Lepší zítřek

Před nějakými těmi pětadvaceti lety, co jsem to viděl poprvé, jsem si z těchto všech woo-ovek a chon yun-fatovek stříkal do textilu a považoval jsem to za naprostý vrchol akčního umění. Ovšem dnes jsem na to čučel jak vyvoraná myš, a to přestože si plně uvědomuji, že od vzniku filmu uplynulo už mnohem více než třicet let a nejen akce je dnes už prostě úplně jinde, ale já to fakt nedával. Veškeré postavy se tam tvářily a především chovaly jako amatérský retardi, i když to by se ještě možná dalo omluvit prostě odlišným stylem asijské kultury a jejich přirozeným, pro nás přehnaným, stylem chování, ovšem i jak zápletka, tak akce mi připadali tak strašně naivní a hloupý, že jsem si po celou dobu říkal, jestli náhodou nečučím na jiný biják, než tehdy. To jak po sobě všichni ti chlápci pořád jak smyslů zbavený pálili, jaký u toho dělali epileptický pohyby, a jak padali, když dostali zásah, to všechno bylo šíleně nesoudný a triviální, to samé ty emočně vypjaté situace, to jsem nevěděl, jestli nejde spíš o parodii, zápletka pak jak z nejosudovějšího Shakespeara, až mi bylo těch postav, respektive herců líto, co tam museli šaškovat, a závěr pak nemohl dopadnout snad ani jinak, až mi slzička ukápla, ovšem to bylo spíš tím, že jsem se doprotrápil ke konci. Takže po této opakovačce mám teď až strach si zopáknout další klenoty z této sféry, jako Killer, Kulka v hlavě, Hard Boiled, či Full Contact, které si stejně jako Lepší zítřek pamatuji jako nepřekonatelné akční opusy, ale nyní bych z nich byl možná též stejně rozčarován, jako nyní právě teď z této kdysi mnou obdivované podívané. Nechám je tedy nejspíš jen ve vzpomínkách i nadále jako mistrovská díla a Lepší zítřek to odnese za ně průměrným tříhvězdičkovým hodnocením, a to ještě jen díky nostalgii. (08.01.2020)

Nevím, jak zítřek, ale dnešek by byl určitě mnohem lepší, kdybych se dívala na něco s menším množstvím výkalů, třeba do čističky odpadních vod. Tohle je jedno hnusné velké klišé, extrémně špatně zahrané a s neskutečnou dávkou patosu. Celý film jsem se opájela myšlenkou, jak moc se museli bavit herci při dabingu hromadných bojových scén, to hekání, funění a vzdychání musela být velká sranda. Tohle je jediný světlý bod filmu, za který však původní snímek nemúže. A závěrečná dojemná scéna bratrů v objetí byla už opravdu jen a jen k smíchu. John Woo nalezl způsob, jak dát stupiditě filmovou podobu, gratuluji. (28.02.2020)

Woo převedl klasickou story - dva bratři na opačné straně zákona - do reality. Žádné technicolorové exteriery, ale špinavá současnost, žádná limonáda s láskyplným kamerovým laskáním zbraní, ale krev, pot a sliny. I když romantický původ této kostry archetypálního syžetu (už synové Oidipa v Thébách se pohybovali v jeho rámci a vrchol nastal v romantismu) podporuje občas hudba a scénáristická (z)vůle (takový okamžik pro smiřování,Marku), posun zobrazení gansterů ve filmu ke špinavé a hnusné skutečnosti je patrný na první pohled. (11.07.2009)

Čeho si na hongkongských filmech Johna Woo vážím nejvíc je jeho schopnost vyprávět emocionálně silná dramata, přičemž akce (jakkoliv brilantní či krvavá) je jejich přirozenou součástí - čili nevyčnívá, nesledujete film jen kvůli ní. Lepší zítřek snad do akčních filmů ani řazen být nemá, jde tam hlavně o to drama hlavních postav. Síla přátelství a rodinných vztahů - to je to, co Woo řeší. Klasika. (29.12.2006)

Před dávnými lety mě zaujala střílečka mezi květináči, a scéna, kdy Yun-Fat s nenávistí a slzami v očích popisuje kamarádům trpkou příhodu z minulosti. Křičel: "Musel jsem vypít jejich čůránky!!!! Rozumíš??!? Jinak by mě zabili!!!!". To se teda překladatel vyšvihl. Prej čůránky... to zní jako zpívánky. Přesto to Fat podal opravdu cool a natolik důvěryhodně, že by člověk v počítači z fleku vymazal třetinu porna. Nicméně dnes nemůžu filmu tolerovat totálně amatérskou režii, kterou Woo poprávu potvrdil i za mořem ultradebilním Živým terčem. Akční scény, vyjma výše zmíněné květináčové, jsou totálně k smíchu. Zločinci nabíhají ve skupinách a padájí pod salvou patron zásadně směřující do země, metr od nich. Očividně netrefení padají mrtví a očividně mrtví vstávají odhodlaně k dalšímu útoku a přestávají prudit pouze ve chvílích, kdy si naši hrdinové potřebují popovídat o rodinných hodnotách. K tomu ty patosácké ksichty, bratrství, náhlá procitnutí o tom, že zločin je zlý. Prostě asiaté, ať dělají cokoliv, připadají mi legrační. Dojímají se parodiemi a vůbec o tom neví. Woo je břídil a zdejší hodnotitelská elita pochopitelně rovněž. 10% (27.07.2010)