salalala

Překvapivě zdařilý a upřímný portrét legendy pornoprůmyslu, který ale vyžaduje tolerantního diváka, protože je tu hodně záběrů "behind the scenes", takže tu jsou prsa, prsa, zase prsa, někdy i vagíny, celá ruka se strká do krku, souloží se až do krve atd. Každopádně oba režiséři podmalovali dokument hodně minimalistickou a trošku temnější hudbou, která mu dodává ponurejší atmosféru a rozhodně tím pádem není film nějakým odlehčeným protrétem, ba naopak. Ať je to, jak chce, Siffredi je zajímavý člověk, který neměl lehké dětství, nicméně dokázal de facto to, co chtěl - stát se slavným. Jeho zpověď je hodně intimní a ocenit se musí i to, že se tu párkrát objeví ve své civilní podobě, na níž už je věk dost poznat. Fascinující je také jeho až otcovský vztah k ženám, na něž je milý a laskavý, aby jim pak při natáčení prováděl drsné věci. Ve druhém plánu je jakousi úvahou o pornoprůmyslu vůbec a krátká zpověď vracející se Kelly Stafford je asi tím nejlepším na celém filmu a úplně převrací pohled na porno jakožto ponižování žen. Nejkomičtější postavou pak je bratranec Gabi, který by tak rád dodal pornu trochu umění, ale nemá na to ani schopnosti, ani autoritu. Výsledku tak zoufale chybí opozice, která by nabídla jiný pohled na Rocca a přinesla rovnováhu a trochu ho zlidštila, protože takhle film působí jako naprostá adorace. Musím souhlasit s tím, že někdy působí snímek inscenovaně (zpovědi synů a manželky) a zmínka o manželství, v němž manželce nevadí, co dělá, působí lehce směšně a pateticky. Jakožto portrét jedné legendy filmů pro dospělé ale vychází víc než dobře, což je hlavně zárukou obou režisérů, kteří evidentně měli zájem na tom, aby nebyl jen povrchní. 70 %

Lehké zklamání. Od progresivního tvůrce typu Edgara Wrighta bych přece jen čekal něco víc. Akce je hodně fajn a honičky jsou strhující, mají tempo a náboj a po celou dobu baví. Kooperace s hudbou je na hodně vysoké úrovni a sestříhané je vše takřka dokonale. Taktéž celkové tempo je hodně svižné, vše rychle odsýpá, hodně vydařená je i celková atmosféra, která k podobným heist filmům patří. Obsazení je solidní, nejvýraznější tu jsou Kevin Spacey (který, aniž by to tehdy tušil, zde zřejmě ztvárnil poslední roli své kariéry), tradičně skvělý Jamie Foxx a Jon Hamm, titulní Ansel Elgort trošku postrádá charisma a není úplně výrazný, to ale částečně kompenzuje tím, že je velmi sympatický a svým způsobem "roztomilý", Lily James je podobně unylá, takže jejich romantická linie je svým způsobem zvláštní. Největší problém nastává u samotného příběhu, který je do poloviny uspokojivý, ke konci se ale mění v tuctovou a klišovitou romantiku, v níž je jen minimum akce a bohužel i invence, navíc se začínají kupit neologičnosti a tradiční žánrové nesmysly, které dojem opravdu kazí. Samotný závěr je pak hodně nastavovaný a působí zdlouhavě, i když není na druhou stranu tak očekávaný. Možná tu chybí i větší hudební hity, které by trochu utkvěly v hlavě a udělaly z některých scén nezapomenutelné momenty. Baby Driver určitě není špatný film, jen trošku promarnil potenciál, který se skrývá v jeho tvůrci i poměrně originálním námětu. 60 %

Po dlouhé době máme co dělat s filmem, jehož scénář splňuje elementární základy kvalitního příběhu, a to, že postavy jsou na konci jiné, než byly na začátku. Ono se to nezdá, ale opravdu si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděl film, který by tohle dodržel. A právě scénář je to nejsilnější, co na filmu je. McDonagh umí upoutat atraktivním příběhem, nekompromisními dialogy, famózními postavami, z nichž každá by zasloužila vlastní seriálovou epizodu, černým humorem, velkým množstvím hlášek, především ale nečekaným vývojem, v němž je mnoho zajímavých a nepředvídatelných zvratů, které ale zároveň nejsou samoúčelné a působí naprosto přirozeně. Navíc ony proměny a motivace postav jsou důvěryhodné a ve filmu není snad jediný nelogický moment. Jako režisér McDonagh upoutá výbornou atmosférou amerického maloměsta, které jako by vypadlo z počinů bratří Coenů, hodně solidním tempem a množstvím násilných scén. Zjednodušené to měl tím, že si obstaral naprosto famózní obsazení, jemuž dominují skvělá McDormand, konečně oscarový Sam Rockwel, jenž si svého buranského policistu viditelně užil a dobrácký Woody Harrelson, moc ale nezaostávají ani Peter Dinklage nebo John Hawkes. Jediné, co bych vytkl, je asi takový nijaký konec, jemuž chybí gradace, lepší pointa a v kontextu předešlého děje i větší údernost a možná ještě trochu zbytečnou postavu nové přítelkyně bývalého Mildredina manžela, která je jako jediná naprosto očekávaná a stereotypní. To ale nic nemění na tom, že Three Billboards Outside Ebbing, Missouri patří k nejlepším filmům dosavadního roku, a i přes svůj tuctový a vlastně nezajímavý název po celou dobu překvapují a baví a ukazují, že když se chce, tak v Hollywoodu může vzniknout naprosto fantastický film, který nemusí dělat moc kompromisů a jeho výsledná podoba je viditelně víceméně taková, jakou autor zamýšlel. 85 %

Bezkrevný remake (nebo nová adaptace knihy, jak uvedla sama režisérka), v němž se toho moc neděje a de facto nemá po celou dobu diváka čím zaujmout. Coppola se nikterak nesnaží o erotické napětí mezi postavami a místo toho se soustředí na výbornou vizuální stránku a dobovou atmosféru, to je ale trochu málo. Zamrzí i to, že v rámci jakési korektnosti (nejspíš) se ty nejzásadnější věci (SPOILERY: amputace nohy, poměr mezi nezletilou a vojákem, KONEC SPOILERU) dějí mimo obraz, nebo jen v náznacích, čímž film přichází o jakékoli napětí. Výsledku moc nepomáhá ani hodně pomalé tempo, které pak subjektivně poměrně snesitelnou stopáž zbytečně prodlužuje. Jestli něco drží film nad vodou, jsou to herecké výkony, o něž se starají především výborná Nicole Kidman, velmi dobrá Kirsten Dunst, která se teď moc nikde neobjevuje a v rámci možností dobrá Elle Fanning. Co se Colina Farrella týče, oproti Eastwodovu podání chybí jeho důstojníkovi ono drsňácké charisma a jakési rošťáctví, na druhou stranu je o něco lepší herec, takže emotivnější scény zvládá lépe, trochu ho ale zabíjí jednorozměrnost jeho postavy, v níž toho nemá šanci moc předvést. The Beguiled verze 2017 není úplně zbytečný remake, ale selhává v tom, že se asi na předlohu chtěl dívat jinak, jenže nejde moc do hloubky, chybí v něm lepší psychologie postav a Coppola jako by nevěděla, jestli se postavit na stranu žen, nebo "oklamaného" muže. 60 %

Poměrně příjemná komorní válečná jednohubka, o níž je nejlepší nevědět vůbec nic. Liman tentokráte nijak neexhibuje, ale všechno nechává na atmosféře rozpálené pouště, dvou vojácích a jednoduchém příběhu, který se zaměřuje na psychologickou rovinu a minimum akce. Jelikož stopáž je přiměřeně krátká, není vlastně čas na nějaké sáhodlouhé vysvětlování, ale divák je rovnou vržen do centra dění, v němž se ocitá jeden jediný voják a nepřátelský odstřelovač ve sluchátku, nic víc tu nenajdete. Pozitivní je, že i když se vlastně ve filmu nic moc neděje, po celou dobu má spád a velmi dobře pracuje s motivem tajemné motivace hlavní postavy, kterou postupně odhaluje. Aaron Taylor-Johnson tu předvádí asi nejlepší výkon své prozatímní kariéry, nepřehrává, má potřebné charisma a celý film utáhne sám, neboť John Cena mu vlastně jen stínuje, protože nemá moc prostoru a šancí cokoliv předvést. Osobně se mi líbil i trochu nečekaný závěr, který je ale trochu devalvován určitou logickou nesmyslností, která už tu byla zmíněna, ale na první dobrou funguje dobře. Náročnější divák by možná chtěl nějaké protiválečné poselství, o to se ale asi tvůrce ani nesnažil, takže mu to můžeme vytýkat jen velmi těžko. The Wall tak je ničím převratná žánrovka, která splní svůj účel, je velmi jistě natočená a na nic víc si nehraje. 70 %

Natočit v roce 2017, kdy už v podstatě každý za vším hledá něco víc a umění se snaží být filozofické, film, kde je zcela jasně a explicitně jasná biblická metafora a tvůrce ji zcela otevřeně vyhlašuje do médií, je opravdu husarský kousek, za nějž Aronofskymu patří obdiv. V matce! si na nic nehraje a od začátku diváka svírá svou typicky schizoidní a depresivní atmosférou a rozehrává zajímavý příběh o spisovateli a jeho submisivní manželce, jimž do domu začnou přicházet neznámí hosté, jichž je čím dál víc. Matka! je film, který se těžko popisuje a musí se vidět, protože Aronofsky se v něm neohlíží na nic a na nikoho a servíruje hodně brutální scény, jednoduché dialogy a zcela otevřenou symboliku, kterou se IMHO vysmívá všem rádobyintelektuálům a náboženským fanatikům. Herecké obsazení je poměrně hvězdné, celý film ale táhne výtečná Jennifer Lawrence, která má nejvíc prostoru, ale taktéž Ed Harris, Michelle Pfeiffer a Javier Bardem jsou na menším prostoru výborní. K tomu tu neváhá použít i hodně násilné a znepokojivé scény, na které se nekouká úplně dobře. Největší problém ale mimo toho, že poslední třetina je totální bizár a úlet, jaký nemá obdoby a může se v něm stát úplně cokoliv a Aronofsky v něm ztratil veškerou soudnost, vidím v tom, že film je zacyklen sám do sebe a do svého tvůrce a absolutně si neumím představit, jak ho bude hodnotit ten, kdo od Aronofskyho neviděl vůbec nic. I přes rozdílná hodnocení ale mother! určitě za vidění stojí, i když někoho totálně znechutí a bude mu připadat jako trapné pozérství. 70 %

Filmové zpracování Gerald’s Game má úplně stejný problém jako Kingova knižní předloha - námět zkrátka není úplně nosný pro celovečerní film / román a vydal by spíš na povídku / novelu. I proto je nutno ocenit, že Flanagan se s tím popral se ctí a v poutech trpící hlavní hrdinku nechává mluvit s duchem a zhmotnělým vlastním svědomím. Příběh se i díky tomu vine v trochu nečekaných, i když lehce klišovitých cestách a do poslední chvíle není úplně jasné, co jsou představy a co realita. Flanagan si pomáhá i docela slušnou vizuální stránkou a pár silnými momenty, jimž jednoznačně vládne dostávání se z pout, které je syrové a opravdu dost "nepříjemné". Dobrou volbou se ukázala být Carla Gugino v titulní roli, která je vynikající a i v těch slabších chvílích drží film nad vodou a hlavně díky ní stojí film za pozornost. Je trochu škoda, že příběh je těch flashbacků plný až moc a někdy se v nich divák ztratí, navíc se nestane vlastně nic, co by ho vysloveně překvapilo. Samotný epilog je pak trošku bizarní a až moc neuvěřitelný, což trochu sráží celkové hodnocení. Gerald’s Game není nic, co by zkušenějšího diváka nějak odrovnalo, jakožto příjemná žánrová jednohubka ale obstojí a zařazuje se k těm lepším kingovským adaptacím, kterých je pořád málo. 60 %

Typicky sorkinovské drama plné kulometných dialogů, které se ani nevejdou do titulků a z prostředí, kterému většina diváků asi ne úplně rozumí, je znovu strhující a Sorkin se perfektně uvedl i jako režisér. Překvapí, jak lehkou a jistou rukou je film natočen, prostředí heren, kasin a opojného světa pomíjivého štěstí, nádherných žen a luxusu je zachyceno naprosto bravurně. Stejně tak celková atmosféra je dost vydařená a film má hodně slušné tempo. Vlastně vůbec nevadí, když divák není znalcem pokeru, protože Sorkin sice nevysvětlí úplně všechno a o pravidlech neřekne nic, naštěstí ale dokáže strhnout právě zmíněným prostředím a výtečně napsanými postavami, které dokáží během pár minut zažít neuvěřitelný pád, aniž by to působilo samoúčelně a třeba nějak nepatřičně nebo divně. Samotná Molly je pak nesmírně zajímavá, a i když jí vlastně nelze jednoznačně fandit a být napnutý z jejího osudu, je fascinující sledovat její "kariéru", i to, jak dokázala pokořit mnoho mocných, zároveň ale měla svou čest. Sorkin jednoznačně vyhrál, že roli svěřil vynikající Jessice Chastain, která dělá z filmu one woman show a ostatní, byť taktéž výtečné (Idris Elba, minimalistický Costner a neobvykle civilní O’Dowd), zcela zastiňuje, navíc vypadá fantasticky a dost sexy. Jako režisér Sorkin selhává snad jen v trochu nepřehledném a nahodilém střídání flashbacků a v přehnané stopáži (taková čtvrthodina asi mohla zůstat ve střižně), v samotném závěru pak chybí nějaký menší dovětek, protože divák vlastně netuší, co se s Molly dělo dál. Molly’s Game je nicméně vynikající debut, který vyžaduje plnou diváckou spolupráci, odměnou ale je svým způsobem fascinující záležitost. 80 %

Takové menší filmové zjevení, protože je severštější než mnoho severských počinů. Sheridan od první chvíle rozehrává potemnělý a smutný příběh o mizejících indiánkách kdesi v zapadlém koutu USA, který má vlastní pravidla a nikdo zvenčí je nemá šanci pochopit. Na diváka dýchne pěkně hutná atmosféra, při níž je zima i v dobře vytopeném pokoji a v kombinaci s pomalým tempem máme co dělat s trochu meditativním zážitkem, který nechá každou scénu prožít a užít zcela naplno. Všechno ještě umocňují nádherná kamera a tradičně baladická a minimalistická hudba Nicka Cavea a Warrena Ellise. Fantastické je též obsazení, v němž jednoznačně excelují Jeremy Renner, který tu předvádí zcela jinou polohu, než od něj známe a Elizabeth Olsen. Vytknout se dá snad jen to, že ona detektivní linie není úplně "poctivá" a pointa se možná zbytečně vysvětlí náhle pomocí flashbacku a nedává divákovi šanci přemýšlet o pachateli, v kontextu předchozího děje to ale naštěstí tolik nevadí. Ano, asi je pravděpodobné, že pokud by Sheridan svůj výtečně vystavěný příběh svěřil do rukou zkušenějšího režiséra, byl by výsledek o něco intenzivnější a mrazivější. I přesto ovšem jde o vynikající debut, který zaslouží nějaké ocenění. 80 %

Druhý Kingsman osciluje na dvou pólech - na jednu stranu jde o nadprůměrný film, jakožto pokračování ale trochu selhává. Není sporu o tom, že Vaughn umí bravurně a nápaditě natočit naprosto šílenou akční scénu, v níž je všechno možné, zároveň má ale spád, adrenalin a takové tempo, že si to divák příliš neuvědomuje. Pořád mu nechybí nadhled a typicky britský humor, s nímž si dělá legraci ze všemožných špionských filmů a místy je velmi dobře paroduje. Samozřejmostí pak zůstává i "nabušený" a parádní soundtrack, který zase některé otřepané hity staví do jiného světla. Problémem je to, že je všeho víc, jen té akce trochu méně. Dialogové scény jsou fajn, jenže je jich tu tolik, že zkrátka nebaví tolik, postav je zbytečně moc a celá zápletka s americkou verzí Kingsman je zcela navíc, protože postavy jsou v ní nevyužité, a to je hrají velké hvězdy a všechny jsou v rámci možností výborné (Tatum, Berry i Bridges), jenže to působí víceméně samoúčelně. Děj je komplikovaný a smysl nedává už vůbec, motivaci ústřední záporačky nevysvětlí vůbec a většina věcí se děje zcela samozřejmě a dovršuje to přehnaná délka, kdy minimálně třicet minut mohlo zůstat ve střižně. Herecké výkony všech důležitých představitelů jsou ale výtečné a trojice Egerton, Strong a posléze i Firth na sebe výborně reaguje, jejich špičkování je výtečné a právě oni drží film nad vodou v několika nezáživných scénách. Totéž vlastně platí pro totálně prkenného Eltona Johna, který si ve filmu střihl nejbizarnější cameo roku. Když se obloukem vrátím k první větě, tak jako samostatný film je Kingsman: Golden Circle hodně dobrá zábava, jako pokračování ale trochu selhává a za předchůdcem o dost zaostává. Hodnocení by bylo tak mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec se přikloním k lepší variantě a 70 %.