JFL

Svého času to byla ego snaha Korejců udělat výpravný historický flák s mezinárodním potenciálem ala "Hrdina", ale kromě těch neustálých peckovaček a zbytnělého patosu tam prostě nic není.

Stejným způsobem jako v jeho předchozím filmu "Kam se hrabe Hollywood" Mark Hartley tentokrát pojímá filipínskou éru béčkového filmu 70. a 80. let, a právě v tom tkví hlavní úskalí snímku. Ačkoli je zvolený mix šťavnatých ukázek, fascinujících vzpomínek a dynamické popularizační formy perfektně funkční, po předchozím zhlédnutí "Kam se hrabe Hollywood" se už znovu nedostaví wow efekt prvního setkání s dravým mišmašem lákadel. To však neznamená, že by "Nespoutané holky s mačetama" nebyly zábavné. Post nakažlivé nadšenosti Tarantina zaujímá neméně uhrančivý a výřečný John Landis, své typicky vyšperkované průpovídky znovu dal k dobru "muž s nejfamóznějšími košilemi" Trenchard-Smith a statečně je dohání pan Mondo Macabro Pete Tombs i řada dalších. Naopak Roger Corman, který slouží jako jednotící prvek celého filmu vystupuje nečekaně důstojně a aristokraticky. Pro nezasvěcené se jedná o vynikající popularizační dokument, ale při troše znalosti tématu se neodbytně ukazuje zásadní rozdíl mezi oběma Hartleyovými snímky - zatímco na "Kam se hrabe Hollywood" pracoval mnoho let a měl k dispozici široký archiv materiálů (Hartley začínal jako režisér bonusů pro DVD s australskými žánrovkami), tentokrát film spíchnul za půl roku. Ačkoli i tentokrát užívá kombinaci chronologického a tematického řazení, není film až tak kompaktní a vyčerpávající. Nicméně téma natáčení exploatačních filmů se ukazuje jako studnice velkolepých historek a hlavně lidí, kteří se na své angažmá dokáží podívat s přesně tou fascinující mírou provinilosti, nadhledu i hrdosti. Právě díky nim může Hartley jen kopírovat jednu formu i nejít do hloubky a přesto z toho vzejde zábavný a fascinující výsledek.

Úchvatně nesoudržný brak, který divákům místo logiky servíruje snůšku absurdně vyhrocených klišé a technicky dokonalých gore efektů. Demencí zavánějící sekvence policejního vyšetřování střídají drásavě explicitní sekvence ataků maskovaného vraha. Jako sladká třešnička navrch film prokládají groteskní sekvence jako cameo kung fu Asiata či vedlejší role pitvořícího se "dvojníka Buda Spencera" Paula Smithe (Šimon a Matouš) včetně peckovací scénky. Famózní otrlý film ve všech možných významech toho označení.

Animovaný Čaroděj ze země Oz sice coby produkt japonských animátorů zklame i na svou dobu velice lacinou animací, ale o to větší pozornost si zaslouží coby adaptace původní americké pohádky L. Franka Bauma. Japonsko-americký snímek se totiž knihy drží až překvapivě věrně a v americkém dabingu dokonce zachovává přesné znění dialogů. Pro diváky seznámené s knihou představuje ideální ukázku principů citlivého adaptování literárních textů pro filmové médium. Je totiž pozoruhodné sledovat jaké dějové linie byly obětovány, zkráceny či pozměněny, aby byla zachována kompaktnost a plynulost filmového vyprávění. Formát animace je plně zúročen v atmosféře jednotlivých sekvencí, která ač někdy výrazně obměňuje dílčí prvky (obzvláště ve scénách z Kansasu a během konfrontace se Zlou čarodějnicí ze Západu), působivě zintenzivňuje podstatu příslušných pasáží v původní pohádce.

Snímek představuje konec éry blaxploitation, při čemž je současně jejím vrcholem i pádem. Jako afroamerickou antitezi ke klasickému dílu bílé Ameriky "Čaroděj ze země Oz" (1939) ho lze vnímat coby meta-emancipační dílo. Zatímco bílá Dorotka v ideologicky zvráceném finále poznává, že nejlépe je doma a správné americké děvče by nemělo ani pomýšlet na to, že by vykročilo z domu, její afroamerická jmenovkyně naopak fantaskní cestou překonává strach z opuštění bezpečí rodiny a komunity, při čemž poznává, že ať jde kamkoli své kořeny si ponese v srdci s sebou. Film ve své době propadl, což ovšem závisí především na enormně vysokém rozpočtu; jeho tržby byly srovnatelné s ostatními filmy pro černošské publikum. Lze se domnívat, že dobová kritika, která film strhala, byla více ovlivněna podvědomou obranou klasiky než kvalitami díla. Je sice pravda, že film dramaturgicky moc nedrží pohromadě, ale to je jedna z podstat muzikálů. Také je škoda závěru, kde se do popředí příliš vedrala Diana Ross naočkovaná "est" kultem, který v té době cloumal Amerikou, protože jinak "Čaroděj" představuje famózní muzikál s dech beroucí výpravou a opulentními tanečními čísly. Ryze geniální je skloubení fantaskní výpravy s reálnými prostředími New Yorku (New York State Pavilion ve Flushing Meadows, Cyclone na Coney Island, Central Station, metro, Brooklin Bridge a WTC), což filmu dodává osobitou urbánní atmosféru příznačnou pro blaxploitation filmy. 9/10

Muzikálovou adaptaci pohádky amerického spisovatele L. Franka Bauma lze v mnoha ohledech srovnat s českou "Pyšnou princeznou" (1952). Oba snímky ve své zemi platí za nehynoucí klasiku, přičemž jejich chytlavé dialogy a písně přešly z filmového plátna do každodenního života. Zároveň však kvality filmů kalí obsažené ideologické významy a fakt, že většina chvály pochází především z nostalgického uctívání snímků a nezakládá se na reálných kvalitách. O mnohé prvky očesaný příběh Dorotky zde slouží jako pouhá kostra pro rozverná muzikálová čísla a scénky založené na komickém pitvoření. Hlavní odlišnost však spočívá v tom, že zatímco v knize Dorotka dobrodružství v zemi Oz reálně prožívá, v klasickém filmu představují pouhý sen. Tento posun souvisí s obludně konzervativní ideologií filmu, která s americkým úsměvem divákům vštěpuje buranský postoj vůči všemu, co leží za hranicí jejich zápraží.

Z genderového hlediska se jedná o naprosto geniální a revoluční dílo. Zatímco v "Posledním domu nalevo" (1972) zneuctěnou dívku mstili na popud otce její rodiče a v "Thriller - drsný film" (1974) hrdinka zanevřela na svou ženskost, aby se stala vraždícím strojem, zde sledujeme přerod dámičky z New Yorku píšící ženské romány v ženu, která dojde pomsty skrze vědomé uchopení genderu. V sledu sugestivních sekvencí znásilnění se žena stává ryzím objektem (muži ji přenášejí z místa na místo jako věc), ale v nadcházejících sekvencích pomsty je to naopak ona, kdo je aktivní a muži ztrácejí svou dominanci. Cesta k pomstě vede přes podmanění mužů "ženskými zbraněmi", které fungují díky mužským slabostem - od chtíče a orgasmu po po iluzi dominance. Amatérská forma film dotváří k jeho dokonalosti, neboť podvracením norem klasického hladkého stylu neumožňuje empatii a imerzi, ale naopak upřednostňuje myšlenkovou rovinu díla - jednotlivé sekvence i záběry jsou pojaté jako znaky obsahující určitý význam a ne jako části dramatu (což je důvod proč se obávat hollywoodsky vyleštěného remaku, který evidentně sází na hladký styl a povrchní znechucení). - více v recenzi pro A2

„It’s the duty of art to ask questions, not to provide answers.“ Ano, ale provokovat publikum tím, že jim dílo dá jen snůšku vyprázdněných znaků, není umění. „But what if you have no question at all?“ Když není co říct, má smysl něco říkat? Na druhou stranu příznačné dílo doby, kde konverzaci určenou pro úzký okruh zasvěcených může zaznamenat kdokoli, ale s tím, že jí vůbec nepochopí. Je pak jen absurdní, že vzkaz je považován za dílo, které je potřeba katalogizovat v databázi. Ale když knižně vycházejí seznamy nákupu a dluhů uznávaných tvůrců (Andrej Tarkovskij: Deník), proč by si někdo nemohl svůj internetový flame zařadit mezi vlastní tvůrčí počiny.

Podle domácí propagační kampaně to měla být resuscitace italské tradice hororu, ale bohužel už nebylo řečeno, že pouze jejích nejhorších kusů. Většinu stopáže se snímek jeví jako nechtěně směšná přehlídka klišé, debilně jednajících postav a absurdně dlouhého dojení jednoho nápadu (krvelační burani se spolu s hrdinou, po kterém šli, stanou kořistí většího zla), jehož potenciál ani není ve výsledku zužitkovaný. Ale až zvrat, ke kterému vše spěje, ukáže scenáristickou impotenci tvůrců v plné parádě. Aneb když nevíme, jak film zakončit, řekneme, že to byla jen halucinace a pak to celé završíme rádoby osudovou tečkou. Lze za horor považovat film, který je sice děsivý, ale to pouze mírou idiocie v chování postav a nepochopitelným faktem, že někdo je schopný něco takto blbého stvořit a ještě prezentovat veřejnosti? Že by meta-horor?

Dramaturgicky precizně vyváženému psycho thrilleru ve stylu "Misery nechce zemřít" k dokonalosti přebývá občasné spoléhání na žánrová klišé, která v jinak efektivně strohém a chladném vyprávění působí jako pěst na oko a také nastavovaná druhá polovina, kde je vidět, že tvůrci přidávali postavy, aby vůbec mohli film nějak zakončit. Nicméně sekvence psychologického teroru uraženého kuchaře na tlučhubovském kulinářském kritikovi jsou bravurní. Škoda, že scénář více nezohledňoval fakt, že obě postavy jsou egocentričtí bastardi. 7/10