Orson Welles

Narodil se 6. května 1915 v sedm hodin ráno na Park Avenue 463 v Kenosha ve Wisconsinu. Jeho život sám je hoden zfilmování. O svých rodičích dokonce prohlásil, že byli mnohem pozoruhodnější než jakýkoli jeho filmový příběh.

Orsonův otec, Richard Head Welles (1872–1930), byl obchodník a vynálezce, typické dítě industriálního a technologicky invenčního 19. století. Určité jmění si vydělal jako výrobce bicyklů a světel do automobilů a hlavně poté, co svůj byznys prodal. Nikdy se však nestal superbohatým snobem, o čemž celý život marně snil. K jeho vynálezům patřil speciální typ karbidové lampy pro jízdní kola nebo kluzák připevněný k motoru poháněném parou. Wellesův otec považoval umění za neužitečnou kratochvíli, na rozdíl od veskrze užitečného hromadění peněz. Naproti tomu jeho manželka a Orsonova matka nezapírala své umělecké sklony. Beatrice Ives Welles (1883–1924) byla vynikající klavíristkou a je dost pravděpodobné, že tvůrčí schopnosti sdělil mladý Orson právě po ní. Nebyla to žádná putička: kromě hudby se věnovala boji za ženská práva, byla vášnivou čtenářkou a zajímala se o sanskrt.

Malý Orson Welles od útlého věku projevoval nevšední nadání. Přesto údajně trpěl obavou, že zklame očekávání svých rodičů. To ho hnalo kupředu, jako by byl poháněn otcovým parním strojem. Po přestěhování rodiny do Chicaga postupně vrůstal do tamějšího kulturního prostředí, tím se ale odcizil svým vrstevníkům. V dětských letech udivoval svými prvními vystoupeními a neobyčejnou výmluvností. Bylo zřejmé, že Orson Welles je mimořádně nadané dítě, jehož citlivou povahu zasáhly opakované vzájemné neshody obou povahově rozdílných rodičů a také matčino brzké úmrtí.

Po krátkém pobytu v Irsku se Orson Welles v průběhu třicátých let stal součástí americké divadelní scény. Zaujal jako herec náročných shakespearovských rolí. Zde můžeme spatřovat kořeny Wellesových pozdějších filmových adaptací Shakespearových dramat. Souběžně s tím rozvíjel spolupráci s rozhlasem. V roce 1938 byla vysílána jeho proslulá adaptace Wellsovy „Války světů“, dovedně využívající postupů dokumentárního zpravodajství. Vyvolal tím skandál. Následná publicita mu zajistila vstup do Hollywoodu. Od tohoto okamžiku začíná známější fáze Wellesova životního příběhu – jakožto autora řady filmových děl, které kritika pravidelně hodnotí jako zásadní pro vývoj světové kinematografie.

Obecně lze říct, že Wellesova filmová tvorba byla ve své době postižena napětím mezi autorskými ambicemi, které byly vysoce umělecké, a pragmatickým komerčním tlakem filmových studií. Některé jeho snímky, počínaje Skvělými Ambersonovými (1942), šly do distribuce, aniž by odpovídaly režisérovým představám: byly přestříhány, mnohdy necitlivě zkráceny apod. Rozhodně nelze tvrdit, že by byl Orson Welles komerčně úspěšným tvůrcem, spíš naopak. Některé jeho projekty nebyly vůbec dokončeny, například adaptace Dona Quijota, na níž pracoval od roku 1955 (její posthumní „dokončení“ z roku 1992 není kritikou příliš oceňováno). Wellesovým posledním hollywoodským filmem byl pozdní noir Dotek zla (1958), který byl bez autorova souhlasu zkrácen na 93 minut.

V šedesátých letech natočil vizuálně působivou adaptaci Kafkova románu Proces (1962), další shakespearovskou adaptaci (či spíše volnou parafrázi) Falstaff (1965) či adaptaci podle prózy dánské spisovatelky Karen Blixenové Nesmrtelný příběh (1968). Jakýsi epilog jeho tvorby představuje filmový esej F jako falzifikát (1974), v němž se vyznává ze své celoživotní lásky k magii a kouzelnictví.

Orson Welles byl nejen mnohostranně talentovaným filmařem a charismatickým vypravěčem, ale i pozoruhodným pamětníkem, který se v průběhu svého života seznámil s mnoha chvalně i nechvalně známými osobnostmi. Setkal se například s nacistickým pohlavárem Adolfem Hitlerem; ten prý na Wellese zapůsobil (či spíše nezapůsobil) naprostou absencí vlastní osobnosti. Welles po letech vzpomínal, že si ani nevšiml, že někdo takový sedí vedle něho – což je v kuriózním rozporu s tím, jak Hitlerova „neosobnost“ dokázala magnetizovat zfanatizované davy. Naproti tomu Winstona Churchilla vykreslil Welles jako člověka s velkým smyslem pro humor a udivující bezchybnou pamětí.

Zemřel jako sedmdesátiletý v horním patře jeho hollywoodského domu 10. října 1985 v ranních hodinách. Příčinou úmrtí byl srdeční záchvat. Několik hodin předtím, večer 9. října, poskytl svůj poslední rozhovor v show Merva Griffina.

suffragium