POMO

Nezáživný obrazový dokument a vodě, její podobách, náladách a spolupráci s teplotami a větrem. A figurkách neznámých lidí, kteří s ní v různých nehostinných podmínkách “válčí”. Cílem filmu není ukázat úchvatné či krásné záběry, v tom se celou stopáží nevyrovná jedinému nejlepšímu záběru třeba z Our Planet. Ani nic nevysvětluje, nekomentuje, neprognózuje. A ty metalové vsuvky, ladící jakože k divokosti rozbouřeného oceánu, jsou nevkusnou pěstí na oko. Slabé 3*.

Příjemná konverzačka, ve které uvidíte papeže koukat na Komisaře Rexe, nebo pochutnávat si na stánkové pizze. Právě jeho zobrazením coby člověka, který se taky potřebuje vyzpovídat a který může mít taky pochyby o svém poslání, si Meirelles získává diváka. Přátelství, které si tito dva ze začátku nesbližitelní knězové postupně vytvoří, se stává hlavní linkou filmu. Velmi dobré obsazení obou hlavních postav. Hopkins si německého radikála podává s typickým gustem a Jonathanu Pryceovi pro zobrazení jeho jemnějšího protipólu naprosto stačí jeho přirozenost.

Franco točí moje sny, akorát to dělá tristně béčkově, takže v kinematografii nemá jeho dílo žádnou hodnotu. Jediným podobným, obecně uznávaným filmem je Saló, ale ten zachází až moc daleko a je spíše hnusný a zlý, než zábavný. Franco to bere odlehčeně, s chlípnickým úsměvem, hravě laciná jižanská ledabylost se stává jeho neodolatelnou devizou. Eurotrash opusy jeho filmografie dosahují vždy max na dvě hvězdy, přesto si je dávám s potěšením - jednou za tři roky, pokazdé s alespoň dvěma několikadenníma přestávkama.

Portrét americké předměstské rodinky, které fungování se ze dne na den zhroutí. Dcera hloupá nána, syn agresivní úchyl, táta bezcharakterní hovado a máma dobrosrdečná, hysterická puťka závislá na nich všech. Watersův v jistých kruzích kultovní bizár, který pobaví bizárním mikrosvětem postaviček, ale bez roztomile přepálených nechutností, jaké naservíroval v Pink Flamingos, nezanechá tak výraznou stopu.

Kvalitní práce s prostředím i postavami, zajímavý námět, ale jaksi nerozvinuté v něco větší, co by si to zasloužilo.

Takové to, když zapomenete že koukáte na herce, na film, a odevzdaně žijete situací, kterou prochází hlavní protagonisté. Křehká dialogová vztahovka, při vyprávění příběhu bravurně pracující taky s kamerou a střihem. První spověď Scarlett její právničce je snad nejbrilantnější scénou filmu. Herecky na úrovni dech tajícího výstupu Naomi Watts ve scéně herecké zkoušky v Mulholland Drive. Dále třeba střihová eskalace s gradujícím přibližováním se k vypjatým tvářím v hádce s vyvrcholením, ve kterém se řekne to nejhorší, co se vzápětí musí olitovat. V divadle by to bez těch detailů tváří nebylo ono. Dialogy tak autentické a povahy postav natolik přesně tvarující, že hrát je musela být tvůrčí extáze. A nejen Driver se Scarlett zde krasobruslaří. Laura Dern na malé ploše comebackuje v plné síle a Ray Liotta na ještě menší ploše výsostně kompenzuje absenci v Irishmanovi. Jako to nejlepší od Woodyho Allena, s dotekem srdce La La Landu. Za mě nevyhnutný Oscar za scénář.

Dobropocitovka se sympatickým ansámblem, trefně oprašující zašlé hvězdy Murphyho a Snipese. Vtáhne kvalitní filmařinou a sprostými vtipy, a postupně sklouzne v nepřekvapivé klišé bez vyššího cíle než oddychově pobavit.

V porovnání s Butlerovými hrami na ochrany amerických prezidentů zjevení. Špinavá krimi s drsnými poldy fungujícími po “gangovsku” a se záporáky, kteří sice vypadají jako vězeňskí hrdlořezové, ale taky umějí být vždy o krok před zástanci zákona. Dobrý scenáristický nápad s hlavní bankovní loupeží (jejím dějištěm), výživné realistické přestřelky. Klasiku Heat to sice kopíruje hodně, ale po více jak dvaceti letech, a hlavně - pokud je to její béčkovější verze, tak je to sakra dobrá béčkovější verze.

V IMAXu to byla pecka. Vesmírní spektákl roku, s našlapaným tempem, užasnými (digi)lokacemi, delikátně rozlítanou kamerou a nostalgií, podpořenou nečekanými výstupy starých postav. U závěrečné konfrontace jsem cítili sílu takřka jako u finálního vzepření se Sauronovi. A konečně se mi zalíbila Daisy Ridley. Odhalování nových identit staronových postav mi moc smysl nedávalo, ale jelikož se nepamatuji co se přesně událo v předešlé epizodě, bylo mi to jedno (tuto trilogii nepovažuji za součást milovaných STAR WARS, je to pouze komerční parazitace). Druhá projekce na výrazně menším plátně, kde už nešlo nevnímat (ne)poctivost práce s divákem ve vyprávění smysluplného příběhu, mi ale dojem z filmu devalvovala. Je to jenom efektní horská jízda na jedno použití, lákadlo do nové SW sekce Disneylandu.

Nepředvídatelná thrillerová hříčka o kolizi sociálních vrstev, formálně i psychologicky suverenní jako od Kubricka. Bong Joon Ho je mistr filmové režie - od chirurgicky přesné charakterizace postav pro účely příběhu, přes jeho zasazení do zajímavého prostředí (které se téměř stává jeho další postavou), až po nepředvídatelné žonglování s žánrovými principy a zvraty, či metaforické vsuvky, které celou tu suverénně vedenou fikanost propojují podnětnými otazníky. Je to snad jediný tvůrčí sourozenec Davida Finchera, navíc kulturně exotičtější, přesahující standardy univerzální americké žánrovosti. K čemuž je ale samozřejmě potřeba taky diváckou ochotu akceptovat výrazně odlišnou logiku vyůstění konfliktů, kde jsem se - stejně jako třeba u vyústění Oldboye - zasekl. Uzavření příběhu Parazita mi přišlo nepravděpodobné, nedostatečně odůvodněné, prvoplánově vyhrocené čistě pro dodání rádoby hloubky a nějaké myšlenkové uzavřenosti.