POMO

Horolezecký film nejenom o prvovýstupu na extrémně těžkou himalájskou horu, ale především o poutě společného snu mezi třemi lezci, kteří se na ní vrátili přes zdrcujícně neúspěšný prvním pokus a navíc s minimální šancí na úspěch kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu jednoho z nich. Zároveň film o ztrátách blízkých a odhodlání splnit si teamový sen, přestože vám “přežití vlastní smrti” jasně naznačuje “už toho nech!”. Díky Jimmymu Chinovi natočený i v těch nejšílenějších místech v luxusní obrazové kvalitě.

Po půlhodině oživí teprve želvu. Ale běhají mu tam dvě náruživé kozatky, ze kterých jedna (bruneta) mu vaří a dělá postelní společnost a druhá (blondýna) ho platonicky miluje. Vedle nich zpestřuje pomalý a řídký děj taky rostoucí body count - tento Victor je povýšenecké hovádko a nešetří nikoho. Monstrum OK muskalaturou, ale s očima laskyplného dobráčka je cokoliv jen ne “horror”. Zakončení nápadité, ale po tom dlouhém prodírání se brakovým balastem neuspokojivé.

Tak minimalistické v emocionálních filmařských fíglech, a přitom tak strhující a silné! Po celou dvou a půl hodinovou stopáž… Ron Howard těží ze závažnosti situace a staví na detailním vnímání psychického rozpoložení zúčastněných. Zodpovědnosti, která je tíží takřka do neúnosné míry. A samotném procesu záchrany, u kterého se tají dech. Úplně jiný zážitek než číst o tom v novinách. Dokonalý Viggo Mortensen, skvělý Colin Farrell. Žádná manipulativní hudba, patos ani filmové hrdinství. “Jenom” precizně zfilmovaná profesionálně odvedená, nesmírně obtížná a riskantní práce několika odvážných chlapů. Nenápadný film, který bude časem jenom růst.

Scott Derrickson je slušný řemeslník, jeho filmy vždy vypadají dobře. Zde se ale snaží spíše mechanicky než kreativně skloubit thrillerový námět únosce dětí (realita) s duchařinou (fantaskno) a moc to nefunguje. Duchařské prvky plní pouze funkci zakčnění dějového vývoje. Záporák je nedostatečně děsivý a málo vykreslený. Nedozvíme se ani jeho motiv. Dramatická linka se slabošským, násilnickým tátou nedostává dostatek prostoru. Motiv “jednou se musíš postavit sám za sebe” má drajv, ale je mířen pouze teenage publiku. Nejstabilnějším pilířem filmu je mladý Mason Thames v hlavní roli. Ještě o něm uslyšíme.

Wanna-be Creepshow céčkovina s tromácky amatérským technickým provedením a směšnými hereckými výkony. Fandy žánru ale potěší Gunnar Hansen (původní Leatherface z 1974) v hlavní roli bachaře a milovníky krásných žen hříšná vězenkyně Debbie Rochon, která mu čte své povídky. Bohužel mezi nimi nedojde k ničemu takovému, co si divák přeje.

Pro diváka, který zná Peelův filmařský talent i scenáristické limity je Nope přesně taková bejkovina, jakou avizoval trailer. Rejža umí poutavě natočit prakticky jakoukoliv scénu. Ale když se v těch scénách sto minut pouze něco naznačuje a některé z nich nemají pro už tak řídký příběh smysluplný význam (Asiat a šimpanz), jde o pouhé pozérské tahání za nos. Peelovo neobvyklé mixování žánrových motivů (zde sci-fi horor a western) může působit odvážně a neotřele, ale ve filmu, který chce na jednu stranu děsit a na druhou balancuje na hraně parodie, tvůrčí vize zaniká. Nope je co do povedenosti někde mezi Get Out, který stál na geniálním nápadu, a Us, který byl směšnou hloupostí.

140 minut je na koncept autentického nočního počínání pár postav ve všedních lokacích Berlína hodně. První polovina se trochu vleče v příliš triviálních scénách i dialozích. O to více ale překvapí a strhne další dění, obzvláště, pokud o ději vůbec nic nevíte. Trable přicházejí v náznacích, tušíme je a obáváme se jich, protože si je hlavní hrdinka nezaslouží. Velice povedená, emotivní a důkladně vygradovaná “jednozáběrovka” s dobrými hereckými výkony.

Ne zrovna objevné téma úspěchu v šoubyznysu za cenu ztráty vlastní nevinnosti a přátel, ovšem umístěné do nejpříznačnějšího prostředí a technicky zfilmované na jedničku. Dokument, který klame tělem celovečerního filmu lépe, než jeho hérečky předstírají pleasure. Vidět to v narvaném sálu na festivalu musela být laskomina, obří penisy a porno atmoška ovládnou obraz hned od začátku. Film je zajímavým průvodcem jak to v hollywoodském pornobyznysu chodí (agenti, večírky, filmové sety a komunikace mezi tvůrci), hrají v něm i jeho skutečné figury. Je maximálně otevřený, nebojí se plně zobrazit i nejvíce nepříjemné momenty, jakými může začínající pornoherečka procházet, pokud se nebrání ničemu. Naopak, jejich stupňováním chytře rozvíjí proměnu hlavní postavy, která se přes původní nezkušenost dostává úspěšně “výš a výš”. Švédka Sofia Kappel je dobrým ztělesněním blonďatého anděla s chlípnými choutkami a femme-fatale bruneta Evelyn Claire jejím ideálním alter egem, ke kterému vzhlíží a se kterým se dočká nejlepší, vrcholné scény filmu. Nechci opět vytahovat Mulholland Drive, ale David Lynch má prostě obrovský vliv na další generace filmařů. Zde navíc s tematickým porno odstínem z Lost Highway. Kdyby technicky brilantní Pleasure nebylo tak švédsky studené, ale by naopak disponovalo vtahující poetikou a pocitovou komplexností zmíněných Lynchovych filmů, udělá se u něj mlsný divák ještě dřív mentálně než fyzicky.

Našlapané lesní dobrodružství s příjemnou indiánskou poetikou a efektním návratem druhého nejlepšího filmového monstra ever. Scénář odsejpá a obsahuje milé detaily i překvapení, akce je krásně plynulá a kynetická. Woman power element přirozený a uvěřitelný, atraktivní motiv “divoch proti divochovi v divočině” parádně využitý. Herci i masky důstojné, neznámá Amber Midthunder desetkrát lepší tahoun než oscarový Adrien Brody (jinak solidní Predators Nimróda Antala). Filmu jde vytknout několik drobností, například finální fight mohl být promyšlenější a méně uspěchaný, ale v poměru ke všeobecné spokojenosti jsou to detaily. Žádná filmová série není mrtvá, jen čeká na správného borce. Dan Trachtenberg se v rámci ní vybral nejvíce vlastní cestou, dal do toho srdce a nejvíce uspěl. Film od talentovaného filmaře a filmového fanouška, pro filmové fanoušky.

Dramatický oblouk naruby. Jeden z filmařsky nejvýživnějších openingů v historii kinematografie, čirá cinefilní euforie ze souhry kamery, zvuku a střihu. A i po něm nám De Palma ještě dlouhou dobu připomíná, jak moc miluje FILM a Hitchcocka. Ale potenciál parádně rozehrané zápletky je později silně utlumený. Scénář se přespříliš soustředí pouze na detaily, v hlavní dějové lince ztratí drive a z hravého a chytrého módu přeladí do módu scénáristické bezmoci a frašky.