Hwaelos

Přijde mi fér, pokud dokument, který rezignuje na objektivitu (a tedy nedá prostřednictvím názorových výpovědí zaznít všem důležitým stranám problému), otevřeně svůj úmysl deklaruje. Gandini dle mého přesně takový film vytvořil a nijak se netají tím, že názor už má dávno zformulovaný. Rozumím, proč by to někomu mohlo vadit, mě to ale přijde ok, vytváří-li tvůrce dostatečně přesvědčivou výpověď. Dost možná kritizovaná situace mnoha Švédům naopak vyhovuje, ale z vnějšího pohledu jde skutečně o alarmující zprávu o rozpadu lidského společenství na celostátní úrovni. Co mi vadilo překvapivě nejvíc, je jaksi přilepený komentář Zykmunda Baumana. Jakkoli tohohle filozofa respektuju a v podstatě souhlasím s tím, co říká, přijde mi to trochu jako podpásovka - je totiž jedinou mluvící hlavou / odborníkem, který má jen stvrdit vše, co bylo již sesumírováno daleko pregnatněji (ponorem do skutečného života místních lidí). Přesto jsem spokojený a chtěl bych takové odvážné dokumenty i tady v Česku - rozhodně by to bylo daleko přínosnější (odvážným a "velkým" tématům se tuzemští dokumentaristé spíše vyhýbají) a zajímavější než např. Klusákovy exhibice sebe sama.

Za mně doposud neslabší Tarkovskij. Touha o něčem podstatném a nadobecném vypovídat se v Zrcadle podrobuje režisérově touze po návratu po stopách vlastní paměti do dětství. Faktem je, že mechanismy nespolehlivé paměti dostaly zajímavý ekvivalent ve filmových prostředcích. Někomu to bude zřejmě stačit a užije si lehce surreálný trip do hlubin vzpomínek. Pro mě je to ale málo.

Špunti na vodě přetékají trochu křečovitým herectvím většiny představitelů, ale několik vtípků je skutečně dobrých a jedna věc se musí snímku nechat - vzbuzuje automatickou touhu vyrazit na vodu. Hlavní problém je snad v tom, že kdyby film vůbec nevznikl, absolutně nic by se nestalo, protože za rok po něm neštěkne pes.

Dva Guerínovy filmy pro mě na letošní LFŠ představovaly jedny z nejlepších zážitků. A Akademie múz se mi líbila ještě víc než Vlak stínů. Princip je vlastně jednoduchý - Guerín si udělal film bez příspěvků, na koleně a v podstatě sám. Vzal digitální kameru, domluvil se s reálnými účastníky jednoho vysokoškolského semináře románské literatury a ve spolupráci s nimi vybudoval kompletně celý snímek od charakterů až po příběhovou výstavbu. Většinu dialogů tvoří improvizované disputace nad tématem lásky v nejširším slova smyslu, přičemž se ale hovoří o skutečné podstatě lásky (pouze okrajově o skutečných vztazích) a výchozím bodem je vždy poezie a/nebo filozofie. To je také důvodem, proč většinu lidí snímek úplně mine, diskuze jsou dosti fundované, abstraktní a překvapivě argumentačně skvěle podložené a gradované. Pro mě osobně byly hlavním zdrojem potěšení z filmu. Něco takového vám totiž vedle Guerína žádný jiný režisér nenabídne. Příběh je zde spíš okrajovou záležitostí, ale skvěle provázanou s hlavním tématem. Stárnoucí milovník Danta shromáždí na svých přednáškách kolem sebe "fanklub" mladších múz, které vzhlížejí k němu a on se inspiruje jimi. Ideál takovéto duchovní lásky (ve středověkém smyslu "lásky vzdálené") a ideál role ženy, která je múzou a tím ovládá city mužů (čímž získává zpětně také kontrolu nad svým životem) vyznívá v jeho podání neobyčejně přesvědčivě - ovšem jen do doby, než se spirituálně-akademická disputace začíná ohýbat ve prospěch argumentů vystavěných na obyčejných lidských emocích, jako je žárlivost.

Brilantní a skvěle natočená studie o síle konformismu. Östlund předkládá divákovi situace, které v nějaké podobě zná i spousta Čechů, jakkoli nejsou spojeny s tématem moderního přistěhovalectví. Režisér se příliš nesnaží ohledávat důvody jednání mladých vyděračů, čímž může vzbuzovat podezření z jednostranného či xenofobního způsobu myšlení. Domnívám se ale, že to není jeho cílem (jakkoli to xenofobního diváka bude v jeho stereotypech utvrzovat), myslím, že smyslem je poukázat na reálný problém spojený s kulturní apropriací a asimilací, ukázat ho tvrdě, nepřikrášleně, beze snahy někoho omlouvat. Skvělá je mimochodem i forma, jakou snímá: zpravidla ve větších celcích, v dlouhých statických záběrech, nejprve prázdných, poté zaplňovaných postavami a zase vyprazdňovaných. Kompozice jsou neobvyklé, ale efektní (a rovněž efektivní), neboť nejsou centralizované - část děje se přesouvá do okrajových oblastí záběru, aby se mohla mizanscéna v popředí teprve zaplnit, část je zase snímaná skrze odrazy ve skle apod.

Na počátku sledujeme jakési rodinné filmečky natáčené na starou "šestnáctku", údajně dochované v rodině nadšeného amatérského filmaře z 20. let, posléze - v barvě - interiér sídla, na jehož pozemcích byly staré snímky natáčeny, zaplněný historickými fotkami a vesměs původním dekorem a následně současný "zachránce starého materiálu" poukazuje na určité souvislosti mezi historickými obyvateli domu, jichž jsme si předtím nevšimli. A činí tak pozoruhodnou formou - pomocí montáží částí celuloidového pásu, případně většími výřezy z políček filmu. Tato manipulace dává vyvstat poprvé jakémusi ucelenějšímu příběhu, jakkoli pouze naznačenému (tajná láska mezi pánem domu a služkou, nelibost manželky, možná i levoboček?). Vyprázdněná narace předchozích částí se najednou - na metaúrovni, protože jde přece o pouhé nekomentované sestříhávání starého filmového materiálu - začíná zaplňovat vyprávěním. Načež následuje odhalení, v němž vychází najevo, že celá předchozí kontrukce je neplatná, protože natáčení historického materiálu je znovu inscenováno a zachyceno na barevné kameře. Je tedy jasné, že žádné staré záběry nikdy neexistovaly a vše je pouhou fabulací (bez fabule), a z metaúrovně se najednou stává meta-metaúroveň. Vlak stínů není lehké ukoukat, vše plyne pomalu, téměř bezdějově a hlavními hrdiny filmu vlastně nejsou jeho postavy, ale - dle slov samotného režiséra - střih, tempo, kompozice, prostor a čas. V tom ohledu jde o svébytnou poctu němému filmu a myšlenkově podnětný experiment, který rozhodně stojí za vidění. Koneckonců, film byl ze své podstaty vždy iluzivním médiem a málokde si to lze tak dobře uvědomit jako v Guerínově snímku.

Kdyby to mělo nějakej děj, mohlo by to bejt i dobrý, chtělo by se říct, jenže... Nejsem fanda původního GitS - když jsem před nějakými sedmi, osmi lety originál viděl, tak mi to už přišlo myšlenkově zastaralý. Smutný pak je, že tahle adaptace vlastně nepozměnila skoro nic, jinými slovy - neaktualizovala témata dvacet let starého sci-fi, což vyústí vždycky nevyhnutelně v průšvih. Mohl z toho být aspoň akční výplach, ale na to je zase film moc statickej. A krom toho, jak už jsem zmínil na počátku, v podstatě chybí děj i nějaký sepjetí s postavama, takže mě to celkově nechalo hodně chladným. Co to táhne nahoru, jsou vážně skvělý efekty - i když samotná vizualizace kyberprostoru vypadá i v pojetí (dnes už skoro stařičkého) Matrixu, kde se k internetu ještě připojuje přes telefonní linku, mnohem přesvědčivěji a míň naivně. Zbytečný film.

Historické filmy a seriály musejí, aby vypovídaly o něčem (a nikoli o všem a tak o ničem), zjednodušovat narativ na jedno-dvě klíčová témata. Proto je např. látka o Jindřichu VIII. zpravidla podkladem příběhu o chronickém zhýralci a děvkaři. The Crown je z tohoto úhlu pohledu především svědectvím o přežitosti (a vlastně faktickém zániku) britského impéria po druhé světové válce. O opotřebovanosti konceptu monarchie svědčí jak dějinné události (zachycované ale spíše letmo, v náznacích) jako je vztah ke koloniím a marná snaha udřžet dominanci GB ve světovém měřítku, tak (především) pokusy nové královny o drobnější, v zásadě formální reformy, které by jí usnadnily život. Alžběta se v těchto - ve všech případech marných a ostatně poměrně krátkých - bojích s vlastním kabinetem a ostatně i s chronickou nedůvěrou sama v sebe stává symbolem nemožnosti tranformace impéria v něco životaschopného a odpovídajícího potřebám moderní doby. Potud je seriál úspěšný. Líbí se mi i struktura epizod, které vyprávějí vždy poměrně uzavřený příběh a formálně ho ozvláštňují (viz např. díl, který začíná a končí přepojováním telefonní linky po telefonních ústřednách). Problém ale je, že není, co vyprávět. Život mladé panovnice se sestává vlastně jen ze spousty stále se opakujících ústupků a zájem diváka je udržován maximálně historickými pikantériemi o charakteru abdikovaného exkrále Eduarda, snaze Alžbětiny sestry udržet si chlapa a o zhoršujícím se zdraví Churchilla. Claire Fox je ve své roli přesná, tj. ve shodě se svým charakterem absolutně nevýrazná, čímž sice chválím její výkon, ale její Alžběta je ve výsledku nejméně zajímavou a sympatickou postavou příběhu. Situaci alespoň trochu zachraňuje alespoň sympaťák Matt Smith, který svoje kvality prokázal už v Dr. Who. Závěrem: smysl a směřování seriálu asi nejlépe - v nezáměrné sarkastické zkratce - vystihuje poslední věta anotace. První řada je skutečně o "rozhodnutích, jež dopomohla Velké Británii být tím, čím je dnes". Otázkou jenom zůstává, zda je to dobře. Ať už pro seriál nebo pro monarchii.

Spíš ne. Vtipností je to pro mě většinou na úrovni Hospody a satira jede v Kosmu na první dobrou, aby se náhodou kreativně někdo neutrh ze řetězu (Anton Hrabiš, Slováci a "ř", případně Češi v Tatrách atd.) Snad je to odvážnější, než jiné tuzemské počiny, ale na oslavu mi to přijde málo. Ostatně i to trefování se do vlastních řad šlo Baldýnskému v Comebacku výrazně lépe.

"Někdo by těm gangsterům měl už vážně říct, ať nechaj psa Johna Wicka na pokoji!" Ale teď vážně. JW je tak zvláštní série, že v hlavě marně pátrám po nějakém srovnání. Představuje klasickou vybíjenou, ovšem s hrdinou, který nemá žádné vlastnosti, nevíme nic o jeho životě (ani proč vlastně ještě pořád žije) a vlastně tak docela nerozumíme ani jeho motivacím. Takže je divákovi vlastně úplně jedno, jestli bude na konci stát na nohou, nebo ne. Bojové scény, které tvoří hlavní výplň času, jsou sice dobře nasnímané, ale samotná bojová choreografie moc atraktivní není (efektivní zřejmě bude, na první pohled připomíná mix jiu-jitsu a vale tuda). Zabijáci a jejich bossové se dělí do dvou kategorií: komiksové figurky (ty mají jména) a bezejmenné kupy, které John kropí v předlouhých scénách ve stylu neinteraktivního Dooma. Logika tu žádné místo nemá (Wickovi pořád docházej náboje, ale samopal ze země nezvedne, zato když potřebuje pušku, protože po něm všichni jdou, tak si ji nekoupí ani neukradne, ale žebrá revolver na Morfeovi. Když už jsem u Laurence Fishburna, tohle mi pilo krev asi nejvíc - proč se tu objeví tolik postav na jedno použití, které nemají žádné opodstatnění ani vyústění (viz černošský gangster, kterému gamorra zabírá území a proto se objeví na dvou večírcích, aby... zase odešel a už se nikdy neobjevil)? Ve výsledku mi nejpřekvapivější připadá ten zjevný rozpor, kdy je tu snaha udělat film co nejšpinavější a nejrealističtější (viz zmíněné bojové scény) a zároveň ho zaplnit tolika brakovými klišé v tolika různých podobách. Mám pocit, že takovýhle scénář (o supertajném společenství vrahů, kteří mají společný neporušitelný kodex a vlastní hotel) je něco, co bych strašně rád napsal, když mi bylo šest. Tady mi to (bez nadsázky typu Kingsmen) spíš vadí, ačkoli stejnou měrou i provokuje k otázkám, zda to není nějaký sofistikovaný záměr, jako když Jarmusch točil Ghost doga nebo Hranice ovládání. Zatím jsem to ještě nerozlousknul.