POMO

Filmové veledílo, které rozšiřuje příběh rodiny Corleonů do vyšších sfér provázanosti s politikou a ještě temnějších zákonitostí mafiánských praktik. Zatím co v jedničce byl rozklad rodiny coby jediné skutečné hodnoty existence protagonistů naznačen, druhý, nejdelší díl je celý o něm. Jedna časové linie - o dětství a dospívání nejmagnetičtější postavy prvího filmu (Marlon Brando) v perfektním podání Roberta De Nira - zobrazuje charakterní jádro osobnosti Vita Corleoneho v jeho počátcích v New Yorku, zatím co druhá časová linie rozebírá jeho rozporuplnějšího a temnějšího syna Michaela, který se vypracoval na nejmocnějšího amerického mafiána své doby. Skvělá role pro charismatického, respekt vzbuzujícího Al Pacina, kterého Michael je schopen čehokoliv. Více postav, zajímavější rozkrývání fungování nejmocnějšího podsvětí a ještě více mezi řádkami vyslovených dějových posunů ke složení myšlenkové mozaiky, ze které mrazí. Při vší úctě k Martinu Scorsesemu, je dobře že u režie této trilogie zůstal Francis Coppola. Jeho poetičtější forma vyprávění jí svědčí dokonale.

Klasika, která spíše než emocionálně, zaujme odkrýváním fascinujícně vykresleného světa newyorské mafiánské rodiny a studií její postav. Skrze elegantní filmařinu která nikam nespěchá, protože si chce odevzdaně vychutnat každý kousek příběhu. Hereckým výkonům vévodí neskutečný Marlon Brando s kreativními detaily v projevu, které dělají jeho postavu až magneticky zajímavou. Vznešeně pojmutý a uvnitř smutný portrét lidí s pokřivenými ideály, kterých jedinou nefalešnou hodnotou je rodina. A o jejím rozkladu, protože ne vždy platí pravidlo “jaký otec, takový syn”. Mojí nejoblíbenější pasáží (vedle všech scén s Brandem) je překvapivě ta romantická a jediná vysloveně hezká v celém dlouhém filmu - namlouvání italské venkovanky Al Pacinem a projev úcty k jejímu otci.

Že umí Kosinski vizuál i emoce už dávno víme, a zde ho navíc Bruckheimer s Cruisem vedou na velmi příjemné vlně nostalgie. Propojení s původním filmem je doslova láskyplné, motivací postav komplexní a rozšiřující. Fanoušci originálu dostanou více a lépe toho samého, s upgradem akčních scén na dosud neviděnou, fyzicky poctivou leteckou show jako od Nolana. Dávno jsem tak nebyl přikovanej do IMAX sedačky. Pátou hvězdu nedávám, protože dějové schéma prvních 90% stopáže bylo bezpečně předvídatelných, přesně tak, aby pohladilo fanoušky originálu. Finálních 10% stopáže je pak pohádkově báječnou hollywoodskou atrakcí. A potěšilo mě zakomponování postavy Vala Kilmera.

Příjemná oddechovka s několika fajn momenty a odkazy na jiné filmy, ale taky s hluchými momenty a množstvím klišé - včetně tech nejojetějších z hollywoodských rodinných filmů. Nic Cage si to užívá (aby ne!) a Pedro Pascal je zde herecky ještě zajímavější.

Afflecka i Armas mám rád a Lyneova Lolita je pro mě lepší než Kubrickova, ale tohle se nepovedlo. Počátečná neuvěřitelnost jejich vztahu se sice postupně vysvětlí, ale to je to jediné, kam film směruje a co má v celé stopáži za cíl: odhalit, co je přes spalující žárlivost a nebezpečně vražednou hru drží spolu. Jenže aby takový film fungoval, musel by intenzivněji vykreslit psychickou i fyzickou závislost jednoho na druhém, především častějšími a odvážnějšími sexuálními scénami, katarzujícími neustálé napětí mezi nimi. Deep Water ovšem NENÍ erotický thriller, sexu je v něm minimum a pouze několikavteřinového. A chybí mu. Lepší volbou je starší Nevěrná s Richardem Gerem a Diane Lane.

Trivialita se srdíčkem. Další teenager chce opustit rodinu, která ho potřebuje, aby dosáhl něco víc, aby uplatnil talent. A tak to všichni řeší. Jenomže snad poprvé v americkém filmu s hluchoněmými postavami a posunkovou řečí. Snímek sice námětem a klíčovými scénami kopíruje evropský originál Rodinka Belierových z roku 2014, ale přidává do něj i množství nápadů, a jako celek je perfektně zrežírovaný a zahraný. Oscar za film roku? Film nebyl natočen za účelem dostat ho, byl natočen ženou a s již zmíněným srdcem a vypravěčskou invencí přibližuje život handicapovaných. Takže všechny predispozice.

Eggers nikam nespěchá a ujíždí si na symbolice početných snových sekvencích, ale nenajde si čas vysvětlit a adekvátně k jejich důležitosti vyobrazit klíčové zvraty v rozhodnutích hlavní postavy. Což je způsobeno buď nešťastným střihem, nebo scénářem tvůrce, který toho umí hodně, vyjma toho nejpodstatnějšího - dramaturgicky komplexně odvyprávět příběh a citlivě pracovat s jeho motivy. The Northman mě bavil duchem krvelačného vlka, vizuálem, osobitým filmovým světem i krutostí, jakou navíc ve spojitosti s nekorektností v současném mainstreamu nevidíme, ale čím více času ubíhá od jeho shlédnutí, tím více je pro mě spíše jenom odvážně podaným béčkem s rozpačitým obsahem, než “artovým velkofilmem”.

Once Upon a Time in Hollywood bez hereckých star-power leaderů. A bez velkého finále. Období sedmdesátkového Los Angeles vykresleno stejně bravurně jako u Tarantina, dokonce s použitím rádiovsuvek na soundtracku, ale scénář průměrný. Více jak dvouhodinové poflakování se mladé dvojice, mezi kterou to jiskří ale která ne a ne se dát dohromady, není dostatečně cute, vtipné ani romanticky hřejivé. Menší role ego-excentrika Bradleyho Coopera jako jediná z filmu vyčnívá a vzbuzuje emoce až napětí. Bohužel jenom na krátko.

Nejinvenčněji zrežírované sedmdesátkové exploitation současným mladým tvůrcem. Ti West ví co dělá, hraje si s divákem a žánrovými postupy, mixuje kousek soft péčka s kusancem hard slasheru, a nezapomíná být ani lechce úchylný. Ale hlavně nejvypečeněji za poslední dekády zhmotňuje klasickou slasherovskou premisu “sexující tínejdžeři musí zemřít”. U X se nebudete bát, ale story nešťastných návštěvníků zlé farmy si užijete o to šťavnatěji, o co více jste doma v žánru a máte rádi nový vítr v něm. A nahá ňadra.

Až v poslední čtvrtině se postavy dostanou do situace, která mě začala vysloveně bavit. Všechno předtím je okoukaná rutina, zabalená do atraktivní Bayhem formy. A ani to ne pro každého. Epileptici to nedají. Co mi v Ambulanci chybělo nejvíc je důvtipnější scénář. Jediné, čím se film snaží akční jízdu sanitky posouvat dějově dál, je postupné odkrývání vztahů mezi postavami (kdo a proč koho odkud zná). A ty nejsou nijak zajímavé a do emocionálního drajvu filmu nic zásadního nevnáší. Nějaké emoce přijdou až v posledních minutách, ale jde pouze o tradiční, lehce trapný bayovský sentiment.