POMO

Dobropocitovka se sympatickým ansámblem, trefně oprašující zašlé hvězdy Murphyho a Snipese. Vtáhne kvalitní filmařinou a sprostými vtipy, a postupně sklouzne v nepřekvapivé klišé bez vyššího cíle než oddychově pobavit.

V porovnání s Butlerovými hrami na ochrany amerických prezidentů zjevení. Špinavá krimi s drsnými poldy fungujícími po “gangovsku” a se záporáky, kteří sice vypadají jako vězeňskí hrdlořezové, ale taky umějí být vždy o krok před zástanci zákona. Dobrý scenáristický nápad s hlavní bankovní loupeží (jejím dějištěm), výživné realistické přestřelky. Klasiku Heat to sice kopíruje hodně, ale po více jak dvaceti letech, a hlavně - pokud je to její béčkovější verze, tak je to sakra dobrá béčkovější verze.

V IMAXu to byla pecka. Vesmírní spektákl roku, s našlapaným tempem, užasnými (digi)lokacemi, delikátně rozlítanou kamerou a nostalgií, podpořenou nečekanými výstupy starých postav. U závěrečné konfrontace jsem cítili sílu takřka jako u finálního vzepření se Sauronovi. A konečně se mi zalíbila Daisy Ridley. Odhalování nových identit staronových postav mi moc smysl nedávalo, ale jelikož se nepamatuji co se přesně událo v předešlé epizodě, bylo mi to jedno (tuto trilogii nepovažuji za součást milovaných STAR WARS, je to pouze komerční parazitace). Druhá projekce na výrazně menším plátně, kde už nešlo nevnímat (ne)poctivost práce s divákem ve vyprávění smysluplného příběhu, mi ale dojem z filmu devalvovala. Je to jenom efektní horská jízda na jedno použití, lákadlo do nové SW sekce Disneylandu.

Nepředvídatelná thrillerová hříčka o kolizi sociálních vrstev, formálně i psychologicky suverenní jako od Kubricka. Bong Joon Ho je mistr filmové režie - od chirurgicky přesné charakterizace postav pro účely příběhu, přes jeho zasazení do zajímavého prostředí (které se téměř stává jeho další postavou), až po nepředvídatelné žonglování s žánrovými principy a zvraty, či metaforické vsuvky, které celou tu suverénně vedenou fikanost propojují podnětnými otazníky. Je to snad jediný tvůrčí sourozenec Davida Finchera, navíc kulturně exotičtější, přesahující standardy univerzální americké žánrovosti. K čemuž je ale samozřejmě potřeba taky diváckou ochotu akceptovat výrazně odlišnou logiku vyůstění konfliktů, kde jsem se - stejně jako třeba u vyústění Oldboye - zasekl. Uzavření příběhu Parazita mi přišlo nepravděpodobné, nedostatečně odůvodněné, prvoplánově vyhrocené čistě pro dodání rádoby hloubky a nějaké myšlenkové uzavřenosti.

Tři scény z Pana prstenů, rotažené do 105-minutové pitomoučké televizní inscenace s efektním plakátem. Vizuální efekty řekněme že na dánskou pohádkou fajn, ale masky a dialogy za trest. Příšernost.

Hezky nasmímaný portrét krátkodobého milostného vzplanutí dvou holek, s decentně vystiženými jemnými citovými nuancemi v jejich poznávání se a následnou procházkou zamilovaností. A to je všechno. Emoce jsou zde (jakože ve “vyšším umění”) natolik potlačované, že se z diváka stává pouhý pozorovatel, nikoliv účastník. Nemluvě o naprosté absenci živočišnosti. Srovnání s Call Me by Your Name je na místě, paradoxně právě jeho živočišnost (ve filmovém portrétu zblížení dvou lidí natolik důležitou) by drtivá většina diváků uvítala spíše tady, že ano. Obě holky hrají fantasticky a je jim to vidět na očích, ale nikde jinde. A závěrečná scéna, sice skvěle uzavírající jejch smutný příběh, je až přespříliš podobná tý z Glazerova Birth.

Jakoby zde chtěl někdo odstartovat novou netflixovskou akční teamovku a lá M:I. Bay ale bohužel nepovažuje za důležité vytvářet jakékoliv sympatie k postavám, které jsou v žánru tím druhým nejdůležitějším po akci. Nebo jim alespoň dát širší charakterizaci než autům, lodím či neživým růžovým kachnám. Kdyby někdo z party zařval, je to odbavené ve třech rychlých záběrech a jde se dál. Dokonce ani Reynolds nehláškuje ani zdaleka tak jako ve všem, v čem (a pro co) ho máme rádi. Dialogy jsou celkově čirý bolehlav, lepší by bylo, kdyby nikdo nemluvil. Nejlepším na filmu je akční car-chase úvod, jak nezaměnitelnou stylovostí, tak obsahem vtipných bayovin. Tady jako bychom se ocitili u Baye v lepších časech před druhými Transformers. Zbytek filmu baví tradičně efektiními filtry, střihovou epilepsií, dámskými kostýmy a přepáleně glamour dějištěmi dalších akčních scén. A trápí nekonečnou absencí citu pro cokoliv a tupostí.

Odbory vs. vláda v Americe 70. let, to mě zrovna nebere. Svižností vyprávění a poutavým zobrazením mafiánského světa je to ale téměř taková pecka jako Goodfellas. Navíc se zde pohybujeme mnohem výš, mezi nejvyššími šaržemi americké mafie v Americe daného období. De Niro to má s umělou mladou tváří se starýma očima nejtěžší, v první polovině je potřeba si na digitalizaci zvyknout. Svého zabijáka hraje v tradičním pojetí, jak ho máme z podobných rolí vžitého. Pacino je originálnější, Hoffu stělesňuje excentricky, s politickým entuziasmem, obrovskou hrdostí a morálně nejčistšími úmysly z celé party. Nejvýraznější herecký výkon filmu. Pro mě největším potěšením byl ovšem Pesci, tichá voda která o životech rozhoduje. Z apatického šílence s nožem v ruce (Goodfellas) k megavlivnému hráči s citem pro mafiánské šachy, na kterého se můžou spolehnout všechny strany. Bravurní v každé scéně. Keitel dostává minimum prostoru, zato v postavě jednoho z nejrespektovanějších kápů dané doby. Režijní trademarky, které ještě více vyniknou při opakovaném shlédnutí. Vrcholní scéna, u které tuhne krev v žilách, podkreslena ne napínavou hudbou, ale absurdním dialogem o rybách. Stopáž vůbec nevadí, tato “road-movie” je o nostalgickém potěšením z Martiho unikátního stylu a legendární herecké interakce, jak je už v dalším filmu nezažijeme.

O amerických holkách a jejich hodnotách. Ze začátku, kdy se ještě tančí u tyče, se na to aspoň dobře kouká. Pak už se to jenom špatně poslouchá (dialogy).

Sámský Braveheart, ve způsobu vyprávění postrádající něco důležité. Soukolí práce s postavami a váhou příběhu je tak nějak limitované, za starých časů by se dalo říct "televizní". Emocionální dopad na diváka v závěru funguje, ale nezůstává po něm nic, pro co by se film zapamatoval.