JFL

Ryoo Seung-wan se do korejského filmového průmyslu vklínil natruc coby samouk a nadšenec, jehož snem bylo točit dravé akční snímky postavené na atrakci herců minimálně využívajících kaskadéry. Poté, co jeho rapidní stoupání ke stále větším rozpočtům a rozmáchlejším akčním spektáklům utnul kasovní propad komiksově nadsazené bláznoviny "Dachimawa Lee" se vrátil akce prostým ale formálně vycizelovaným dialogovým thrillerem "The Unjust". Ryoova novinka "Berlínská mise" pak představuje velkolepý akční návrat, jenž ale nese znaky poučení se ze předchozích nezdarů a ukazuje divákům vytříbeného režiséra na vrcholu sil. Film úspěšně zabodává korejskou vlajku na prostoru doposud výhradně hollywoodského žánru špionážních akčních thrillerů natáčených v s mezinárodních lokacích. Tvůrci snaží sebevíc dodat klasickým šablonám lokální nádech motivy vztahu mezi Severní a Jižní Koreou, ale ty jsou rozvedené do striktně černobílé podoby, která až bulvárně hraje s předsudky o démoničnosti severokorejských uzurpátorů moci. Také v ryze žánrových prvcích scénář příliš tlačí na pilu, především v nespočtu zvratů ve stylu měnění stran a spojenců, což ve výsledku může vést až k apatii diváků. Naštěstí se Ryoo pravidelně vrací k akčním sekvencím, které staví na maximální intenzitě a nápadité inscenaci. Každý střet má nějaký malý detail, který akci dá punc originality i účelnosti a zároveň svou výstředností a neokoukaností zaručuje, že se sekvence zaryje divákům do paměti. Zatímco post-bourneovské americké akční filmy se soustředí na vytvoření impresivní změti, kterou drží pohromadě pouze zvuková stopa a hudba, Ryoo právě těmito výraznými detaily akci vždy zpřehledňuje a zasazuje ji pevně do prostoru, který se stává součástí celkové atrakce. Bravurní je v tomto ohledu úvodní část filmu, kde se nejprve výtečně ustanoví očekávání díky směřování pozornosti k podivně tvarované ráně na hrdinových zádech, jejíž původ se pak vysvětlí během dlouhé flashbackové pasáže. Podobně je závěrečná bitka hrdiny se záporákem ozvláštněna prací s prostředím širých lánů vysoké trávy s roztroušenými balvany a především pak díky dravé choreografii s promyšlenými vychytávkami inspirovanými v MMA.

Podle hlavního hrdiny, mafiána Vedrala, je prý nejhorší smrt z vyděšení. Přesně to si asi říkali i tvůrci, takže ve výsledku nejpozoruhodnějším aspektem "Příběhu kmotra" je jeho kompletní předvídatelnost - nikoli však ve smyslu dějových zvratů, ale celého konceptu. Když k filmu přistoupíme jako k dalšímu přírůstku do bohaté kategorie české exploatace, pak nemá naprosto nic, čím by překvapil. Právě tím se pak liší od jiných czechsploitation posledních let jako "Kajínek", "Hodinu nevíš", či "Czech Made Man", kde šlo ocenit alespoň žánrové a stylové ambice tvůrců či naopak se vysmát patlalství a neumětelství. "Příběh kmotra" je jen přímočaře bulvární celovečerní verze "Na vlastní oči", která nám nepřímo potvrzuje marasmus současné české společnosti, jejíž předsudky a hodnoty nepřímo zrcadlí. --- Podrobněji v recenzi pro Cinepur

"Stone Age Warriors" představují výmluvný doklad éry, kdy byla hongkongská kinematografie na svém absolutním vrcholu. Kde jinde, než v průmyslu, který se těší nezměrné síle a díky domácí i zahraniční popularitě má zajištěný přísun financí, by bylo možné, aby začínající talentovaný režisér dostal na starosti projekt takřka kompletně natáčený v zahraničních lokacích? Na přelomu osmdesátých a devadesátých let si to prostě mohli v Hongkongu díky velké zahraniční poptávce po tamních akčních produkcích dovolit. Ostatně zahraniční lokace nebyly tehdy doménou jen áčkových produkcí s velkými hvězdami, ale také zcela béčkových až céčkových filmů. Což ostatně dokazuje právě i snímek "Stone Age Warriors", který představuje ryzí, ale bohužel také méně zdařilý příklad hongkongských béčkových filmů přelomu osmdesátých a devadesátých let koncipovaných dle principů kinematografie atrakcí. Očekávat od hongkongského béčka nejen sofistikovaný, ale dokonce i obyčejný schematický scénář je samozřejmě holý nesmysl, ale zdejší dějové záminky pro řetězení atrakcí stanovují novou míru fušerství i pro hongkongskou praxi brainstormingových sezení nad scénářem. Zatímco jinde se alespoň nakousnuté dějové motivy dříve či později nějak vrátí a uzavřou, zde se vůbec nic neřeší. Nejen, že se tedy nedozvíme kam a za jakým účelem se v úvodní sekvenci vydává nějaký vědec s družinou, než na ně zaútočí domorodci, ale ani s dalšími motivy si nikdo nedělá hlavu. Vše je totiž jen záminkou pro začlenění další atrakce. Bohužel ovšem tentokrát atrakcemi nejsou tolik akční scény, na které si musí divák počkat až do konce, ale již zmiňované zahraniční lokality, které jsou prokládané jalovými humornými sekvencemi postavenými na buranském konceptu "našinec v cizí zemi", či konkrétně zde "zpovykaná městská fiflena v divočině". Výsledkem je mišmaš vjemů, který si vypůjčuje prvky z "Honby za diamantem", "Božské relikvie" a vágně i z "Predátora", ale pokud divák od filmu čeká víc, než jen záběry afrických domorodců a sekvence pobíhání sem a tam pralesem, bude zklamán. "Stone Age Warriors" dnes představují spíše memento zlaté éry hongkongské kinematografie a pozoruhodnou kuriozitu pro nadšence, které by zajímal background režiséra "Police Story 3".

Dante Lam posledních pět let přinášel stále spektakulárnější a pompéznější akční filmy, ale tentokrát všechny grandiózní a sofistikovaně inscenované přestřelky, honičky či exploze opustil a namísto nich ve svém (prozatím) vrcholném snímku divákům přináší veskrze komorní sportovní melodramata z prostředí MMA. Jak zde říká trenér svému žákovi, "musíš vědět, proč v ringu stojíš", a přesně na tom také postavil Lam svou svěží variaci na klasické rockyovské téma. Ačkoli i dříve se snažil dodat spektakulárním atrakcím dramatické podloží, spíše se nakonec vyprávění utápělo v třeskuté kýčovitosti (The Viral Factor) či přepjatě rádoby ponurosti (Fire of Conscience). V "Neporazitelných" se naopak žánrová schémata dobře vyvažují s nenucenou sentimentalitou a spolu s velkým charismatem obou hlavních představitelů i famózně nasnímanými souboji utváří vzájemně se podpírající koherentní a maximálně uhrančivý celek. Ve všech uvedených rovinách navíc Lam divákům předkládá vždy něco víc než jen standard. Vyprávění se sice věrně drží ikonických elementů žánru ustanovených v "Rockym", ale současně přichází i s vlastními obohacujícími prvky a zvraty. Postavy jsou sympatické už jenom tím, že nad zámec pouhé motivace vyhrát a něco dokázat světu si s sebou nesou pragmatičtější a osobnější důvody, proč do ringu vstupují. Už to samotné by stačilo, aby souboje měly velký dramatický náboj, ale díky Lamově režii navíc představují vrcholně intenzivní podívanou, která dokáže vtáhnout natolik, až se člověku napětím stahují svaly v těle. Souboje a tréninkové pasáže ostatně skvěle fungují díky vynikajícím představitelům, kteří jednak dokážou unést všechny dramatické polohy rolí, ale navíc byli ochotní se během devítiměsíční průpravy fyzicky proměnit na atlety. Nejen v tomto ohledu je je hlavním esem snímku Nick Cheung, který se v pětačtyřiceti letech zcela fyzicky proměnil a navíc dosáhl zcela nové úrovně dramatického herectví. Poté, co se zdálo, že se Dante Lam stane jen odosobněným specialistou na stále ambicióznější, ale v základu prázdné atrakce, se v "Neporazitelných" vzepjal k strhujícímu výkonu. Stejně jako v případě "The Beast Stalker" se na něj opět zaslouženě snášejí nominace na výroční ceny i vysoké tržby z kin a zase lze s velkými očekáváními vyhlížet, s čím přijde příště.

Z bílého rytíře se stal bílý alibista aneb exploatační trilogie Tomáše Magnuska dospěla do svého nekonzistentně mesianistického konce. Podrobněji v recenzi pro A2

Recenze v A2

V souvislosti s "Cirkusem Bukowsky" se hodně mluví o severské škole televizních kriminálek, ale inspirace v tomto směru je pouze vizuální. Skandinávské, především dánské televizní produkce se vyznačují v prvé řadě komplexně rozvedenými a postupně rozkrývanými vztahy mezi postavami a mnohoznačností jednotlivých figur. Počínaje "Zločinem", jenž svým úspěchem posloužil jako inspirace i šablona pro další tituly jako "Most" či "Ti, co vraždí", můžeme vytyčit několik opakujících se postupů. V prvé řadě je to situování větší části vyprávění do nočních hodin, což seriálu dává onu temnější atmosféru, ale především vyvíjející se vztah dvojice vyšetřovatelů, ženy a muže, přičemž obě postavy dostávají osobní motivace, které je pozvedají nad standardní klišé. V případě "Cirkusu Bukowski" ale ono vztahování se k současným severským kriminálkám vyznívá spíše jako propagační snaha svézt se na mezinárodním trendu. Když ponecháme stranou zdařilé využívání atmosféry nočního velkoměsta, tak se severskými krimi tu jinak žádné souvislosti nenajdeme. Naopak tu příznačně najdeme zcela zjevné stopy naprosto odlišné tradice, a sice drsné školy, nicméně nikoli té klasické americké ze čtyřicátých let, ale naopak ve stylu ikonického "Posledního skauta". Když pomineme zcela přímé citace (probuzení v autě v prvním díle, obliba ve zraňěních nosní přepážky), snahu o stylizaci postav (umolousaný Kuneš svým věčným kouřením a chlastáním i osudovou sveřepostí vyznívá až jako cosplay za Joa Hallenbecka) a samotný koncept (dva různorodí chlapíci ze zcela odlišného prostředí, které spojuje vražda ženy, kterou oba nějakým způsobem znali, jež je vede do vyšších sfér společnosti a navzdory policii) se dědictví Shanea Blacka nese v prvé řadě ve zdejší podobě mužství. Podobně jako "Poslední skaut" také "Cirkus Bukowsky" se tváří hrozně osudově a nihilisticky, ale v jeho základu je naopak ryze optimistická oslava tradičního hrdinství a chlapáctví. Seriál je stejně jako film ódou na machismus v post-feministickém, či v případě českého prostředí (post)chcípáckém světě, který pro dobu, kdy už zdánlivě mají tradiční akční hrdinové odzvoněno a můžou se jen upíjet, ukazuje, že když dojde na lámání chleba, tak "this is a man's world". Čemuž ostatně odpovídá i situování děje do světa mimo tradiční společenské struktury jednak v rovině policisty vyloučeného ze sboru, ale především pak v prostředí světských a cirkusáků, které ještě dýchá příslibem dobrodružství a nevázanosti. V souladu s tím pak v seriálu (stejně jako v Posledním skautovi) jsou všechny ženské postavy zredukované jen na sexuální objekty s různým stupněm dostupnosti či schematické megery (vrcholem schematizace je příznačně zcela nepřítomná a ani nepojmenovaná manželka policejního majora, která mu jen volá s otravnými domácími nesmysly). Ženskou postavu v ranku Sarah Lund či Sagy Norén, ale ani alespoň zdánlivě se schématům vyhýbající Katrine Reis Jensen z "Ti, co vraždí" bychom v této chlapácké extravaganci hledali opravdu stěží. A stejně tak bychom tu nenašli komplexní vztahy postav ani profilaci nad rámec schémat. Byť nutno přinejmenším pochválit žánrový nápad na dramatický oblouk titulního hrdiny, který začíná jako chcípácký intouš, jak vystřižený z "Nestydy" či jiného českého filmu posledního desetiletí, ale díky cirkusu a krimi příběhu v sobě znovu objevuje opravdového chlapa. Navzdory veškeré povrchní umolousanosti, ponurosti a vyhrocenosti v nitru seriálu prostě tepe snaha dát české televizní produkci drsňácké kriminalisty-chlapáky, již mají být protipólem plakátových figurek ala "Major Zeman", ačkoli samy o sobě jsou jen dalším naivním ideálem. Po druhém díle by se sice mohlo vyprávění "Cirkusu Bukowsky" ještě pořád stočit ledasjakým směrem, ale něco mi říká, že i když si možná Bukowského žena nekoupí psa a Kuneš nezatančí jigu, pořád tu bude v jádru skautovské finále, kde naši hrdinové starými dobrými způsoby mimo všechna ta slabošská okleštění byrokratických postupů dají všem povýšeným šupákům nafrak a v cirkusáckém karavanu odjedou do západu slunce. ______ PS: Co do řemeslné stránky formálního zpracování je "Cirkus Bukowsky" projekt na úrovni světového standardu, ale spíše než ho jen díky tomu vyzdvihovat, měl by se opakovaně zdůrazňovat tristní stav větší části domácí tvorby. ______ Update po konci první série: Tuze smutný doklad úrovně nejen české seriálové produkce, ale především zdejší společnosti - v době, kdy špičkami quality TV jsou veskrze feministické seriály jako "Orange Is the New Black" či "Scandal" i dlouho běžící série rozkrývající a podrývající niternou zvrácenost genderových stereotypů či predispozicí jako "Breaking Bad" a "Mad Men", se jako vrchol české seriálové tvorby, který má "směle konkurovat" zahraničí, vydává tato odporně šovinistická óda na machismus. Nejen v tomto ohledu, ale také z hlediska kvalit, či spíše směšné absurdity scénáře vyznívá srovnávání "Cirkusu Bukowsky" se současnou britskou a skandinávskou tvorbou v detektivním žánru (bez rozmyslu přejímaná z PR materiálů seriálu) buďto jako smutná nesoudnost nebo prostě jen nehorázná drzost.  - více v recenzi pro Cinepur

Stařecké lamentace nad tím, že kultura se jen točí v kruhu a všechno už tu jednou bylo, člověk většinou má jen za senilní mrmlání a ulpívání na dávno přežité minulosti. Jenže ono na tom asi přece jen něco bude. V dnešní době pějí filmoví publicisté ódy na filmy a tvůrce, kteří s nadhledem či jen nostalgií přistupují k dědictví 80's popkultury a z jejích elementů utvářejí důmyslné pastyše. Příznačně pro svět žijící jen pro aktuální okamžik sice tato díla hojně dostávají vysoké hodnocení, neboť pozitivně komunikují s publicisty, kteří vycházejí z řad filmových fandů odkojených na příslušné reflektované kultuře, ale nikdo se nepozastavuje na tím, zda dokáží přežít dobu svého hypu. Jako odpověď na tuto otázku může posloužit svého času nadšeně přijímaný a pozitivně recenzovaný, ale dnes zapomenutý snímek "Night of the Comet". Svým konceptem jako by vypadl ze současnosti - také tu máme fikční svět reflektující popkulturní fikce, které tvůrci sdílejí se svým publikem, a také tu jsou reference zaobaleny do nadsazeného vyprávění kombinujícího různé žánrové tradice a zesměšňujícího jejich schémata. Jen s tím rozdílem, že "Night of the Comet" podobně se jako některé další osmdesátkové bijáky (např. "Night of the Creeps") obrací k padesátkovým béčkovým žánrům, které odkojily celou jednu generaci coby mnohokráte reprízovaná televizní vata během let šedesátých a sedmdesátých. Při tom si "Night of the Comet" co do sofistikovanosti aluzí v ničem nezadá se současnou tvorbou. Podobně jako Scottové Pilgrimové a všemožní další mladí muži za pultem i zdejší hrdinka pracuje v chrámu komerce a popkultury, konkrétně v jednosálovém kině promítajícím trashové filmy, a největší hodnotu v jejím životě představuje dosažení nejvyššího skóre na videoherním automatu umístěném v tamním předsálí. Katastrofu, která většinu lidstva proměnila v prach a ze zbylých lidí udělala světloplaché krvežíznivé bestie, přežila v onom svatostánku pokleslé kultury odkud následně vychází do světa, který už nemá podobu nehostinné a nulové vyhlídky skýtající reality, nýbrž žánrového univerza, kde je dovoleno vše a kde "girls just want to have fun". Vedle řady dílčích citací a odkazů se referenční rámec 50's brakové kultury absolutně zhmotňuje ve finále, kde se postavy samy stylizují do rodiny atomového věku i figur z mládežnických filmů konce dané dekády. Na první pohled může film dělat dojem genderově progresivního díla, když jako hlavní postavy ustanovuje sexuálně aktivní dívky, které umějí zacházet se zbraněmi, ale jejich rolemi ve vyprávění nicméně stvrzuje, že se jedná o produkt cílící ryze na mužské publikum. Sexismus filmu se ukazuje v obzvláště absurdním světle, při uplatnění pravidla ustanoveného Alison Bechdel. Ačkoli hlavními postavami zde jsou dvě sestry, které přežily apokalypsu a nyní si užívají svobodu po pádu tradiční společnosti, nikdy se spolu nebaví o ničem jiném než o mužích. Obě jsou v zásadě definované muži (otec je naučil zacházet se zbraněmi) a bez mužů jsou neúplné. Aby nedošlo k ohrožování statu quo, dokonce ani jedna z nich nikdy nezastřelí žádného muže, bez ohledu na to, jak moc je ohrožují. Výsadu moci nad životem a smrtí mají opět jen muži, konkrétně zdejší ranař, k němuž se upínají tužby hlavní hrdinky, ale i záporáci, kteří radši zabíjejí své pohůnky, než aby je nechali padnout do zajetí hrdinek.

"Copper" je typickým vedlejším produktem éry quality TV a concept seriálů, tedy béčkový titul, který se snaží publikum opít rohlíkem. Z hlediska konceptu tu máme až předpisově odškrtaný seznam, jak se tvářit jako rádoby HBO produkt: herecký ansámbl složený ze známých tváří, etablovaný filmař coby výkonný producent a příslib epické podívané. Jenže to není HBO, takže produkce se chlubí jménem Barryho Levinsona (jenž už se asi živí jen tím, že propůjčuje své jméno do titulků televizních produkcí), nejznámější hvězdou je tu Franka Potente a onen velký koncept má do svého evidentního inspiračního vzoru "Gangů New Yorku" proklatě daleko. "Copper" zaujme (a v zásadě i pobaví) především tím, jak okatě a prvoplánově se snaží zapůsobit na diváky. Již prvních deset minut prvního dílu svou koncentrací klišé a schémat opravdu nehodlá nic ponechat náhodě: začneme záběry špíny a chudoby, aby diváci viděli, že jako nic nepřikrášlujeme, pak dáme nějakou tu moderně nasnímanou akci s krvavými cákanci a pak to zaplácneme nějakými postelovými scénami a holými zadky, aby bylo jasné, jak je tenhle seriál dospělý. Vše je samozřejmě ztvárněno v blockbusterovém hyperrealistickém stylu (takže špína i odvážnost jsou opravdu jen jako) a všechny exteriéry jsou snímané v polocelcích či přes nějak zatarasený výhled, aby se ušetřilo za výpravu. Na druhou stranu nutno uznat, že takovéto seriály vlastně představují ideální vatu do hlavy pro tuctové televizní diváky. Díky své nabubřelé, ale v základu zcela prázdné zádumčivosti a ponurosti nabízejí podobné atrakce jako o řadu tříd lepší konkurence, ale nezatěžují diváky opravdovou komplexností. Přitom díky své opulentnosti dávají publiku dojem, že sleduje něco mimořádného.

- první generace aneb první dvě série - Příznačně byli "Skins" nominovaní na kupu cen v kategoriích drama a ne komedie. Navzdory zavádějícímu, nebo přesně řečeno navnazujícímu prvnímu dílu se nejedná o teenagerskou komedii vystavěnou okolo obvyklých motivů ztráty panictví a nezřízených večírků. S každým dalším dílem více krystalizuje drama zaměřující se na vztahy a profilaci jednotlivých postav. Seriál přichází s důmyslným dramaturgickým konceptem, kde se každý díl zaměřuje na jinou postavu. Díky tomu všechny figurky schematicky načrtnuté v prvním dílu (hulič, panic, sexbomba, suverén, troska) dostávají osobnost, mnohoznačnost a své vlastní konflikty, pocity i tužby. V charakterech postav stejně jako ve zvoleném stylu zůstávají "Skins" plně věrni svému cílovému publiku. Zatímco všechny dospělé postavy, tedy rodiče a učitelé, jsou v souladu s optikou teenagerů vykresleny jako karikatury, náctiletí hrdinové jsou plně vyprofilované bez jakýchkoli předsudků či přednastavených vzorců. V případě první generace seriálu to znamená, že hrdinové nespadají do žádné outsiderské či rebelské subkultury, de facto jsou to členové jádra třídy, kteří se ve volném čase oddávají hlavně paření. Ale i parties, hulení a pilule jsou jen kulisa pro to hlavní, co hýbe světem teenagerů - vypjatě dramatické vztahy, které tvoří alfu a omegu celého seriálu. Krom toho, obzvláště druhá série první generace "Skins" bravurně vystihuje hořkosladkost na konci posledního ročníku ročníku střední, coby doby prosycené pocitem blížícího se konce a strachem z bolesti vycházející z konfliktů a hroutících se idealistických plánů. "Skins" jsou seriál pro mladé o mladých, který je ve všech aspektech (včetně stylu a skvělé hudby) až unikátně věrný své cílové skupině, ale při tom nelze říct, že by byl naivní.