Lištičky

Názov rovnomennej divadelnej hry Lilian Hellman "The Little Foxes" z roku 1939 je inšpirovaný Šalamúnovou piesňou z kapitoly 2, verš 15 "Polapajte nám líšky, maličké líštičky, čo škodu robia po viniciach. A naša vinica je práve v rozkvete." Režisér William Wyler siahol po tejto adaptácii a jej "divadelnosť" pretavil do filmu obdivuhodným spôsobom. Do dlhých záberov vložil hĺbku scény, ktorá sa väčšinou odohráva v priestrannej miestnosti zámožnej bohatej rodiny a dodáva akýsi trojrozmerný obraz pre diváka. Táto obdivuhodná vlastnosť filmu vyniká v dramatických rovinách ( napr. geniálna scéna tváre Reginy a v pozadí sa jej manžel plazí pre lieky ) a dotvára obsahovú hodnotu príbehu. A ten je pritom jednoduchý. Chamtivá a bezcitná Regina v podaní perfektnej Bette Davis chce použiť pomocou bratov peniaze svojho invalidného manžela na istú investíciu, s ktorou ten nesúhlasí. Práve zobrazenie charakterových vlastností zúčastnených je pôžitkom pre filmového diváka a posúva snímok do zlatého fondu svetovej kinematografie. (05.09.2019)

Jo, viem kto bol vilo Wajler, ale zeby mal nejako extra bujnu fantaziu sa neda povedat. Dobry bol skor v podani filmu ako emotivnej a vaznej dramy s dorazom na medziludske vztahy - dokazom toho je aj oficialny text distributora, kde mal reziser konflikty s vtedy este mladou Bette Davis /Co se vlastne stalo s Baby Jane/. Staci si precitat, nejdem to tu vypisovat. Vyborne su vsak kulisy maleho provincneho mestecka, silnym atributom su perfektne dialogy a herecke koncerty. Mna totiz stale fascinuje ta bohata americka rodinka v provincnom mestecku na zaciatku 20. storocia, a tento film je znamy svojimi dlhymi scenami, ktore plynu hodne pomaly. Ta scena ked dva chlapi komunikuju prostrednictvom zrkadiel vrele doporucujem . 94 % (07.09.2019)

Vždycky, když vidím nějaký film s Bette Davis, tak si vzpomenu na písničku Bette Davis Eyes od Kim Carnes. Takhle pichlavé oči žádná herečka nikdy neměla. Taky mi dělá upřímně řečeno problém na ni koukat, i když uznávám, že herečka to byla vynikající. A tady byla přesná. Ostatní mi ale přišli takoví teatrální, nepřirození. (24.05.2022)

Snímek Lištičky možná nemá stejně atraktivní příběh jako jiné Wylerovy filmy, protože v melodramatickém duchu rekonstruuje specifickou situaci zámožné americké rodiny v roce 1900, přičemž klade důraz na dramatickou rovinu a snaží se v rámci vyprávění co nejvíce sjednotit čas vyprávění s časem projekce. Film je totiž dramaticky postaven na několika rozsáhlých a precizně inscenovaných dlouhých scénách. Ty se odlišují od tradičního hollywoodského inscenačního modelu té doby. Dění není rytmizováno a dramatizovány primárně prostřednictvím pečlivě navazující montáže motivovaných celků, polocelků a detailů, které by pomáhaly zaměřovat diváckou pozornost na konkrétní body v obraze a v řeči postav. Až na několik prostřihů jsou naopak často inscenovány v dlouhých záběrech, kdy je veškeré napětí a formální ozvláštnění postaveno na místy až neuvěřitelně propracovaném pohybu postav v obraze. ___ Z hlediska tohoto nazírání tak není příkladná ona legendární scéna holení, kdy je obraz vrstven a zmnožován prostřednictvím odrazů v zrcadlech. Mnohem exemplárnější jsou momenty, kdy je prostor organizován v několika vertikálních i horizontálních plánech. Dominantou interiéru, kde se většina filmu odehrává, je totiž velké schodiště a horní patro, takže postavy mohou scházet dolů, odcházet dozadu a přicházet z různých stran. Klíčová je ale sekvence, kdy je postava nemocného nepohyblivého otce v centru scény a Bette Davisová s ním dlouze hovoří. Celé napětí je postaveno na pohybu Davisové v prostoru, který je z hlediska realistické motivovanosti naprosto nepřirozený, ale kompoziční motivace ho beze zbytku obhajuje a upozorňuje na něj. Neviditelnost stylu je tak postavena na samou hranici možností a pouze emocionální působivost scény a Davisové ohromující herectví diváka nevytrhává ze sledování příběhu do stavu fascinace z opojnosti filmového stylu. ____ Tento krátký text samozřejmě není recenzí, nýbrž souborem poznámek nad formální genialitou filmu, o kterém se neví tolik jako o jiných Wylerových filmech, ačkoli Andé Bazin kdysi věnoval jeho analýze celou jednu část své knihy Co je to film?.. (30.07.2007)

Wyler je jeden z nejméně nápadných filmařských géniů. Nemůžu říct, že bych o něm nějak přemýšlel a vnímal ho jako vzor pro kohokoliv, ale po rozkliknutí jeho profilu na mě najednou vykoukne několik pětkových filmů. Vlastně asi u žádného režiséra nemám tak velký nepoměr pětkových hodnocení vůči mému (ne)zájmu o něj. Vím, že tenhle wylerovský paradox není novinka, k Lištičkám mě ostatně přivedla část Bazinovy knihy, která se věnuje právě tomu, proč Wyler tak zapadá i přes svou genialitu. A vážně na zatím žádném jeho filmu, co jsem viděl to není patrnější. Tiše bezchybný a nekompromisně nadčasový film. Samotná práce hloubkou obrazu mě vyloženě nestrhává, ostatně kdyby mě strhávala, tak by Wyler selhal, ale rozhodně je velmi impozantní a stává se základem intenzivního zážitku, kde nepatrný pohyb vyvolává nejsilnější reakci. Sice mi je bližší baroknější pojetí s trochou té exhibice, ale jednou za čas neuškodí ani takováhle precizně čistá práce. (05.02.2017)