JFL

Coby exploatace veksláků a doby konce komunismu (aneb kterak slušný chlapec z vesnice v Praze za pozdního komunismu do morálního bahna zapadl) je to solidní příslušník své kategorie. Není to žádné světoborné dílo, ale zdejší odpadní hodnocení je krajně nespravedlivé. Jistě, že ve filmu není žádná hodnota, ale řemeslně je to veskrze čisté a v rámci své kategorie precizní. Sice tu není žádný nadhled ani camp faktor jako u Olmera, ale také tu nejsou nechtěně směšné prvky. Jeden z nejčistších "žánrových" filmů české porevoluční kinematografie.

Tohle snad ani netočil Olmer. Záblesky doby a důsledné exploatování všemožných specifik devadesátkové reality, které charakterizovaly jeho opus magnum "Nahota na prodej" i první díl "Playgirls", zde de facto chybí a místo toho nastupuje absurdní vyprávěnka jak z růžové knihovny o tom, že bordelmamá teskní po lásce, což se projevuje tím, že touží po nejodpornějším slizounovi široko daleko. Jenže ten se zakouká do obludné bývalé modelky, která zase touží po biologovi s masochistickými sklony (její vnitřní monology, kde si bičovaného muže připodobňuje ke Kristovi, jsou ještě otřesnější než její ultratoporný herecký projev). PS: Za tu vlezlou titulní píseň by někdo zasloužil ztrestat.

Jeden z genderově nejstereotypnějších filmů v české kinematografii aneb podnikavé dívky dostanou zaslouženě přes prsty (přesně řečeno do zadku) a cudná dívčina odchází těhotná s luxem v ruce vstříc životu s manžílkem, kterého si získala tím, že mu prala prádlo a dělala snídaně (a nekritizovala ho za návštěvy v bordelu). "Playgirls" sice nejsou zdaleka tak dobově výživné jako "Nahota na prodej", ale některé záblesky typické české krajiny poloviny 90. let jsou úchvatné (Němčouři, esoterika, kšeftování s nemovitostmi a running joke s mobily). Jako exploatace precizně důsledné, ale ty stupidní deníčkové voiceovery hrdinek z toho dělají nekoukatelnou slátaninu.

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí.

Naprosto nenápadité studentské civičení. Podle školního známkování: řemeslo za 2, produkce za 1, scénář za 3, tvůrčí vklad za 5, práce s žánrem nad rámec mechanického naplňování schémat za 5, lokty a schopnost mediální sebeprezentace za 1. Ceny ze zahraničních festivalů jsou hezká věc pro propagaci, jen škoda, že nejsou z nějakého prestižního festivalu a nemají tedy pražádnou váhu. V dnešní době přetlaku festivalů v každé Horní Dolní spadne cena do klína kdejakému filmu.

Často se objevující srovnání obou dílů "REC" s dvojicí "Vetřelec" (1979) a "Vetřelci" (1986) se ukázalo překvapivě nosné a to nejen z hlediska totožných motivů a konceptů (první díl – stísněnost, napětí, neznámé omezené ohrožení, hrstka postav, civilisté; druhý díl – adrenalin, akce, známá zmnožená hrozba, více postav, speciální ozbrojená jednotka), ale především co do přístupu. Tvůrci se vyhnuli klasickému neduhu sequelů, kde se pouze mechanicky vrší osvědčené věci prvního dílu v nastavovaném vyprávění. "REC 2" je naopak ukázkový příklad ideálního modelu pro pokračování – přijmout úspěch jako hozenou rukavici a pokusit se předchozí film překonat. První pohled kamery tentokráte místo ideálního pohledu na akci převzatého ze senzacechtivé dikce televizních reportáží příznačného pro předchozí díl přejímá styl videoherních stříleček. Ataky se tak mění na frenetickou změť vypjatých bleskových vjemů s několika protichůdnými plány pohybu (kamera, postavy před ní a útočníci). "REC 2" ale především vyrazí dech geniálním a dramaturgicky precizním scénářem. Jestliže první díl pomalu směřoval od přízemí zamořeného domu po podkroví, zde si to speciální jednotka na začátku namíří rovnou nahoru. Děj najede na tematickou linii, kterou přineslo závěrečné, a tehdy lehce absurdně působící, odhalení prvního dílu a drží se ho s takovou nekompromisní vervou, že rázně smázne jakékoli nevěřícné pochybnosti na straně diváků. Vpravdě grandiózní je pak způsob, jakým vyprávění využívá pohledy několika kamer – každá změna hlediska dává vyprávění novou množinu motivů a také nový rozměr napětí. Po adrenalinové třetině s policisty přichází úchvatně absurdní, černohumorná, ale také emotivně vypjatá část z pohledu druhé kamery a jejích nositelů, přičemž příchod třetí kamery film směřuje do ryze hororových nadpřirozených končin. Při tom všem je "REC 2" vynikající divácký film, který napíná i atakuje, střídá sarkasmus, kritiku i radostnou zlomyslnost z nekorektní zábavy a hlavně v rapidním tempu neustále valí chytré a neprvoplánové atrakce. V kině to byl vskutku fenomenálně intenzivní zážitek. [Festival otrlého diváka 2010]

Kvůli melancholií prodchnutému nedramatickému tempu a vyprávění vedenému pouze v náznacích si film žádá velmi trpělivého a vnímavého diváka, ale toho také překvapí svým osobitým přístupem k otázkám sexuality a genderu v současném Vietnamu. Potencionálně lákavé až skandální téma je zpracováno s maximální decentností, přičemž namísto nabízejících se jednoznačných soudů či vypjaté exploatace přichází pečlivé budování kontrastů, z nichž v druhém plánu nenápadně vystupují jednotlivé významy. Krajně estetizované sekvence dávají nahlédnout pouze povrch, přičemž podstata zůstává pouze tušena. Skrze ústřední postavy a lidi z jejich okolí se rozprostírá obraz tradičních a moderních podob soužití mužů a žen, lásky i sexuálních orientací.

Už čtyřminutová verze je jen protahovaná předvídatelnost s roztomilou postavičkou. Tohle není materiál ani na avizovaných 7 minut.

Vykalkulovaně efektní reklama na zajisté podnětnou knihu, která aby prodala produkt, uchyluje se k praktikám šoku, které sama popisuje.

Bez podkladu cele převzatého z Half Life 2 je to jen krátkometrážní béčkový akčňák (přestřelky od repetetivnosti zachraňuje jen pohyblivá kamera a dobrý střih, typické jsou lokality jako opuštěné domy a stojící vagóny na nádraží a nemohou chybět vypjaté schematické dialogy o ničem, které jen natahují stopáž mezi přestřelkami). S podkladem HL2 se k tomu jen přidává rozměr nadšenectví. Žádné vlastní nápady, nulová tvůrčí invence a fakt, že triky jsou výtečné, v dnešní době není ani v amatérské branži nic výjimečného, a tedy ani samo o sobě zasluhujícího pochvalu.