POMO

“Jediné místo kde funguje socializmus je peklo - a tam ho nepotřebují.” Satirická óda na nevyhnutnou nerovnocenost ve společnosti. Rovnováha je utopie. Degustační večeře z The Square, kolosálně rozvinutá v koncert absurdity na luxusní zážitkové jachtě přebíjí v zábavnosti všechno, co jsme viděli v žánru komedie v posledních letech. A to film není komediální žánrovkou. Bavili mě i tvrdé nárazy švenkující kamery. Když máte co říct, můžete si dovolit opakovaně připomínat, že forma je pouze prostředek. Stejně jako jsou zbytečné všechny rozmarové glamour propriety účastníků této veleplavby... Pátou hvězdu nedávám, protože poslední “ostrovní” třetina filmu za “lodí” zaostává jak ve vtipnosti, tak v efektnosti vypointování scén. Zakončení ale famózní!

Kdyby Strickland všechnu tu ženskou smyslnost, cit pro výpravu a mystickou poetiku uplatnil v divácky přístupnějším námětu, chrochtali bychom fajnšmekerským cinefilním blahem. Ale ne, jeho baví patlat obskurní myšlenky vytržené z reality a evokující snové fantasmagorie, ve kterých si nejde najít pojítko s reálnými fantasiemi a touhami. A potřebuje hlavní představitelku v divadelním aktu mazat hovnama ze střev zaplyněného dokumentaristy. Proč?? Když budete chtít, ve Flux Gourmet si najdete paralely s ve stejným roce uvedeným Cronenbergovým Crimes of the Future. Alternativní podoby uměleckých aktů. Cronenbergův opus, taky hodně nemainstreamový, je ale komplexně promyšlenější reflexí existujících témat. [KVIFF]

Výtvarně vytříbený bizár se zajímavou dystopickou vizí společnosti, vtahující hudbou Howarda Shora, charismatickým Mortensenem v mučednické černé kápě a sexuálně neodolatelně ujetou Kristen Stewart. Každá vteřina s ní byla pro mě tranzem. Škoda, že film nevyvrcholil jejím slastným, hlasitým orgazmem na operačním lůžku při chirurgickém spojování otevřených ran se zatumorovaným Mortensenem. Jako malému klukovi mi poselství Hellraisera “bolest je slast” úspěšně pomáhalo překonávat procedury šití rozbité hlavy a dalších poranění z provádění klukovin. Crimes of the Future mi vnuknul myšlenku, že mít něco nevítané, zhoubně rostoucí ve svém těle je nejenom přirozený genetický proces života, ale taky jedinečné umělecké dílo stvořené naším organismem. Zvláštní, fascinující a těžceji uchopitelný film, který si určitě zopakuji. [KVIFF]

Chvílemi vtipný meta-nesmysl z finského zapadákova s dobrou minimalistickou hudbou. Inspirace komikou národních klasiků evidentní, v první třetině to dokonce vypadá na černou komedii v duchu finského Farga. Ale říznutím do sci-fi s mimozemskými motivy a scénářem, který fakt nemůže dávat smysl absolůtně nikomu, to Myllylahti totálně přepálil. [KVIFF]

Nejnudnější postavy, dialogy a vůbec příběh, jaký můžete vidět ve filmu z hor. Ve filmu z hor, navíc vykastrovaně nasnímaném do formátu 4:3.

Další klišé vztahovka, ale pozorně a citlivě vyprávěná i zahraná, a s hezkým epilogem. Ceny jako Nejhorší člověk na světě neobdrží, protože je méně scenáristicky sofistikovaná a více sentimentální, ale divákova srdce se dotkne spolehlivě. [KVIFF]

Výstižně vykreslené putování islandskou divočinou bez goretexu. Meditativně, poomaaluu, ale atmosfericky vtahujícně a s nosnou dějovou premisou. Lehce připomínajíc Scorseseho Mlčení. Již samotný nápad vystavět příběh na reálných historických fotografiích, pořízených zmizelým knězem, je zajímavý. A Pálmason mu s pečlivou kompozicí ve “fotografickém” formátu 4:3 dodává pozoruhodnou náplň. Sice jenom filozoficky napovídající, ale přesto zajímavou a hodnotnou. ___ Edit: Tvůrce v diskuzích prozradil, že to nebyly reálné fotografie, ehm. Zrovna u tohoto filmu bych podobný tvůrčí přístup nečekal... [KVIFF]

Nic pro milovníky islandské přírody. Tu zde prakticky neuvidíte. Příběh by se mohl odehrávat v podobné chudinské / industriální čtvrti i na okraji Manchestru. Přátelství mezi teen kamarády v době stoupajícího násilí a šikany mezi mladistvými, často drsný a neútešivý, zároveň ale vyvážený podporou mezi nima a ochranářstvím. Námětem i zpracováním ne moc originální, ale dramaticky intenzivní. [KVIFF]

Cold Skin dokazuje, že být filmařsky šikovným řezníkem není to samé jako být všeobecně šikovným režisérem. Respektive režisérem, schopným komplexně odvyprávět například příběh s citlivým rozvojem setkání dvou živočišních druhů. Cold Skin je nefunkční kočkopes, který Xavier Gens postupně přelaďuje ze survival hororu do fantasy pohádky se srdcem. Ale již v polovině filmu v něm něco přestává být v pořádku a výsledek pak vzbuzuje jenom trpký úsměv. Přitom námětovo a prostředím drsného sopečného probřeží měl potenciál a vzhledem k budgetu / možnostem nasazení by mu šlo odpustit i průměrné digitální provedení.

Všechno, co chce banda teen diváků k popcornu na páteční večer. Bikinové kočky všech ras a sexuálních archetypů, webcams, civilní a krásná hlavní hrdinka, její sympatický nápadník ochránce, pošahaný úchyl i krvavé jatka. Girlhouse je zvláštní kombinací tvůrčích rozporů. Scénář si kreativně hraje se všemi postavami a i přes dějovou schematičnost baví překvapivými detaily. Současně ale uvádí do rozpaků náznaky amatérské filmařiny a častou debilitou. Jeho největší devízou je samotný vrahoun, který rychlostí a radikálností předčí i tězkopádnějšího Leatherface. Právě brutalita jatek v poslední třetině je překvapivým vyůstěním předešlého kultivovaného představování postav. Což vytváří další zajímavý kontrast, díky kterému se film liší od jiných, jemu podobných.