Mág.

Přes jistou rozpornou mdlost je zřejmý jasný autorský rukopis a adekvátní přetlumočení nejednoduché látky. Herecká galerie, kterou se Vláčilovi podařilo shromáždit, je dalším silným prvkem jeho koncepce. Sloučení moderní filmové řeči a ryze romantické a opravdu v poetice odlišné předlohy, jak naznačuje slovní hříčka ve vědomě zvolené archaické variantě názvu, vede současně k domněnce, zda jistá "únava" v provedení není spíše autorským úmyslem. Už proto, že MÁG je svým způsobem typem filmového dokumentu, který je navíc obohacen o vláčilovskou básnivost, tj. splývá s máchovským pesimismem, "rozervanectvím". Pokud je tedy někde slabina, bude jí spíše kvalita scénáře. Problém, který se však v devadesátých letech vyhrotil mnohem radikálněji. I tak si toto dílo dvou velkých Čehů zaslouží přiměřenou pozornost. Svým divákům má totiž stále co nabídnout a čím je odměnit. (27.08.2007)

Jakákoli myšlenka na Máchu bývá jeden z elementů, jenž často spontánně přiměje mě mysleti a mluviti ve vznešených archaismech. Ač jinak žádný básník ani literát nejsem. Při návštěvě Máchova památníku v Doksech (tamější malé muzeum) natrefil jsem v expozici na DVD Mág, které ke mně vnitřním hlasem promluvilo: "Vydej se na Bezděz." Zanechal jsem okamžitě všeho a rovnou od muzea k hradu jal jsem se vypraviti. K večeru pak, kdy sedíc na vrcholu Malého Bezdězu vzhlížel jsem k oné mystické, gotické zřícenině, sáhl jsem do batohu pro spis o Máchovi, jenž z muzea přinesl jsem s sebou. Otevřela se přede mnou stránka s kresbou Bezdězu, kterážto očividně zachycena z též perspektivy byla, jež před zrakem mým právě se naskýtala. Celý zbytek dne a noci prožil jsem již pouze ve světě omračující, procítěné, poetické i rozervané okouzlenosti. A mně poznání odhaleno bylo, kterak Mácha odkazem svým i k současnosti zcela živě a hmatatelně promlouvati může. Když nedlouho poté konečně i film Mág byl skrze obrazovku předestřen mým smyslům, do stejné nepopsatelné nálady onen Vláčilův snímek uvrhl mě, ač jinak k dokonalosti mu chybí mnohé. Film však trefně to podstatné nám přináší - obraz básníkovy jedinečné osobnosti, s níž nepředvídatelný osud naložil po svém, aby nevědomky básníkovi samému a způsobem nevídaným pro celé generace budoucí posloužiti mohl. Buďme shovívaví k některým chybám a nedostatkům technickým, místopisným či historickým zdejším, neb na autentické přesnosti rázu tohoto snímek ambice si nedělá. A nejlépe vydejme se po filmu tom snovém taktéž do nádherného kraje básníkova Máje, objevovati krásy míst a zákoutí, jejichž fascinující duch snad nejslavnějším veršům českým popud k jejich vzniku dal. (04.07.2011)

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)

Pozdní Vláčil není vysloveně ideálem, leč v dobovém kontextu se sluší připodobnit Mág. například k Jirešovu Lvu s bílou hřívou. Úhrnem jsou oba tyto životopisy materiálem, se kterým je vhodno trávit čas. Dále je možno vzíti v potaz i Nesmrtelného milence Zet Molas a být cele spokojen s koláže, která nám tímto vznikne. Jiří Schwarz podpořil realističnost role úbytkem kilogramů, Veronika Žilková studiem stavů zmučené duše režiséra na place a Vančurová a Hrušínský nikdy nerecitovali lépe. Též scenario vyprávěné retrospektivně vysloveně potěšilo. Nemohu tedy souhlasit s názorem, že tato poslední položka z režijního díla Vláčilova díla je slabá, naopak Mág. si cením nad všechny Stíny horkého léta či Stíny kapradiny. (22.08.2016)

Poetické vyprávění o největším českém básníkovi K.H.Máchovi. Vláčil je prostě Vláčil, ten se nezapře, i když není zrovna ve formě. Opět potěší jeho cit pro obrazové kompozice, kamera je znamenitá, stejně jako Svobodova hudba. Ale jinak je to takové unylé, unavené. Je vidět, že ta léta perzekuce za bolševika vyždímaly Mistra jako citrón. (24.08.2003)