Marie Glázrová

Mezi největší krasavice československého filmu patří bezpochyby Marie Glázrová. Marie Glázrová pocházela od Karviné, narodila se 11. července 1911 v Horní Suché. Její tatínek byl lékař a ochotník a Marie na něj velmi dala. On se v ní ostatně také viděl a velmi si přál, aby se stala herečkou. Vystudovala dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze a poprvé se o angažmá zajímala v divadle Vlasty Buriana. Ten ji ale nepřijal. Jistě ji to mrzelo, ale s odstupem času je nutné říci, že se tak stalo dobře. Představte si tuto noblesní dámu, jak přihrává Burianovi v jeho sice geniálních, nicméně nepříliš náročných komediích.

První angažmá měla Glázrová v Plzni, ale záhy se dostala do Prahy na prestižní scénu vinohradského divadla. Začali si jí všímat i filmaři. Poprvé se na stříbrném plátně objevila v roce 1934 ve snímku POSLEDNÍ MUŽ s Hugem Haasem. Její talent nakonec uznal i Vlasta Burian, který ji v roce 1939 přizval do filmu ULICE ZPÍVÁ. Stala se oblíbenou herečkou režiséra Františka Čápa, který ji obsadil jako paní kněžnu do filmu BABIČKA (1940), jako herečku Helenu do NOČNÍHO MOTÝLA (1941) či jako primabalerínu Clo Satranovou do TANEČNICE (1943). Glázrová hrála i titulní roli v prvním českém barevném snímku, který se promítal již po válce ROZINA SEBRANEC (1945). Jenže, podobně jako jiné předválečné a válečné filmové hvězdy, nebyla typ do budovatelských filmů, které v 50. letech československá kinematografie převážně produkovala. A tak je asi nejvýraznější postavou, kterou tehdy ve filmu ztělesnila, vdova Kubátová v pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... (1954), kde nejen odmlouvá svému vládci, ale dokonce dá jeho nejbližšímu rádci přes ústa.

Stejně jako filmaři ani televize zdaleka nevytěžovala Marii Glázrovou tak, jak by si byla zasluhovala. Televizní inscenace, kde účinkovala, se dají spočítat na prstech. Hodně ale pracovala v rozhlasu a během 50. let měla také velké příležitosti na domovské scéně Národního divadla. Později ale dostávala stále méně rolí, až nakonec hrála jen jednu z vedlejších postav slavné divadelní inscenace KOČIČÍ HRA, kde excelovala Dana Medřická. Po smrti Medřické v roce 1983 už Glázrová  nezískala v Národním divadle žádnou roli, přestože oficiálně byla jeho členkou až do roku 1987.

A ani soukromí neměla jednoduché. V zákulisí Národního divadla potkávala vysokého, štíhlého muže se znělým kovovým hlasem - Eduarda Hakena. Talentovaný pěvec se Marii líbil, ona jemu také, ale situace byla komplikovaná. Haken byl Volyňský Čech, jeho rodina žila na dnešní severozápadní Ukrajině, které se vedle názvu Volyň říkalo také Ladoměř. Leží mezi řekami Pripjať a Západní Buh (Bug) a je jedním z prvních území, kde žili Slované. Pro nás je ale důležité, že Hakenovi předkové byli zhruba mezi 16 tisíci Čechy, kteří se ve druhé polovině 19. století na Volyň odstěhovali. Pozval je tam ruský car, protože tam byla spousta nevyužité zemědělské půdy. Volyňští Češi ctili své tradice, a mezi nimi byl i zvyk neženit se bez svolení rodičů. A to byl pro Glázrovou a Hakena kámen úrazu. Sblížili se totiž v době, kdy byly naše země okupovány Němci. A za německé okupace nepřicházelo v úvahu, aby Eduard Haken přivezl svou vyvolenou ukázat rodičům - na území obsazené Sovětským svazem. Marie Glázrová a Eduard Haken se proto mohli vzít až po válce, v roce 1947.

Marie Glázrová  měla jedinou dceru - Marii Hakenovou, která později pracovala jako dramaturgyně v televizi, scénáristka a publicistka - přestože by prý bývala chtěla alespoň deset dětí. Když si ale konečně mohla vzít svého milovaného Eduarda Hakena, bylo jí už 36 let a dceru měla ještě o rok později. Dnes nám to může připadat jako běžný věk prvorodiček, ale tehdy byla Glázrová raritou. Ostatně ani lékařství té doby nebylo na vyšší věk maminek připraveno. Jak by asi vypadal její život, kdyby nemusela dlouhé roky čekat na rodičovské požehnání?

Marie Glázrová zemřela dne 19. února 2000, Eduard Haken o čtyři roky dříve.

Cucina_Rc