JFL

Po zhlédnutí nového Miikeho fimu by si skoro člověk mohl říct, že to s japonskou kinematografií vypadá tuze dobře. Ostatně těžko bychom kdekoli jinde hledali ekvivalent hvězdně obsazeného a nákladného blockbusteru, v němž namísto akce a zvratů hlavní atrakci představují provokativní etické otázky, které se zarývají divákům pod kůži. Navíc se film umístil mezi patnácti nejnavštěvovanějšími domácími filmy roku. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že je bohužel vše při starém. Japonský filmový průmysl už léta trpí nedostatkem původních námětů, na které navíc producenti nejsou ochotní dávat prostředky. Což bohužel vedle mainstreamu platí i pro mimostudiovou oblast, ze které příznačně už řadu roků nevyšel žádný nový talent. Jedinou jistotou zůstává hrstka nadále aktivních režisérů z řad tvůrců, kteří si vydobyli mezinárodní renomé na přelomu tisíciletí. Jedním z bohužel stále se ztenčující skupiny těchto veteránů je právě i Miike, který se během posledních deseti let plynule přesunul z oblasti indie produkce a video žánrovek do mainstreamu. Zde, navzdory jistému zaškatulkování do oblasti šónen filmů, nicméně pokračuje v tendenci každým dalším snímkem si rozšířit portfolio o nějaký doposud nevyzkoušený žánr. "Shield of Straw" opět potvrzuje univerzálnost a řemeslnou preciznost svého režiséra, který tentokrát poprvé vkročil do vod výpravných moderních thrillerů s řadou davových a exteriérových sekvencí. V souladu s pravidlem, že Miike pokaždé dokáže přesně uchopit cizí scénář tak, aby z něj dostal maximum, tentokrát nechává stranou jakýkoli humor a naopak se soustředí na postupné gradování premisy. Jak již bylo řečeno, akce je zde nikoli v roli atrakce, ale slouží naopak jako expresivní katalyzátor výchozí situace a vztahů mezi postavami. Pravidelné opakování stejných morálních otázek není chybou, ale naopak záměrem, neboť po každé dramatické události a novém odhalení vrací pozornost k jádru vyprávění. Tím je odvěký střet řádu a chaosu, rozvedený na konflikt dodržování společenských pravidel a tradičním hodnotám se vzpírajícího zla. Namísto "Temného rytíře", který stejný střet nechává za lidstvo vybojovat komiksového hrdinu spočívá v "Shield of Straw" vše na bedrech pětice osobnostně rozličných policistů, kteří mají za úkol dopravit k soudu bestiálního vraha a pedofila, za jehož zabití dědeček jedné z jeho obětí nabízí miliardu jenů. Ačkoli se vyprávění otře o téma finanční krize a zadlužené společnosti, hlavní pozornost se upíná k nelehké a filmem provokativně neuzavřené otázky, zda a hlavně za jakou cenu může systém pravidel společnosti ostát proti absolutnímu zlu. Ačkoli většina kladů snímku vychází z jeho knižní předlohy od Kazuhira Kiučiho, pod Miikeho vedením nicméně dostává originál více než důstojné zpracování, které skvěle graduje v naléhání na diváka a navzdory svému komerčnímu zacílení zachovává zneklidňující vyznění.

Nejproslulejší snímek Radleyho Metzgera, předního autorského režiséra amerického porna, představuje humorný pornografický "Pygmalion", který diváky přenáší do světa zcela zasvěceného sexu. Sexuolog Seymour Love se vsadí, že z třetiřadé prostitutky Misty Beethowen dokáže udělat mistryni rozkoše, která navíc bude vyhlášena sexuální hvězdou mezi prostopášnou smetánkou. Důsledný trénink Misty, který je pojatý v duchu sportovních filmů ala "Rocky" s jasně danými metami a jejich postupným dosahováním, dostává odpovídající kontext v celkovém světě, kde vycházejí sexuální bulvární noviny a létají sexuální aerolinky. Paradoxně ale zdejší přemíra sexu, pojatého jako ryze každodenní, výkonnostní a kvantifikovatelná aktivita, vede k tomu, že ačkoli neuplyne minuta bez nějaké penetrace či stimulace pohlavních orgánů, vše vyznívá vlastně naprosto nevzrušivě. Na druhou stranu se můžeme domnívat, že to bylo autorským záměrem. Jednak tomu nasvědčuje volba formálního zpracování, kdy je sex často zobrazen až v anti-erotických klinických makrodetailech. Hlavně pro to ale najdeme oporu ve zdejším vyprávění, které postupně dospěje k závěru, že usilování o absolutní dokonalost v sexu vede k jeho oproštění od slasti a citů. Misty se pod vedením dr. Lovea mění v absolutní objekt vyladěný k podávání nejlepšího výkonu. Tomu se ale naštěstí hrdinka ve finále vzepře, převezme iniciativu a nakonec i navrátí potěšení svému učiteli. Stejně jako "Pygmalion" ve svém základu zesměšňoval britský třídní systém a humornou premisu převracel do pojednání o nezávislosti ženy, také Metzgerův snímek vlastně podvrací samotný svůj koncept výpravného porna a představuje jízlivý komentář k době sexuální nevázanosti a boomu porna coby společenského fenoménu, kde se jednotlivé filmy všemožně předháněly o pozornost publika. Zatímco "The Opening of Misty Beethowen" diváky provádí řadou světových velkoměst a opulentními exteriérovými i studiovými lokacemi, ukazuje, že povrchní pozlátko a technické parametry jsou sice hezká věc, ale nejzásadnější ingrediencí sexu budou vždy city.

Zatímco jiná autorsky či tvůrče pojatá porna mají zpravidla jeden ozvláštňující nápad či jedno nadstandardní formální uchopení, "Mes nuits avec... Alice, Pénélope, Arnold, Maud et Richard" vynikají tím, že nad rámec samotné originální premisy i progresivního a feministického vyznění má navíc každá zdejší sekvence ještě nějaký svůj další detail, nápad či výjimečné formální zpracování. Film lze označit za ženskou sexuální parafrázi Ferreriho "Velké žranice". Namísto chlapské satiry konzumu diváci dostávají absurdní snímek o skupině žen, které se z frustrace nad šovinistickým světem rozhodnou společně spáchat sebevraždu sexem, kde se oprostí od role objektů mužského vysemenění a naopak aktivně dají plný průchod vlastní slasti. Retrospektivně pojaté vyprávění nejprve představí jednotlivé osoby a jejich směšné tristní zážitky, které je přivedly ke konvenčním pokusům o sebevraždu. Na základě toho je oslovila tajemná Maude a vyzvala je, aby se místo trapných konvenčních cest z tohoto světa vzepřely klišé, odvrhly tradiční role a spolu s ní se vydaly na slastnou cestu za kýženým skonem. A tak po několika vzájemných radovánkách se jedna po druhé za groteskních okolností umírají, než se snímek dopracuje k sžíravě vtipné pointě. Každá z četných sexuálních sekvencí je při tom natočená zcela odlišně - od nespoutané kamery a úsměvných detailů během sexu letušky Charlene s Idim Aminem (!) po impresivně natočenou smrt Alice - a nikdy není pojatá jen jako konvenční penetrace, ale naopak ozvláštněná nápaditě rozvedenou situací či nějakým detailem v inscenaci. Kapitolou samou pro sebe je surreální interiér Maudina sídla, který vypadá jako pestrobarevné obrazy Evy Švankmajerové, kdyby byly cele tvořeny jen tvary penisů a vulv. "Mes nuits avec... Alice, Pénélope, Arnold, Maud et Richard" prostě představuje naprostou špičku mezi porno filmy celosvětové produkce. Podle scénáře Clauda Mulota, předního autora zlaté éry francouzské porno produkce podepsaného pod nápaditě originálními kousky jako "Le sexe qui parle" či "Shocking!", vznikl v režii Didiera Philippe-Gérarda film, který jednak překvapí svou kreativitou, nápaditostí a řemeslnými kvalitami, navíc karikuje šovinismus, vyzdvihuje ženskou sexualitu a staví na ní provokativní vyprávění, ale při tom zůstává vždy zábavný a rajcovní. --- K celkové tvorbě režiséra viz text pro A2.

Your mind is the scene of the adventure: http://youtu.be/5awc2j65UWU ____ více k seriálu a celé tvorbě Cartoon Networku v článku pro A2 _____ PS po poslední epizodě: Milník moderní popkultury, který redefinoval nejen oblast televizní animované tvorby, loni skončil velkolepým finále. Závěrečný vír emocí a obrazotvornosti ale také připomněl, že v základu všeho se nejednalo o pouhý fantasmagorický úlet, za nějž řada lidí seriál mylně považuje, ale prostě vyprávění o klukovi, který chce být hrdinou. Jenže zdejší svět cukrových království, kouzelných psů, mystických mágů vypovězených z Marsu a postav jejichž tragédie spočívá v tom, že zapomněly na svou minulost, nebo naopak že si ji pamatují, je ale ve výsledku stejně komplexní a mnohoznačný jako naše realita. A právě cesta kluka Finna napříč takřka třístovkou dílů za pochopením toho, že hrdinové nemají podobu reků z brakové fantasy, ale naopak dokáží řešit konflikty ve svém i cizím nitru, byť je to setsakra těžké, pomohla několika generacím, které spolu s ním dospívaly, se zorientovat v jejich vlastních komplikovaných světech.

Kdo by čekal, že se z raně osmdesátkového amerického porna od režiséra českého původu s francouzskou hvězdičkou v hlavní roli vyklube film, který se může směle poměřovat s dnešními porno filmy pro ženy, ba i snímky feministických autorek? Úchvatná Julia Perrin hraje francouzskou au pair, která v epizodním vyprávění prochází několika americkými domácnostmi. Na rozdíl od četných dnešních porno videí ovšem tentokrát není premisa o au pair rozvedená do typické mužské fantazie o povolném mladém objektu či náruživé zpestřovatelce manželských radovánek. Naopak film je koncipovaný jako nápaditá odysea lehce zakřiknuté dívky, během níž se před zraky diváků rozvíjejí různé podoby sexu coby rozkoše i součásti vztahů. Vyprávění při tom na jednu stranu satirizuje a karikuje tradiční vztahy a naopak vyzdvihuje sexuální odvázanost a oslavuje sex jako zdroj slasti i projev citů. Při tom film nevyužívá ženy jako pouhé masturbační objekty, ale naopak je ukazuje jako aktivní postavy, které udávají směr a náladu sexuálních aktivit. Stejně jako soudobé progresivní porno snímky i "Love Dreams" nestaví na detailech penetrací a nějaké výkonnosti, ale naopak upřednostňuje erotické napětí, slast, potěšení a dynamiku mezi postavami během sexu. Tomu odpovídá, že akci zachycují převážně větší a delší záběry. Stejně tak snímek zdůrazňuje vyvrcholení žen a obsahuje minimum cumshotů, které naopak využívá ne jako mužské označkování terénu, nýbrž v souvislosti s vášní žen. Vrcholy snímku představuje první sexuální sekvence zasazená na odlehlé sídlo bohaté rodiny, kde si manželka v podání Bonnie Holiday užívá s milencem, a pak finále, kde hrdinku muž jejích snů zasvěcuje do plného prožívání slasti.

Další z řady dokladů, že vnímat Miikeho jako režiséra vyžívajícího se ve zvrácenostech a násilí bylo nesmírně omezené už v době jeho největší slávy. Miike prostě je kreativní režisér, který dokáže jakýkoli scénář ztvárnit nápaditě (za celou svou kariéru napsal sám jen jediný scénář, když scenárista onemocněl, jinak točí filmy podle cizích scénářů i námětů). V "Shangri-La" takto vytvořil sociální komedii oslavující nepodbízivým způsobem pospolitost obyčejných lidí vůči všepožírající moci a bezcitnosti kapitalistického systému. Vyprávění o rozšafném a vynalézavém vůdci bezdomovecké komunity, který spolu se spisovatelem, jehož opustila inspirace, vyseká malého podnikatele z insolvence může působit až klasickým dojmem. Ostatně zdejší rozverné vyobrazení galerky lidí z okraje společnosti asociuje Kurosawovo "Dodedkaden", ale najdeme zde i aluze na ikonické kompozice lidí na břehu řeky z filmů Jasudžiróa Ozua. Miikeho otisk ve filmu najdeme jednak v zastřešující nadsázce a odlehčenosti, které se projevují především v různých satirizujících výrazových zkratkách. Vedle toho nechybí ani Miikeho častí herečtí spolupracovníci v čele s Šóem Aikawou, jenž coby proslulý představitel drsných poldů a jakuzáků z video béček zde vystupuje v netradiční komické roli hlavního hrdiny. Typické je také natáčení scén přímo na rušných ulicích bez jakéhokoli omezování pohybu kolemjdoucích.

Vrcholné snímky Davida A Priora, mezi nimiž "Noční války" vysoce ční, představují v kategorii akčních video braků ekvivalent dětských snímků Stevena Spielberga. Stejně jako "E.T. - Mimozemšťan" či "Hook" totiž i priorovky mají sílu přenést nás dospělé diváky zpět do dětství. Zatímco my jsme museli dospět a přijmout mnohoznačnost a zneklidňující neuchopitelnost reality, Prior se ještě nyní prohání po lesíku za domem s kapslíkovkou, kde s růžovými brýlemi utkanými z estetiky béčkových akčňáků osmdesátých let a pod vládou juvenilní logiky svádí jednu heroickou bitvu za druhou. Jako trashový Peter Pan nás vyzývá k tomu, abychom opustili všední trudnomyslnost, v níž nás v dnešní době dokonce ukotvují i "realistické" a "sofistikované" akční blockbustery, a abychom se spolu s ním vrátili do světa, o kterém nám na férovku řekne "It's a dream, anything can happen." Také tentokrát před námi rozprostírá absurdní představu o válce odpovídající pohledu dvanáctiletého chlapce, který si myslí, že černobílá dobrodružství už jsou pro něj příliš naivní, ale jehož představa o vážnosti a ponurosti vychází z mainsteamových komiksů a polopatických válečných filmů. Samozřejmě nechybí ani akční choreografie a dramaturgie po vzoru klukovských her na vojáky, kde záporácký kanonenfutter nikdy nic netrefí, nejlepším krytem před palbou je tenký stromek a hrdinové pobíhají válečnou vřavou bez helem (zase nutno uznat, že jejich 80's kštice zajisté mají větší odolnost než nějaký kus plechu). Ale vše, co si lidé s Priorem asociují na základě jeho nejznámějšího fláku "Smrtelná kořist", je zde pouhým podhoubím pro zcela dech vyrážející vyprávění, které můžeme popsat jako blouznivý mix "Čety" (1986), "Narozen 4. července" (1989), "Jakubova žebříku" (1990), "Noční můry v Elm Street" (1984), "Inception" (2010) i filmů Satošiho Kona - přičemž, jak vidno z roků výroby, drtivou většinu z nich "Noční války" předchází. Mistrovu progresivnost dále stvrzují i takové výstřelky jako dlouhý záběr veteránů kontemplujících na břehu jezírka nad stigmatem války pojatý jako kompozice Jasudžiróa Ozua či opět na svou dobu relativně novátorské odkazování k vlastní tvorbě (hrdina má doma plakát na Priorův starší flák). Ostatně už samotný koncept snímku naznačuje, že Priora neradno podceňovat coby pouhého akčního rutinéra bez osobitých vizí: Noční můry dvou veteránů z Vietnamu začínají prosakovat do reality a tak se oni musí vydat do snů, aby tam de facto vyhráli válku a zachránili kámoše, kterého ve Vietnamu nechali padnout do zajetí. Právě četné detaily vázané na prolínání reality a snu i samotného fungování vstupu z reality do snu až paralyzují svou nápaditostí, ale i bláznivou absurditou naprosto vážného pojetí. Zcela fenomenální je sekvence první hrdinovy výpravy do snů pod dohledem druhého veterána, která vlastně prolamuje čtvrtou stěnu fikce a podobně jako soudobé blockbustery nám na chvíli ukazuje svého ideálního diváka a stává se návodem i posvěcením pro kýžené divácké reakce. Interpretační bohatost snímku stvrzuje i fakt, že zdejší "Vietnamce" hrají chlapíci v modrých mundůrech, které vypadají jako pyžama. Korunou všeho je ale famózní finále, kde nás pan Prior na rozdíl od svého mentora Winsora McCaye nenechá po velkém snovém dobrodružství jako Little Nema jen vyjukaně koukat vyklopené z postele. Naopak coby správný Peter Pan zažehná noční můry a znovu před námi rozprostře staré dobré začarované místo na vrcholku Lesa, kde si jeho ztracení chlapci s kapslíkovkami můžou stále hrát.

Ve výsledku sice zcela zapomenutelný komiksový film, ale přesto sympatický tím, že se nebere vážně a hrdě stojí stranou soudobého trendu vztahování komiksů k realitě.

Další skvostná zetková óda na kouzlo absolutního rámu (co není vidět v záběru jako by neexistuje a ani postavy ve filmu to nevidí, případně si toho všimnou, až když to vejde do záběru) nečekaně uhrane zcela originální premisou i pojetím zombií. Nápad na televizi, ze které do reality přechází cokoli, co se objeví na její obrazovce (škoda, že na ní běží jen dva programy, které občas po vzoru bobovize zastoupí mluvící hlava), je grandiózní a amatér Robert Scott touhle trashovou blouznivinou vlastně předešel o řadu let kult japonského "Ringu". Ještě famóznější je ale zdejší vhled do psychické podstaty zombií, které údajně útočí na lidi proto, že ty jim svým strachem připomínají, že jsou mrtvé. Každým coulem zcela nevyzpytatelný snímek, který dostatečně otevřeným či podroušeným divákům nabízí velkolepou nonsensovou zábavu, o které se můžeme jen dohadovat, do jaké míry byla nezáměrná.

"The Bodyguard from Beijing" výrazně kopíruje "Osobního strážce" s Kevinem Costnerem, ale překvapivě v něm lze vysledovat i četné inspirace v "Rudém horku". Ty se manifestují ve vzájemném pošťuchování mezi strojově odosobněným a efektivním bodyguardem z Číny a jeho protipólem, usedlým přízemním policistovi z Hongkongu. Film náleží do skupiny děl, které v době před předáním Hongkongu Číně klidnily dobové zjitřené emoce a namísto zlověstných vizí zkázy a úpadku ukazovaly, že vzájemná spolupráce může být cestou k úspěchu a prosperitě. A tak zatímco v původním hollywoodském fláku na konci Whitney Houston nechá zastavit letadlo, aby mohla dodat mnohoznačnému vztahu se svým ochráncem jasný konec, v hongkongské verzi hrdinčino dožadování se jejího zachránce spíše značí její procitnutí z negativních předsudků vůči Číně a toužebné očekávání, až si za pár let budou moci při předání konečně padnout do náručí. Ostatně na vzájemném oťukávání čínské a hongkongské strany stojí většina snímku, což má za následek, že kdo díky obsazení Jeta Liho (ten je zde spíš ideologicky angažovaný jako pozitivní příklad hongkongské mega star s čínským rodným listem) a režii mistra Coreyho Yuena čekal akční smrt, bude si muset počkat až do závěru, kde teprve snímek trpělivé diváky odmění typicky yuenovsky opulentní a nápady překypující choreografií.