noriaki

Slavný dokument z období němého filmu. Robert Flaherty tímto snímkem definoval žánr a navždy tak určil jak budou dokumenty vypadat. Film zaznamenal obrovský úspěch a pravé nadšení. Hlavně díky němu se znalosti reálií ze života Inuitů staly součástí obecné vzdělanosti. Ani po všech těch letech neztratil nic na své působivosti, právě naopak, jeho přínos je snad ještě větší.

Emocionálně nesmírně silný, a s přehledem nejlepší němý snímek který jsem kdy viděl. Výkon hlavní hrdinky je skvělý, výkony ostatních aktérů procesu jsou strhující, kamera geniální, hudba, sice nepůvodní, ale také geniální. Tenhle film vůbec nezestárl, působí svěže a nadčasově, pro mě je to za šest hvězdiček z pěti. Top deset z němého období.

Působivé psychologické drama, které se objede bez jediných dialogových titulků. Emil Jannings svým bravurním herectvím vykresluje pocity muže který náhle ztrácí celoživotní prací těžce nabyté postavení. A s ním i přirozený respekt kterému se dosud těšil. Murnau tak alegoricky poukazuje na situaci v meziválečném Německu, kde se staré autority hroutily a místo nich nastupovala anarchie a všeobecná skepse. Autor byl producenty donucen natočit happy end. Vypořádal se s tím bravurně a přidal epilog, ze kterého kape cynismus a který z pánů producentů udělal šašky. Top deset z němého období.

Zručně natočené, i když trochu rozvleklé romantické psychologické drama s prvky komedie a thrilleru. Příběh je naivně jednoduchý a kdyby šlo jenom o něho, tak by se brzo dostavila nuda. Naštěstí vše zachraňují skvělí herci a úžasná kamera. Konkrétně zrzavá (v černobílém filmu to tak nevyzní) Janet Gaynor exceluje. Za tyto tři kategorie - kamera, nejlepší film a hlavní ženská role, dostal film historicky první Oskary. I když je film němý, nespokojil se režisér s obvyklým hudebním doprovodem, ale do "soundtracku" zakomponoval i zvuky ulice, drmolení davu, klakson a další ruchy. Předznamenal tak dobu kdy se objevil první doopravdy mluvený film, natočený v témže roce, pouze o nějaké dva týdny později.

Jeden z nejslavnějších němých filmů a perla kinematografie. Ve své době vyháněl vyděšené diváky z kinosálů a ve dvou zemích byl zakázán kvůli nadměrné hrůze. Po téměr století se z krystalicky čistého hororu stalo tísnivé drama se strašidelnými prvky. Geniální výkon Maxe Schrecka a perfektní hudba dávají snímku mrazivou atmosféru a šíří pocit sklíčenosti. Ten přetrvává, dokonce i když záporný hrdina na plátně není, ovšem už notně zředěný. Nosferatu je výjimečné dílo, ale bohužel ryze specifické a není nadčasové.

Je to jako trailer, jenom delší. A stejně jako trailer je snímek bez myšlenky a bez děje, bez začátku a bez konce. Variace na Válku světů, tentokrát ne z pohledu civilistů, ale z pohledu armády, konkrétně pěšího družstva americké námořní pěchoty působí jako jedna dlouhá přestřelka, s minimem vedlejší zápletky a bohužel i bez atmosféry a emocí. Na velkém plátně působí impozantně, ale jako válečný snímek selhává. Přesto to není žádná donebevolající ptákovina, spíše experiment který se nevyvedl. Koncept který fungoval jinde (Blair Witch, REC, Cloverfield) se zkrátka na válečnou akci aplikovat nedá. Alespoň ne takovým způsobem, jaký to použil Jonathan Liebesman.

Reportáž z cesty zahraničních novinářů do stalinistické Severní Koree. Úřady prý návštěvníkům vyšly maximálně vstříc a tak se dostali i na místa dříve zapovězená. I přesto musela být část záběrů točena skrytě. Dokument působí jako podivná směsice cesty do minulosti a výpravy na jinou planetu, a při sledování jsem měl pocit bezčasovosti. Severní Korea připomíná živý skanzen a komentátor si je toho vědom. Nápaditě popisuje promítané scény a vše podkresluje suchým, černým humorem.

Spíš průměrný western z doby Francouzské intervence v Mexiku. Clint Eastwood hraje dobrodruha tak drsného, až je směšný. Hlavní hvězdou ovšem není on, ale skvělá Shirley MacLaine. Největší slabinou je příběh, plyne pomalu a jednotvárně a za celý film se zdánlivě skoro nic nestane. Vše ovšem vynahrazuje závěrečná brutální přestřelka. Hudba fenomenálního Morriconeho zvedá celkový dojem minimálně o stupeň nahoru.

Dobře, je jasné že ne všecko z nové ruské kinematografie je čiré zlato, ale něco tak mizerného jsem nečekal. Film selhává prakticky ve všem, od naivních hereckých výkonů, přes dementní scénář až po nulovou atmosféru. Režisérčin amatérismus dokonává dílo zkázy. Jednu hvězdičku dám za námět, protože ten je vážně slibný.

Výpravné sci-fi natočené podle předlohy geniálních bratrů Strugackých. Film budí dojem, že na jeho vyrobení padl snad celý ruský státní rozpočet. Vcelku jednoduchý příběh se odehrává v plasticky ztvárněném a vizuálně nádherném světě působícím jako kříženec Blade Runnera a Chronicles of Riddick. V centru děje je hrdina s vizáží krále diskoték 90. let, který pomocí svých superschopností vede válku jednoho proti všem. Snímek postrádá filosofickou hloubku knihy a je prakticky bez emocí. Vyprávění je zmatené - za dobu filmu by mělo uběhnout několik měsíců, přesto se zdá jako kdyby se celý děj odehrál během prodlouženého víkendu. Postavy jsou šablonovité a jednají nepravděpodobně. Fotky hlavního hrdiny nepochybně visí ve spoustě dívčích ložnic po celé matičce Rusi, ale hereckého talentu moc nepobral. I přes všechny výtky se mi film hodně líbil, nejspíš díky předloze a překrásně vykreslenému mimozemskému světu.