Romance pro křídlovku

Poetika mládí a smrti. Mladické lásky, která zůstává vinou osudu pro jednoho prázdninovou nejkrásnější epizodou, pro druhého měla tragické následky. Odehrává se příjemný románek letní lásky mezi flákajícím se studentem Vojtou (dobrý Jaromír Hanzlík) a dívkou od kolotočů Terkou (Zuzana Cigánová). Balada o velké lásce, nepřejícím osudu, velké žárlivosti, domluvené svatbě a smrti jako konci lásky i vzpomínek. Další zajímavé postavy: kolotočář Viktor (Štefan Kvietik), který si na Terku dělá laskominy a nárok, neukojená Tonka (Miriam Kantorková), která stále svádí Vojtu a dědeček (Janusz Strachocki), který už žije mimo realitu a je odkázán na Vojtovu péči. Příjemně milostné drama, které začalo celkem nevinně. Velmi působivý přepis Hrubínovi básně. (14.03.2010)

Sám neviem, prečo ma to neoslovilo viac - už popis filmu o stretnutí dvoch starých mužov, ktorý v mladosti bojovali o spoločné dievča znel lákavo pre niekoho, kto má rád dobre nakrútený sentiment. Ale nemôžem si pomôcť film na mňa pôsobil chladne napriektomu, že nemám nejakých vážnejších výhrad - (fungovali ako ústredná dvojica tak vedľajšie postavy, ale v celku zostal u mňa docela prázdny pocit - takže slabšie 3 1/2). (22.08.2005)

Veterán českých režisérů, který se mohl potkat ještě s Františkem Josefem I, císařem, jenž nastoupil na trůn v polovině devatenáctého století si nejvíc považuje právě Romanci pro křídlovku. Možná v něm vidí něco víc, než my. Vávra se snažil tímto filmem navázat na novou vlnu, ale dle mého názoru mu to vyšlo jen zčásti. Báseň kolem níž je vystavěn příběh jakoby nedokázala utáhnout tempo. Navíc děj dává výtečný prostor charakteristice postav, jinak je však prostinký. Režie je (ruku na srdce) místy rozvláčná, což jaksi nekoresponduje s dravostí režisérů nové vlny. Celkově to je ojedinělost hodná obdivu, ale Zlatá reneta mi přišla zvládnutější. (28.10.2005)

Původně jsem chtěl za nejspíš nejlepší Vávrův film udělit jen hvězdičky a komentáře se zdržet; vše dobré o něm už přebohatě napsali ostatní. Ale narazil jsem v jednom z komentářů na následující větu: „Že by mohl mít mrtvý dědeček přednost před živou přítelkyní, to prostě nechápu.“ A to mne přimělo přece cosi dodat. --- Hrubínova poéma není jen nostalgickou vzpomínkou stárnoucího muže na neopakovatelně čistou (protože nenaplněnou) lásku jeho mládí. Je to také osudové drama volby, řekl bych existenciální (i když to slovo moc rád nemám), protože o to právě jde: V průběhu několika dní, ba hodin, Vojta činí rozhodnutí určující jeho existenci pro celý další život. Na jedné straně láska, stejně opájející jako pošetilá a znamenající rozchod se vším a se všemi, mezi nimiž Vojta dosud žil, a na straně druhé povinnost, respekt k zavedeným hodnotám, láska a úcta k těm, kteří mu dali život. --- Dědečkovo nečekané úmrtí této volbě dodalo na nekompromisní naléhavosti. Ponechat jeho tělo bez náležitého zaopatření by mělo (nehledě na ohledy fyziologické) zásadní následky. Bylo by to odmítnutí všeho, co se pokládá za slušné a náležité. Odvrhnutí rodiny, společenství, uznávaného řádu věcí. Vojta tu volbu učinil, rozhodl se ostatně stejně jako většina lidí, byť málokdo za tak dramaticky zhuštěných okolností. Podle toho se jeho život dále odvíjel - ke kariéře venkovského učitele a řádného občana. Ale to vábení osudu, vzrušující otázka „co by bylo, kdybych tenkrát…“, to mu v srdci zůstalo navždy. (01.04.2011)

Tento příběh zřejmě neztratil ani přepisem z básně pro film nic ze své poetičnosti. Předlohu jsem sice nečetl, ale myslím, že Vávra dokázal svou kamerou básnit, stejně jako Hrubín svými verši .Ze snímku je také krásně a smutně patrný kontrast mezi mládím a stářím, a mezi láskou a smrtí.Mladíkův svět je podepřen spoustou něžných záběrů, kochajících se přírodou, svět stáří zase dědečkovou nemocí. Hanzlík již tenkrát dokázal, jak velkým hercem je. Krásný, malý film. (01.09.2008)