POMO

Barevná, zábavná a pro pochopení všemi diváky jednoduše na fiktivních příkladech střihnuta exkurze po firemních strukturách v daňových rájích. A co to přesně byly ty “Panama Papers”. S množstvím vysvětlujících monologů na kameru, které jednotlivé “historky” propojují. Žádný vyšší cíl než vysvětlit a pobavit to nemá, divákovi znalému věci tak zůstává pouze potěšení z hereckých kreací báječného castingu. I když v lehce přepálené karikaturické podobě.

Zajímavě uchopený a úspěšně zrealizovaný profil šílence, schopného skrýt svoji skutečnou osobnost takřka i sám před sebou. Film neukáže jedinou Bundyho vraždu a zobrazuje pouze jeho klamlivou “normální” polohu. Nebýt dvou náznaků temné povahy, vypadalo by to, že snad chce jeho justiční obvinění popřít. Zábavný je Efronovým výkonem, portrétem Bundyho lišácké obratnosti studenta práv v soudní síní. A emocionální je příběhem jeho přítelkyně, rozervané vnitřním konfliktem mezi zamilovaností a pochybami/obavami, že by se mohla mýlit ve víře v jeho nevinu. Právě tato situace její postavy je dramatickým motorem filmu.

Sympaticky povedený survival s rozpočtem v přepočtu 140 tisíc Kč (!). Stačí uvěřitelné herectví, dialógy které odkrývají povahu postav, a na oko všedné lokace, ve kterých ale hrozí střet se zombíkama. V podstatě je to celé “jenom” o kamarádství těch dvou týpků. Líbí se mi, jak Gardner schválně neukazuje udalosti, které by v jiném filmu byly naopak vzrušující atrakcí. Jak je drží za dveřma. Ale přece jenom, v jeho pozdějším After Midnight tento koncept dotáhl do výrazně sofistikovanější polohy, navíc se suprovou pointou. Tohle je jenom hravá odechovka.

Revenge “seagalovka” v hábitu moderních trendů, se mstitelkou ženou. Mámou, která se za pět let v Asii vypracovala na neohroženou assassinku hrdlořezné drogové bandy. Úplně se nedozvíme, jak ji vlastně vypátrala, ani jak mohla mít tolik štěstí že jí to všechno tak hezky vyšlo. Zkrátka jako za starých devadesátkových časů, kdy stačil parametr “cool” a logika nebyla potřeba. Jediným logickým tahem je zde angažmá režiséra Pierre Morela, ale s takovým scénářem stejně marným.

Béčko, které funguje díky nostalgii k postavě Johna Ramba a Slyovi. A taky díky postačující práci s emocema (i když těma nejzákladnějšíma), kdy se nikam nespěchá a v jednoduchém příběhu se věnuje dostatek prostoru všem těm málo postavám. Proto pak nemile překvapí z rychlíku odbavené vyvrcholení, které postrádá energii nakumulovaného vygradování a dostatečnou katarzi, ke které film směroval a která měla být výrazně silnější.

Tohle je o nerdovské formě, skvělých hercích a režisérově nebojácnosti v experimentování a ambici udělat něco dosud neviděné. Úžasně vtahující, až děsivá zvuková stopa s hlubokým hučením majáku. Vymazlená černobílá 4:3 kompozice a lá horory ze začátku minulého století. Deprimující ponorková atmosféra odlehlého, mlžného, větrného a uvnitř vlhkého a smradlavého místa. A konflikt dvou mužských povah, kterému všechny tyto okolnosti vůbec nehrajou do karet. Jejich ožralecké kecy zas tolik podnětné nejsou, ale dobře charakterizují postavy a místo doby.

Nezáživný obrazový dokument a vodě, její podobách, náladách a spolupráci s teplotami a větrem. A figurkách neznámých lidí, kteří s ní v různých nehostinných podmínkách “válčí”. Cílem filmu není ukázat úchvatné či krásné záběry, v tom se celou stopáží nevyrovná jedinému nejlepšímu záběru třeba z Our Planet. Ani nic nevysvětluje, nekomentuje, neprognózuje. A ty metalové vsuvky, ladící jakože k divokosti rozbouřeného oceánu, jsou nevkusnou pěstí na oko. Slabé 3*.

Příjemná konverzačka, ve které uvidíte papeže koukat na Komisaře Rexe, nebo pochutnávat si na stánkové pizze. Právě jeho zobrazením coby člověka, který se taky potřebuje vyzpovídat a který může mít taky pochyby o svém poslání, si Meirelles získává diváka. Přátelství, které si tito dva ze začátku nesbližitelní knězové postupně vytvoří, se stává hlavní linkou filmu. Velmi dobré obsazení obou hlavních postav. Hopkins si německého radikála podává s typickým gustem a Jonathanu Pryceovi pro zobrazení jeho jemnějšího protipólu naprosto stačí jeho přirozenost.

Franco točí moje sny, akorát to dělá tristně béčkově, takže v kinematografii nemá jeho dílo žádnou hodnotu. Jediným podobným, obecně uznávaným filmem je Saló, ale ten zachází až moc daleko a je spíše hnusný a zlý, než zábavný. Franco to bere odlehčeně, s chlípnickým úsměvem, hravě laciná jižanská ledabylost se stává jeho neodolatelnou devizou. Eurotrash opusy jeho filmografie dosahují vždy max na dvě hvězdy, přesto si je dávám s potěšením - jednou za tři roky, pokazdé s alespoň dvěma několikadenníma přestávkama.

Portrét americké předměstské rodinky, které fungování se ze dne na den zhroutí. Dcera hloupá nána, syn agresivní úchyl, táta bezcharakterní hovado a máma dobrosrdečná, hysterická puťka závislá na nich všech. Watersův v jistých kruzích kultovní bizár, který pobaví bizárním mikrosvětem postaviček, ale bez roztomile přepálených nechutností, jaké naservíroval v Pink Flamingos, nezanechá tak výraznou stopu.