Reklama

Reklama

Obsahy(1)

„Nesnášel, jak vypadám, jak mluvím, jak se pohybuji, nesnášel můj přednes dialogů, mé falešné řasy – prostě nic z mé interpretace mu nebylo vhod. Jeho sžíravým poznámkám nic neuniklo. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Můj oblíbený a nejobdivovanější režisér se mnou bojoval o každou píď mého pojetí. Vůbec se mi nechtělo pokračovat,“ tak vzpomíná Bette Davisová na natáčení Lištiček, poslední spolupráci s Williamem Wylerem, kdy v jejich pracovním vztahu převládla nad někdejší samozřejmou shodou názorů vzdorovitost. Příčinou jejich sporů se stala interpretace hlavní postavy Reginy, při jejímž ztvárnění se Davisová podvědomě poměřovala s expresivním výkonem divadelní představitelky Tallulah Bankheadové. Wyler si však Reginu nepředstavoval jako chamtivou ženu s pocitem křivdy z nenaplněného života, nýbrž jako osobnost zároveň okouzlující i cynicky vypočítavou. Jakkoli se však film nerodil v harmonické shodě, Lištičky se proměnily v dílo, představující výrazný příklad estetické tendence hluboké ostrosti a dlouhého záběru. Námětem se stala divadelní hra Lillian Hellmanové z prostředí provinčního města na přelomu minulého století. Pro podnikatelskou rodinu Hubbardů je finanční zisk nade vše, byť by měl být dosažen za cenu podvodu, proto jsou také jejich vzájemné vztahy bezcitně bezohledné. Aby dosáhla svého cíle, neváhá Regina napomoci i smrti manžela. Scénu, v níž dva muži komunikují prostřednictvím svých obrazů v zrcadlech, považoval Sergej Ejzenštejn za „dílo génia“. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (17)

xxmartinxx 

všechny recenze uživatele

Wyler je jeden z nejméně nápadných filmařských géniů. Nemůžu říct, že bych o něm nějak přemýšlel a vnímal ho jako vzor pro kohokoliv, ale po rozkliknutí jeho profilu na mě najednou vykoukne několik pětkových filmů. Vlastně asi u žádného režiséra nemám tak velký nepoměr pětkových hodnocení vůči mému (ne)zájmu o něj. Vím, že tenhle wylerovský paradox není novinka, k Lištičkám mě ostatně přivedla část Bazinovy knihy, která se věnuje právě tomu, proč Wyler tak zapadá i přes svou genialitu. A vážně na zatím žádném jeho filmu, co jsem viděl to není patrnější. Tiše bezchybný a nekompromisně nadčasový film. Samotná práce hloubkou obrazu mě vyloženě nestrhává, ostatně kdyby mě strhávala, tak by Wyler selhal, ale rozhodně je velmi impozantní a stává se základem intenzivního zážitku, kde nepatrný pohyb vyvolává nejsilnější reakci. Sice mi je bližší baroknější pojetí s trochou té exhibice, ale jednou za čas neuškodí ani takováhle precizně čistá práce. ()

Flego 

všechny recenze uživatele

Názov rovnomennej divadelnej hry Lilian Hellman "The Little Foxes" z roku 1939 je inšpirovaný Šalamúnovou piesňou z kapitoly 2, verš 15 "Polapajte nám líšky, maličké líštičky, čo škodu robia po viniciach. A naša vinica je práve v rozkvete." Režisér William Wyler siahol po tejto adaptácii a jej "divadelnosť" pretavil do filmu obdivuhodným spôsobom. Do dlhých záberov vložil hĺbku scény, ktorá sa väčšinou odohráva v priestrannej miestnosti zámožnej bohatej rodiny a dodáva akýsi trojrozmerný obraz pre diváka. Táto obdivuhodná vlastnosť filmu vyniká v dramatických rovinách ( napr. geniálna scéna tváre Reginy a v pozadí sa jej manžel plazí pre lieky ) a dotvára obsahovú hodnotu príbehu. A ten je pritom jednoduchý. Chamtivá a bezcitná Regina v podaní perfektnej Bette Davis chce použiť pomocou bratov peniaze svojho invalidného manžela na istú investíciu, s ktorou ten nesúhlasí. Práve zobrazenie charakterových vlastností zúčastnených je pôžitkom pre filmového diváka a posúva snímok do zlatého fondu svetovej kinematografie. ()

Reklama

Douglas 

všechny recenze uživatele

Snímek Lištičky možná nemá stejně atraktivní příběh jako jiné Wylerovy filmy, protože v melodramatickém duchu rekonstruuje specifickou situaci zámožné americké rodiny v roce 1900, přičemž klade důraz na dramatickou rovinu a snaží se v rámci vyprávění co nejvíce sjednotit čas vyprávění s časem projekce. Film je totiž dramaticky postaven na několika rozsáhlých a precizně inscenovaných dlouhých scénách. Ty se odlišují od tradičního hollywoodského inscenačního modelu té doby. Dění není rytmizováno a dramatizovány primárně prostřednictvím pečlivě navazující montáže motivovaných celků, polocelků a detailů, které by pomáhaly zaměřovat diváckou pozornost na konkrétní body v obraze a v řeči postav. Až na několik prostřihů jsou naopak často inscenovány v dlouhých záběrech, kdy je veškeré napětí a formální ozvláštnění postaveno na místy až neuvěřitelně propracovaném pohybu postav v obraze. ___ Z hlediska tohoto nazírání tak není příkladná ona legendární scéna holení, kdy je obraz vrstven a zmnožován prostřednictvím odrazů v zrcadlech. Mnohem exemplárnější jsou momenty, kdy je prostor organizován v několika vertikálních i horizontálních plánech. Dominantou interiéru, kde se většina filmu odehrává, je totiž velké schodiště a horní patro, takže postavy mohou scházet dolů, odcházet dozadu a přicházet z různých stran. Klíčová je ale sekvence, kdy je postava nemocného nepohyblivého otce v centru scény a Bette Davisová s ním dlouze hovoří. Celé napětí je postaveno na pohybu Davisové v prostoru, který je z hlediska realistické motivovanosti naprosto nepřirozený, ale kompoziční motivace ho beze zbytku obhajuje a upozorňuje na něj. Neviditelnost stylu je tak postavena na samou hranici možností a pouze emocionální působivost scény a Davisové ohromující herectví diváka nevytrhává ze sledování příběhu do stavu fascinace z opojnosti filmového stylu. ____ Tento krátký text samozřejmě není recenzí, nýbrž souborem poznámek nad formální genialitou filmu, o kterém se neví tolik jako o jiných Wylerových filmech, ačkoli Andé Bazin kdysi věnoval jeho analýze celou jednu část své knihy Co je to film?.. ()

Aleee89 

všechny recenze uživatele

Jedu na Wylerově vlně, jako režiséra ho mám ráda a Bette zbožňuju, takže jsem jejich poslední spolupráci nemohla vynechat. Tady musím ocenit především práci s mizanscénou - záběry do hloubky, skvělá práce s plánem, podhledy, nadhledy, za vším vidíte momentální rozpoložení postav, jejich momentální nadřazenost/podřazenost... Prostě nic není náhodné, ale cílené, a tak to má být. Bette byla skvělá jako vždy, role potvor jí zkrátka sedí, přizpůsobí tomu vše a je neskutečně autentická. Příběh asi nezaujme všechny, Lillian Hellmanovou znám díky filmu Julia (1977), ale americká klasička u nás jinak známá není. Ten příběh je uzpůsoben spíše Američanům, není tak atraktivní, ale jakási dramatická rovina, která mě zaujala, tu je... Prostě další Wylerův povedený film a moje milovaná Bette, to stojí za to vidět! ()

Willy Kufalt 

všechny recenze uživatele

„Jedni svět požírají a druhí přihlížejí...“ Přes nepochybné filmařské kvality jsem spočátku potřeboval jistý čas, než jsem se do světa tohoto postaršího filmu a zasazení ještě staršího příběhu naplno dostal. Přeci jenom vedle způsobu zpracování námětu, které zde nezapře svůj divadelní původ, jde o film ze vzdálené doby a pro mě i vzdáleného prostředí jižanské podnikatelské rodiny s odlišným způsobem života. Lištičky mají zvláštní komorní atmosféru, která vychází z často dlouhých scén i dlouhých záběrů, které nejednou vedle dialogů upoutají i originálním vizuálním snímáním, a také ze stupňujícího se rodinného dusna ve společnosti rázné panoviční mrchy, skvěle zahrané v podání Bette Davis. Jako drama založené na precizním rozehrání charakterů a z nich vyplývajících vypjatých, někdy přímo k záhubě se řítících vztahů na půdě jednoho domu mají v sobě Lištičky univerzální nadčasovost. Nemohu říct, že bych byl stoprocentně nadšen a když si vzpomenu na Dětskou hodinku od stejného režiséra, taktéž podle divadelní hry Lillian Hellmanové, ta mi přinesla určitě silnější zážitek. Čtyři hvězdičky si ale ten film pro své kvality a působivost v nejedné scéně (včetně posledního dialogu mezi Reginou a Alexandrou + ještě působivějšího, vizuálně podmanivého zakončení beze slov) určitě zaslouží a překvapivě to ve mě zanechalo víc, než některé zde mnohem oblíbenější Wylerovy filmy z výrazně pozdějších let. [75%] ()

Galerie (23)

Zajímavosti (6)

  • Regina Giddens (Bette Davis) byla Americkým filmovým institutem AFI zařazen v žebříčku nejzápornějších postav v dějinách amerického filmu na 43. příčku. (TheDude)
  • Na Broadwayi v roli Reginy excelovala Tallulah Bankheadová, na rozdíl od několika dalších herců se ovšem z jeviště na plátno nepřesunula, protože dle výsledků hereččiných předchozích filmů bylo zřejmé, že její talent funguje na divadelních prknech podstatně lépe, a její roli získala Bette Davisová. Přestože s Wylerem pracovala už potřetí, oba předchozí snímky – Jezebel (1938) a Dopis (1940) – byly velmi úspěšné a oni k sobě navzájem chovali mimořádný profesionální respekt, natáčení Lištiček se proměnilo ve zlý sen a skutečný souboj vůle. Herečka s režisérem se především nikdy neshodli na interpretaci hlavní postavy a v prostředcích, které tuto interpretaci měly doprovázet. Hádky vyvrcholily tím, že Davisová z filmu odešla a vrátila se až po třech týdnech, kdy už hrozilo, že bude nahrazena. Boje ovšem pokračovaly až do konce a Wyler s Davisovou pak už nikdy nepracoval. (Zdroj Letní filmová škola)

Reklama

Reklama