Mág.

"Domýšlivý a pyšný jako ďábel" Nejsem si jistý, zda byl Mácha opravdu takový, jak jej ztvárnil Jiří Schwarz v tomto posledním filmu Františka Vláčila. Přiznám se, že mi v některých scénách přišel Mácha hodně protivný, zejména pak v těch, v nichž vystupuje společně se svou snoubenkou Lori. Žárlivý, domýšlivý, ba skoro by se dalo říct nadutý... Ale k velkému rozevlátému umělci asi takovýto charakter i trošku patří. Co se mi na filmu naopak poměrně líbilo, byla typická Vláčilova poetičnost s řadou hezkých záběrů na Máchou milovanou českou krajinu se siluetami hradů a zřícenin. Byť v tomto ohledu autoři snímku moc fantazie neměli. Spojovat Máchu jen s Bezdězem, Hamburkem případně s pražským Vyšehradem mi přijde trošku málo. Co mě ovšem asi nejvíce zaujalo, byly umně do filmu zakomponované Máchovy verše v krásném přednesu Rudolfa Hrušínského. Vždyť co to bylo za film o Máchovi bez jeho poezie. Třeba té, co zazní v okamžiku, kdy k němu přichází kněz, aby mu udělil poslední pomazání: "Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj. Matku mou, vlast jedinou i v dědictví mi danou. Šírou tu zemi, zemi jedinou". (01.08.2017)

Úplně nevím, co si počít s protežováním Máchova vlastenectví. Zvláště pak vezmeme-li v potaz, že se zhlídl trochu se zpožděním v německém romantismu a se svými prvními německy psanými básněmi se snažil prorazit právě tam. Ano, u našich "utlačovatelů." Po neúspěchu se rozhodl udělat kariéru na českém rybníku ... Hold my češi jsme vděční za jakýkoliv zájem o nás a o češtinu ... K filmu je třeba dodat, že byl značně nevyvážený, alespoň dle mého soudu - umělecky i myšlenkově. Namísto charismatické Vláčilovy syrovosti v krásném vizuálním podání jsem dostali k patosu tendující průměrný osmdesátkový "art" dokument s kostrbatou dějovou linií. (09.08.2014)

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu. (03.06.2023)

Životopisné filmy jde natočit, řekl bych, třemi způsoby: buď se vezme celý život daného člověka od kolébky do hrobu, což často působí nezáživně, mozaikovitě, suchopárně a školometsky. Nebo se vezme jen výsek jeho života s nějakým dramatickým obloukem, a na něj se nabalí pár podstatných informací mimo tento časový výsek. A pak lze natočit filozoficko-snový příběh, kde se sice podstatné události ze života dané postavy objeví, ale jen jako mozaika, jako labyrint světa, jako procházka obrazovou galerií. Kdysi dávno jsem měl depku, protože mne napoprvé nevzali na FAMU, i šel jsem večer do kina na Václaváku, tuším do Jalty (kde je kinům na Václaváku konec?), právě na tento film. Cestou z něj jsem se začal mezi zadním traktem Panny Marie Sněžné a hospodou U Pinkasů smát jak blázen. Nazval jsem ten efekt pro sebe jako že depku jsem vytloukl ještě větší depkou. Dnes, když ten film vidím, oceňuji jeho snové scény a pojetí, básně jen krátce recitované na pozadí, naprosto skvělou kameru včetně scén přírody, hradů, města z nadhledu (dnes by na tom makali počítačoví animátoři jak ďasové), dokonalou výpravu (jako bych v té staré Praze skutečně byl). Jako Máchu jsem si vždycky představoval spíš Vladimíra Dlouhého - ostatně i jeho povaha více odpovídala Máchově. Ale nakonec jsem se Schwarzem spokojený, dokáže tu namyšlenost i nejistotu do postavy dostat. Nečetl jsem Máchovy intimní deníky, tak nevím, jestli je dobře vybraná Žilková na roli Lori, protože žilková vždycky s prominutím vypadala jako ku.rva, a ne naivní, mladé děvče. Jinak první část filmu je zcela podmanivá a mystická, prorocké vize jsou skvělé, od půlky už se to víc snaží o realitu, i když nějaká drobná mystika ještě přijde. Trochu mne mrzelo, že u krkonošské pouti chyběl ten Mácůhv skoro sci-fi sen o mniších, kteří se probouzejí jen jednou do roka. Ale jinak se mi film líbil právě svou snovou poetikou. A dostala mne Máchova věta, že přítomnost neexistuje, jen minulost a budoucnost. Protože copak jsme někdy někdo zažili, že by se čas v určitou, právě tu přítomnou, chvíli zastavil? (23.04.2021)

Těžkopádný Vláčil. Poutavý a v litoměřickém kinu Máj za osobní přítomnosti Jiřího Russella Schwarze dost atmosférický, stejně mám ale jednu zásadní výhradu. Z filmu na mě totiž nedýchlo, že byl o výjimečném člověku naší historie, který by stál v hodinách češtiny za tolik námahy. (Litoměřice 2013, 10/14) (28.08.2013)