POMO

Tři scény z Pana prstenů, rotažené do 105-minutové pitomoučké televizní inscenace s efektním plakátem. Vizuální efekty řekněme že na dánskou pohádkou fajn, ale masky a dialogy za trest. Příšernost.

Hezky nasmímaný portrét krátkodobého milostného vzplanutí dvou holek, s decentně vystiženými jemnými citovými nuancemi v jejich poznávání se a následnou procházkou zamilovaností. A to je všechno. Emoce jsou zde (jakože ve “vyšším umění”) natolik potlačované, že se z diváka stává pouhý pozorovatel, nikoliv účastník. Nemluvě o naprosté absenci živočišnosti. Srovnání s Call Me by Your Name je na místě, paradoxně právě jeho živočišnost (ve filmovém portrétu zblížení dvou lidí natolik důležitou) by drtivá většina diváků uvítala spíše tady, že ano. Obě holky hrají fantasticky a je jim to vidět na očích, ale nikde jinde. A závěrečná scéna, sice skvěle uzavírající jejch smutný příběh, je až přespříliš podobná tý z Glazerova Birth.

Jakoby zde chtěl někdo odstartovat novou netflixovskou akční teamovku a lá M:I. Bay ale bohužel nepovažuje za důležité vytvářet jakékoliv sympatie k postavám, které jsou v žánru tím druhým nejdůležitějším po akci. Nebo jim alespoň dát širší charakterizaci než autům, lodím či neživým růžovým kachnám. Kdyby někdo z party zařval, je to odbavené ve třech rychlých záběrech a jde se dál. Dokonce ani Reynolds nehláškuje ani zdaleka tak jako ve všem, v čem (a pro co) ho máme rádi. Dialogy jsou celkově čirý bolehlav, lepší by bylo, kdyby nikdo nemluvil. Nejlepším na filmu je akční car-chase úvod, jak nezaměnitelnou stylovostí, tak obsahem vtipných bayovin. Tady jako bychom se ocitili u Baye v lepších časech před druhými Transformers. Zbytek filmu baví tradičně efektiními filtry, střihovou epilepsií, dámskými kostýmy a přepáleně glamour dějištěmi dalších akčních scén. A trápí nekonečnou absencí citu pro cokoliv a tupostí.

Odbory vs. vláda v Americe 70. let, to mě zrovna nebere. Svižností vyprávění a poutavým zobrazením mafiánského světa je to ale téměř taková pecka jako Goodfellas. Navíc se zde pohybujeme mnohem výš, mezi nejvyššími šaržemi americké mafie v Americe daného období. De Niro to má s umělou mladou tváří se starýma očima nejtěžší, v první polovině je potřeba si na digitalizaci zvyknout. Svého zabijáka hraje v tradičním pojetí, jak ho máme z podobných rolí vžitého. Pacino je originálnější, Hoffu stělesňuje excentricky, s politickým entuziasmem, obrovskou hrdostí a morálně nejčistšími úmysly z celé party. Nejvýraznější herecký výkon filmu. Pro mě největším potěšením byl ovšem Pesci, tichá voda která o životech rozhoduje. Z apatického šílence s nožem v ruce (Goodfellas) k megavlivnému hráči s citem pro mafiánské šachy, na kterého se můžou spolehnout všechny strany. Bravurní v každé scéně. Keitel dostává minimum prostoru, zato v postavě jednoho z nejrespektovanějších kápů dané doby. Režijní trademarky, které ještě více vyniknou při opakovaném shlédnutí. Vrcholní scéna, u které tuhne krev v žilách, podkreslena ne napínavou hudbou, ale absurdním dialogem o rybách. Stopáž vůbec nevadí, tato “road-movie” je o nostalgickém potěšením z Martiho unikátního stylu a legendární herecké interakce, jak je už v dalším filmu nezažijeme.

O amerických holkách a jejich hodnotách. Ze začátku, kdy se ještě tančí u tyče, se na to aspoň dobře kouká. Pak už se to jenom špatně poslouchá (dialogy).

Sámský Braveheart, ve způsobu vyprávění postrádající něco důležité. Soukolí práce s postavami a váhou příběhu je tak nějak limitované, za starých časů by se dalo říct "televizní". Emocionální dopad na diváka v závěru funguje, ale nezůstává po něm nic, pro co by se film zapamatoval.

Další skvělá role pro Christiana Balea a jak jinak, opět bravůrně zahraná! To ona a herec samotnej jsou polovinou otáček této zábavné, odlehčeně šmrncovní rychlojízdy s komorními podtóny. Mangold vnáší režijně do každé scény jasný směr k cílové rovince, a ve finále bohatě servíruje hned tři rezumé příběhu. Právě o jejich vyváženosti a emocionální i myšlenkové vazbě by se ovšem dalo diskutovat, čímž se dostáváme k fatálnímu handicapu snímku.

Obyčejně sfilmované rodinné drama s příběhem, jakých jsou na světě miliony. Pouze úplný závěr mu scenáristicky dodá vypravěčskou minipointu, ale i tu nijak zásadní, že by významově vyčnívala.

Hodně zdlouhavý pád do drogové závislosti, ozvláštněný pouze střihama do budoucnosti, kde vidíme starší verzi postav, již žijící jiný život. To aby se v divákovi vzbudil údiv, jak se to mladým protagonistkám mohlo tak strašne pokašlat. Divácká trpělivost se zde ale vyplatí, z tuctového námětu “drogy jsou špatné, ano?!” se vyklube něco výrazně hlubší. A smutné až depresivní.

Sloučení starých známých i nových postav je zde vymyšlené sympaticky a Arnoldovy hlášky lechtají bránici. O to více zamrzí ta předigitalizovaná, zbytečně over-the-top wanna be akce (nejvíce ta v letadle), kterou si slušně rozjetá zábava fatálně podrazí nohy. Méně by bylo více, když už tedy nešlo utratit za lepší digitál dalších $100 milionů. A nová mladá terminátorka Mackenzie Davis sice drsňačka, ale nezajímavá a asexuální.