosi mimořádného. Nestalo se tak, ze zpětného pohledu můžeme hovořit o velmi smutné a tiché labutí písni velkého režiséra... (08.01.2012)

Možná chyběl Vláčilovi Zdeněk Liška. Svoboda se snaží seč může, ale jeho geniality nedosahuje. Snímek shazuje, podle mě, špatné rozvrstvení - místy až mdlé - hudby. Tam kde by Liška hřímal hromy metal blesky jak Zeus z Olympu a podepřel obrazové vyjádření, je Svoboda polotichý. Chybí mu síla, náraz vlny, která nemožnost najití svého místa v světě, povznese na piedestal jediného českého romantického rozervance. (19.06.2009)