kiddo

- Look, I'm not gonna talk about my shitty story because there's always someone who's had it worse, someone's life who is ruined worse. - It's not a competition. Ač filmový noir a hard-boilovky obecně můžu, je imho dost nepopiratelné, že co se zahlcenosti narativními/charakterovými klišé a tropy týče, hůř na tom bývají už jen romantické komedie. Nejspíš právě proto Jessicu Jones (především v první polovině) tolik žeru: ona totiž bere typickou podobu noirových postav a skloubením s tématem psychologického traumatu jim dodává nebývalou hloubku a obsah, což je nejvíc vidět právě na ústřední postavě. Jessica je otravná, cynická, uchlastaná, odtažitá, zahořklá a neochotná chovat se s tou nejzákladnější mírou slušnosti i ke svým nejbližším – jinými slovy přiznaná a nepokrytá kráva, rovněž známá jako každý protagonista noirovek evar. Novinka je, že Jessica nejenom má ke krávovitosti (ač je k ní zjevně náchylná od dětství) legitimní důvod, ale tenhle důvod na rozdíl od klasických noirovek nepůsobí jako letmý náčrt z nutnosti, který je okamžitě odsunut do pozadí a jehož vliv na děj je přinejlepším minimální a skoro nikdy neobehraný. Dopady traumatu jsou tu naopak detailně rozebrány jak s ohledem na hlavní hrdinku, tak i na lidi okolo ní. Osvěžující taky je, že tímhle laděním se Jessica vymyká doznívajícímu trendu nesnesitelně kůl tomboyů, jelikož když už nic jiného, její vady a problémy jsou přinejmenším explicitně pojmenovány a glosovány, nikoli podávány jako rádoby unikátní a mentálně zdravý způsob, jak vyvstat nad šedý průměr. A jako přidaný bonus, superschopnosti hrdinů jsou zde vzhledem k charakterovému pojetí seriálu v podstatě irelevantní, takže pokud má někdo chuť narvat z té přehršle marvelovek, které jsou všechny jak přes kopírák, hlavu do drtiče na odpadky, tohle je dobrý kompromis.

Postavy oscilující mezi "všudypřítomná", "vševědoucí" a "všeretardovaná", plus časová linie znásilněná k nepoznání nejen napříč ságou, ale hlavně v rámci těch blbých devadesáti minut, dělají z Jigsaw vskutku labužnickou chujovinu. V tomto směru spokojenost veliká.

Doufejme, že ten jedinej slušnej nápad někdo v budoucnu vykrade.

Fantastický dětský film, který naneštěstí strhlo do kanálu wanovské neumětelství moderního hororu, pro velký úspěch vytočené do červena. Z hororových scén nebyly na zabití pouze dvě - Georgie ve sklepě a Henry Bowers vs. televize. Tudíž ačkoli jsem nečekala nic než cynickou sračku v duchu Annabelle, vlastně jsem děsně zklamaná.

She was kicked in the stomach by her Guatemalan swim coach who was jealous because she lost her virginity to the captain of the diving team. Charakterová komedie o vzniku babské wrestlingové produkce na vrcholu osmdesátek, centrovaná okolo totálního losera, který pořád ještě nepřišel na to, proč by jeho existence neměla být považována za brutální omyl. Tohle mi snad napsali na přímou žádost k Vánocům, protože naposledy jsem se takhle zabouchla někdy ve dvaadvaceti.

Dálně východoevropský prdelákov, kde hlava na hlavě dřepí vychlastaní Slované ve svátečních adidaskách a diskutují, kdo dá za hospodského patnáctiletou Madlu stováka tentokrát, v civilizovaném člověku samozřejmě žádné vlastenectví vzbuzovat nemůže, a proto když už se naskytne nějaký potrefenec, který je ochoten za tuhle díru teoreticky i položit život, je třeba kultivovanému Zápaďanovi toto jeho pomatení mysli vysvětlit touhou co možná nejdřív svobodně emigrovat, a coby očividný patriot si tak nárokovat svou pravou totožnost, tj. Američana. Pokud se člověk zrovna nechce těch několik málo vteřin chlámat tomuhle roztomilému a tolik typickému infantilnímu narcismu, může si tu všeubíjející a dramaturgicky nesoustředěnou nudu krátit tak leda vzdycháním po nesrovnatelně střelenější, a tím pádem zábavnější Lídě Baarové. A ne, dávno obehraný střih na divoce přirážející náckovské půlky to z hlediska komičnosti fakt nevytrhne.

We’re here to tell a story. Our job is to tell our story better than the other side tells theirs. Jakožto geek, který si do dnešního dne s autistickou obsesivností krátí dlouhou chvíli sledováním soudního procesu s Jodi Ariasovou, na jednu stranu nemůžu než slintat nad tím, že Making a Murderer je primárně postaven na reálných záznamech z vyšetřování, soudní síně a diskuzí o obhajovací strategii. Na tu druhou právě tahle zdánlivá reálnost v kombinaci se zručným střihem a selekcí materiálu autoritativně mate a vede k imho ne úplně samozřejmému závěru, že stoprocentně a nade vši pochybnost čučíme, jak se přímo před našima očima šije bouda na nevinného chudáka. Přitom spíš než o vině nebo nevině zúčastněných vypovídá série o neschopností vyšetřovacích a justičních složek rozlišovat mezi odhalením pravdy a potřebou sestavit koherentní případ, který obstojí u soudu, a jejich ochotě sahat v přesvědčení o vlastní oprávněnosti a neomylnosti po, řekněme, poněkud kreativních metodách, jak dosáhnout výsledku. Což nevím, je asi ten nejočividnější systémový průser i bez ohledu na Averyho vinu či nevinu.

Po uplynulém odpadovém desetiletí Renč statečně nesešel z cesty, nezdolán kritikou se vydal dosáhnout nirvány a skončil v Eldoradu déčkovin, o jakém se v raných devadesátkách nesnilo ani Olmerovi. Už jen za to vizuální ztvárnění Goebbelsova orgasmu se zánětem chámovodu.

Hm:

Monstrum se nějak nedokáže rozhodnout, jestli být groteskou o absurditě doby, osobním portrétem, nebo po vzoru Protektora úvahou o kompromitaci obyčejného normála, který není ani hrdina, ani kolaborant, ale režimní mlýnek z něj nadělá fašírku tak jako tak. Ono je to nakonec jedno, jelikož všechny tři roviny jsou prosté jakéhokoli hlubšího obsahu a postavené na schematické expozici. Vše potenciálně zajímavé, ať už samotná soutěž, tvůrčí proces, kritéria pro výběr, schvalování pomníku, výroba, zásahy shora nebo politické konflikty, se odehrává mimo záběr, a tak místo abychom byli přímo svědky dění a viděli, proč a jak a jestli vůbec se na aktérech podepisuje, dočkáme se maximálně pravidelného schůzování postav, které si mechanicky sdělí, co se zas kde posralo, odhrkají nějaké ty nejznámější události a pak z nějakého důvodu deprimovaně odbloumají ze scény. O době nebo širších souvislostech film neříká vůbec nic, natož o protagonistovi, jehož politické názory bůhvíproč nechává nedotčené a nahrazuje je klišovitým strháváním dokumentů ze zdi. Paradoxně jediným poutavým je prostříhaný bolševický týdeník, jímž si produkce evidentně záplatovala nepostačující zdroje, ale který absolutně neodpovídá neinvnenčnímu pojetí filmu, a tudíž než aby pomáhal dovytvářet nějaký experimentálnější celek, neuvěřitelně z něj trčí. Bolestně televizní i na televizi – ve výsledku není Monstrum o moc životnější než ta pověstná fronta na maso.