POMO

Famózní herecký koncert Toma Hardyho. Je neuvěřitelné, že při tak excentrickém zobrazení natolik pošahané postavy ani na chvíli nepřehrává. A to ji zobrazuje v desítkách psychických rozpoložení s naprosto nepředvídatelnými reakcemi. Škoda, že Refn scenáristicky neudržel postupný, precizní psychologický rozbor jeho postavy po celou stopáž filmu (interakce s novými postavami v nových prostředích) a místo smysluplného vygradování se mu jeho autorská vize rozmělnila v repetitivní artovou abstrakci. S jeho unikátní stylizací totiž mohl být Bronson následovníkem Kubrickova Mechanického pomeranče.

Technicky super a přítomnost kvalitních herců potěšila, ale scénář průměrný, bez jediného nápadu, pro který byste si film zapamatovali. A místy i blbý. Podobné téma bylo výrazně lépe zpracováno v The Ritual, a to nejenom v rámci žánrových postupů, ale i v psychologii postav. Slabé 3*.

Klišé, ale s příjemnou hlavní herečkou (pro blond mikádo mám obzvláště slabost), solidně zfilmované, s citem pro chladné prostředí a umem vzbudit husí kůži. Nejlepší cílovkou filmu jsou mladé Američanky, které plánují návštěvu nebo stěhování do Východní Evropy, ideálně do Rumunska. Rumunsky se ve filmu mluví stejně jako anglicky, hlavní postava je v zemi jediným cizincem. Na čtyři hvězdy by film dosáhl s nápaditějším a chytřejším vyvrcholením. S tím svým hloupým se naopak shodí. Přestože na chvíli to vypadalo na závěr, jaký byste nečekali a jaký by mě osobně velmi potěšil (a mainstreamového diváka naštval).

Dialogama přesná a herecky autentická banalita s jedním castingovým překvapením. Od prvního momentu tušíte, kam bude směrovat a přesně tam směruje i skončí.

“Jediné místo kde funguje socializmus je peklo - a tam ho nepotřebují.” Satirická óda na nevyhnutnou nerovnocenost ve společnosti. Rovnováha je utopie. Degustační večeře z The Square, kolosálně rozvinutá v koncert absurdity na luxusní zážitkové jachtě přebíjí v zábavnosti všechno, co jsme viděli v žánru komedie v posledních letech. A to film není komediální žánrovkou. Bavili mě i tvrdé nárazy švenkující kamery. Když máte co říct, můžete si dovolit opakovaně připomínat, že forma je pouze prostředek. Stejně jako jsou zbytečné všechny rozmarové glamour propriety účastníků této veleplavby... Pátou hvězdu nedávám, protože poslední “ostrovní” třetina filmu za “lodí” zaostává jak ve vtipnosti, tak v efektnosti vypointování scén. Zakončení ale famózní!

Kdyby Strickland všechnu tu ženskou smyslnost, cit pro výpravu a mystickou poetiku uplatnil v divácky přístupnějším námětu, chrochtali bychom fajnšmekerským cinefilním blahem. Ale ne, jeho baví patlat obskurní myšlenky vytržené z reality a evokující snové fantasmagorie, ve kterých si nejde najít pojítko s reálnými fantasiemi a touhami. A potřebuje hlavní představitelku v divadelním aktu mazat hovnama ze střev zaplyněného dokumentaristy. Proč?? Když budete chtít, ve Flux Gourmet si najdete paralely s ve stejným roce uvedeným Cronenbergovým Crimes of the Future. Alternativní podoby uměleckých aktů. Cronenbergův opus, taky hodně nemainstreamový, je ale komplexně promyšlenější reflexí existujících témat. [KVIFF]

Výtvarně vytříbený bizár se zajímavou dystopickou vizí společnosti, vtahující hudbou Howarda Shora, charismatickým Mortensenem v mučednické černé kápě a sexuálně neodolatelně ujetou Kristen Stewart. Každá vteřina s ní byla pro mě tranzem. Škoda, že film nevyvrcholil jejím slastným, hlasitým orgazmem na operačním lůžku při chirurgickém spojování otevřených ran se zatumorovaným Mortensenem. Jako malému klukovi mi poselství Hellraisera “bolest je slast” úspěšně pomáhalo překonávat procedury šití rozbité hlavy a dalších poranění z provádění klukovin. Crimes of the Future mi vnuknul myšlenku, že mít něco nevítané, zhoubně rostoucí ve svém těle je nejenom přirozený genetický proces života, ale taky jedinečné umělecké dílo stvořené naším organismem. Zvláštní, fascinující a těžceji uchopitelný film, který si určitě zopakuji. [KVIFF]

Chvílemi vtipný meta-nesmysl z finského zapadákova s dobrou minimalistickou hudbou. Inspirace komikou národních klasiků evidentní, v první třetině to dokonce vypadá na černou komedii v duchu finského Farga. Ale říznutím do sci-fi s mimozemskými motivy a scénářem, který fakt nemůže dávat smysl absolůtně nikomu, to Myllylahti totálně přepálil. [KVIFF]

Nejnudnější postavy, dialogy a vůbec příběh, jaký můžete vidět ve filmu z hor. Ve filmu z hor, navíc vykastrovaně nasnímaném do formátu 4:3.

Další klišé vztahovka, ale pozorně a citlivě vyprávěná i zahraná, a s hezkým epilogem. Ceny jako Nejhorší člověk na světě neobdrží, protože je méně scenáristicky sofistikovaná a více sentimentální, ale divákova srdce se dotkne spolehlivě. [KVIFF]