salalala

Nolan si splnil sen a natočil svou osobní poctu mistrům řemesla, jakými bezpochyby byli třeba pánové Kubrick s Tarkovským. A jejich vliv je na něm hodně znát, protože od začátku se nikam nespěchá a Nolan v extrémně pomalém tempu vypráví zprvu tuctový, postupem času ale čím dál zajímavější příběh, který překvapí v tak velkém měřítku svou intimností. Opět si nechal nějaké to eso v rukávu, takže se tu objeví jeden trošku nečekaný zvrat, který přináší na vše předchozí trošku jiný (racionálnější) pohled. Vedle toho ale ohromí vizuální stránkou, která je vskutku parádní a v kombinaci se 70mm formátem a IMAXovským plátnem až opojná a totálně fascinující. Hoytema kreslí přenádherné obrazy, jejichž působivost ještě umocní občasným otočením kamery a volbou netradičních úhlů pohledu. Společně s jedinečnou a jen těžko uchopitelnou atmosférou osamělosti ve vesmíru jde o jedinečný a zřejmě i neopakovatelný zážitek. A to nemluvím o takřka geniální práci s hudbou, zvuky a ruchy, které mnohdy na tak velkém plátně diváka "prostupují". McConaughey v titulní roli naprosto vládne, a i když jsou všichni ostatní výborní, zastiňuje je a vše uhrál s takovou samozřejmostí a grácií, že není možné mu nefandit. Po první projekci ale Interstellar není úplně dokonalý a problémy přišly s tentokrát už lehce přetaženou stopáží, v závěru až zbytečném tlačení na emoce a malinko zdržující a předvídatelnou pozemskou linií. Potenciál pro vyšší hodnocení tu ale (jako ostatně u každého Nolana) jednoznačně je. 80%

Formálně nesmírně zajímavý kousek, který hodně dlouho rezonuje. Měnit formát obrazu podle momentálního duševního rozpoložení (nejen) hlavního hrdiny je neotřelý a rozhodně výborný nápad. Dolan navíc zvláštní a zřídka vídaný formát 1:1 využívá k tomu, aby se postavám dostal až na dřeň, což se mu po většinu času daří. Zajímavě rozehraný příběh pomalu graduje do vzájemné bezmocnosti postav, kterým není pomoci. Autor naprosto skvěle využívá letité songy a osvědčené hity k tomu, aby navodil potřebnou atmosféru, což je strašně fajn a funguje to na výbornou. Ústřední trojici nechává "vyždímat" úplně na maximum, každý její člen má svůj vlastní moment, v němž naprosto strhne a uhrane. Mommy je film silných scén a momentů (scéna v karaoke baru je IMHO geniální), který z hlavy hned tak nedostanete, ačkoli míra vulgarismů je tu extrémní a vztah matky a syna dost nestandardní. I když to zpočátku nevypadá, nejdůležitější charaktery si diváka získají i přesto, jak se chovají a řeší některé situace. Za nejzajímavější ovšem považuji postavu sousedky, která je zcela záměrně tajemná a má ohromný potenciál na vlastní film. Objektivně je asi pravda, že těch formálních hrátek je tu někdy až moc a stopáž měla být prokrácena někam ke dvěma hodinám, jenže celé je to tak intenzivní a působivé, že to v hlavě zůstane ještě dlouho. A ten konec! 80%

Do you believe in miracles? Povedené sportovní drama, které je sice televizní záležitostí, na velkém plátně by se nicméně rozhodně neztratilo. Od počátku je jasné, jakým směrem se bude ubírat, jenže O´Connor tu prokázal obrovský talent a moc dobře věděl, čím si diváka získá. Tempo sice není bůhvíjak strhující, ale tvůrce ho využívá k budování vztahů mezi postavami a hlavně k představení té hlavní, legendárního manažera Herba Brookse, který měl svou vizi a dobře věděl, že porazit takovou "mašinu", jakou "sborná" byla, může jen jejími vlastními prostředky. Patriotismus a nějaké ty historické nepřesnosti bych v tomto případě nevyčítal, protože přece jen je to o sportu, v němž je to vlastenectví dost specifické. Kde ovšem film vyniká a vyhrává na celé čáře, je úchvatné nasnímání hokejových zápasů, které je takřka dokonalé, diváka dostane prakticky až na led, bodyčeky a různé údery bolí a je opravdu radost je sledovat. K tomu se přidává i výtečná práce se zvukem a hudbou, které působivost utkání ještě více prohlubují. To, že klíčový zápas se odehraje zhruba v neuvěřitelných patnácti minutách, svědčí o tvůrcově velkém a oprávněném sebevědomí. Celkový dojem ještě vylepšuje famózní Kurt Russell v titulní roli, který se stal Brooksem, a ačkoli mu je podobný jen vzdáleně, je skutečně jako on. Oceňuji i výkony všech hráčů, kteří i když nejsou herci, ale hokejisty, působí naprosto přirozeně. Je pravda, že to možná mohlo být o chloupek kratší a začátek nemusel být až tak dějinně popisný, to ale nic nemění na tom, že Miracle je jeden z nejlepších filmů čistě o hokeji minimálně za posledních patnáct let. Navíc je tu nenásilně znázorněno to, že někdy sport přesáhne hranice sportu a stává se vyhrocenou politickou záležitostí, což způsobuje mnohem větší tlak všem účastníkům. 75%

Příjemná staromilská kriminálka, kterých se v současnosti točí jen minimum. Je vidět, že Frank je spíše scenárista než režisér, protože absolutně nemá problém s vystavěním atraktivního a zajímavého příběhu, který si vystačí s čistě pátrací linií a nespoléhá na žádné šokující zvraty. Evokuje devadesátá léta, kdy byli osamělí hrdinové, kteří se "zažrali" do původně odmítaného případu, prakticky na denním pořádku. Nechybí tomu potemnělá atmosféra New Yorku a jeho uliček a podařená hudba. Režijně už je to horší, protože Frank nikdy nedokáže diváka úplně vtáhnout do příběhu, který úplně postrádá napětí, což je trošku škoda. Zamrzí také to, že to celé není o fous temnější a drsnější, protože vždy když už to vypadá, že se trošku přitvrdí, režisér opět uhne a není z toho nic. Pomalé tempo naopak nevytýkám, protože k podobným oldschoolovým záležitostem neodmyslitelně patří. Liam Neeson už je jistota a je dobré vidět ho zase v trochu jiné než čistě akční poloze, i když při scéně s telefonem dá na tu nejslavnější roli z posledních let bohatě zavzpomínat. Kompletní obsazení je velmi dobré a nikdy vysloveně nevadí, i když je pravda, že možná záporáci mohli být o fous lepší a výraznější. Každopádně je A Walk Among the Tombstones přesně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a i přes spoustu chyb je dobře, že se k nám dostane do kin, protože podobné žánrovky na velkém plátně už prakticky nevídáme. 65%

Vesměs slušné, ale zároveň nijak objevné soudní drama, které nejvíc doplácí na zoufale pomalé tempo a přehnanou délku. Dobkin od začátku nikam nespěchá a po pár minutách je jasné, jakým vývojem projde hlavní postava. A je to svým způsobem škoda, protože film pak nemá čím překvapit, což může spoustu diváků odradit. Je poznat, že Dobkin je kovaný spíše v komediálním žánru, protože se mnoho situací snaží odlehčit humorem a vtípky, což funguje tak napůl. Tím pádem napjatý vztah mezi otcem a synem nevyznívá úplně tak, jak by asi bylo záhodno, protože se mnohokrát stane, že některá seriózní a silná scéna je zakončena humorem, který se do ní strašlivě nehodí. Výsledku neprospívá ani to, že se v něm řeší opravdu strašně moc témat (nevydařený vztah otec syn, možné nemanželské dítě, otcova nemoc...), což už je ke konci opravdu dost ubíjející. Na čtyřech hvězdičkách to udržuje jednak fakt, že mám podobné žánrovky rád a také herci, kteří jsou víceméně výborní. Downey Jr. je tedy zajímavý ze všech nejméně (i když je velmi dobrý), protože hraje de facto Starka bez brnění, Duvall a D´Onofrio jsou výteční, ostatní také, jen jsou tu dost málo. Zmínit musím i nádhernou Kamkinskiho kameru, která se v podobném žánru hned tak nevidí. The Judge je ve výsledku solidní filmek, který ale nenabízí nic nového a jde vlastně jen o to, jestli divák patří k fanouškům soudních dramat. Pokud ne, tak je hodnocení o hvězdu horší. 70 %

Poctivá žánrovka, která ani nechce být ničím jiným a na nic si nehraje. Od začátku je jasné, jakým směrem se to bude ubírat, což vůbec nevadí, protože debutující Stahelski moc dobře ví, co točí a s ničím se nemaže. Nastoluje hodně zajímavou atmosféru, překvapivě pomalé tempo, ale hlavně přiměřeně brutální, syrovou a drsnou akci, která se dnes už nevidí, počet "headshotů" je fascinující (víc jak polovina úmrtí je tímhle způsobem), navíc se režisér neuchyluje k rychlým klipovitým střihům, takže je vše krásně přehledné a nechybí ani odpovídající hudební doprovod. Fantastický Reeves táhne film zcela sám a vystačí si s minimem výrazů a stačí mu jen střílet, dívat se do kamery a sem tam zahlásit a ono to funguje, což je dáno i správným režijním načasováním. Nyqvist mohl být sice výraznější, ale to celkem nevadí, protože je pořád hodně solidní. Je jasné, že se u toho nesmí moc přemýšlet, protože je tu plno nesmyslů a občas nelogičností, charaktery ploché, ale komu by to vadilo, že? Objektivně se dá asi vytknout roztahaný začátek a absence lepšího finálního souboje, protože ten se odbude poměrně rychle a nijak výrazně. Vzato kolem a kolem je ale John Wick osvěžením, které ve skomírajícím žánru chybí a také jedno z největších překvapení roku. 70%

Lacině působící fantasy, která je absolutně nezajímavá a prakticky nenabízí nic, co by stálo za obsáhlejší zmínku. Shore se se svým debutem popral vesměs obstojně a asi dělal, co mohl, výsledek ale není příliš povedený. Atmosféra tu prakticky chybí, a ačkoli by tu mělo být pár až hororových scén, vůbec nefungují a o lekačkách si můžeme nechat jen zdát. Luke Evans se celou dobu tváří pořád stejně, takže jeho morální dilemata mu nejdou věřit, postrádá potřebné charisma a nedokáže nikdy pořádně strhnout. Dominic Cooper jako jeho protivník je relativně snesitelný, i když nemá moc co hrát a nevyhýbá se křečovitosti. O to větší je to škoda, když příběh o tom, jak se z Vlada Naražeče stal Dracula, skýtá ohromný potenciál, který tady ani zdaleka nebyl využit. Je to taková úlitba mladým divákům odchovaným seriály typu Spartakus s tím rozdílem, že zřejmě v rámci ratingu to není ani dost temné, ani dost krvavé, ani erotické, takže vlastně taková softverze. Jediné, co obstojí bez problému, je monumentální a epická hudba Djawadiho, kterou je radost poslouchat. Dracula Untold sice má svoje momenty a několik zajímavých scén a pohrává si s atraktivní myšlenkou, po většinu času je to ale nuda, která ani zdaleka nevyužívá svůj potenciál. 40%

De facto nejlepší variace na Vymítače ďábla, jaká v posledních desetiletích vznikla. Derrickson tu ukázal to, co pro něj po následující roky bude typické. Na velmi malé ploše dovede vybudovat opravdu hutnou a znepokojivou atmosféru, která vyvolá lehké mravenčení i zkušenému žánrovému divákovi, nikdy ale nesklouzne k žádným laciným lekačkám a vše udrží v mezích normy a jakési "reality". The Exorcism of Emily Rose má navíc tu výhodu, že tu skvěle kombinuje vlastně standardní a nepřekvapivé soudní drama s vyvedeným hororem a ono to kupodivu skvěle funguje i díky režijní invenci a místy hodně zajímavé kameře. Za zmínku stojí i výtečná práce s napětím a postupné odhalování celého případu, které až do konce udržuje diváka v nejistotě, co se vlastně stalo. K velmi dobrému zážitku přispívá i výborné obsazení, jemuž dominují spolehlivá Laura Linney, jako vždy skvělý Tom Wilkinson a hlavně Jennifer Carpenter, která posedlou dívku zvládla s bravurou a nikdy se neuchýlila k nepříjemnému přehrávání, čímž by to vše bylo nechtěně směšné. Takhle je to opravdu děsivé a o to působivější. Pozitivní také je, že po skončení to donutí i toho nejskeptičtějšího diváka přemýšlet o tom, zda opravdu mohou být přítomny věci, které racionálně nevysvětlíme. Vytkl bych ovšem to, že někdy je to přece jen všechno až moc na efekt, začátek je poměrně roztahaný a vnitřní proměna ústřední právničky je dost předvídatelná a klišovitá. Milovníka hororů ale musí snímek potěšit i po skoro deseti letech, protože podobných je pořád hodně málo. 75%

Je až neuvěřitelné, jak může být film o tom, jak někdo někam jede a jen telefonuje, zajímavý a vydařený. Knight zkrátka moc dobře věděl, co chce natočit a taky to bez výjimky udělal. Představuje tak svým způsobem fascinující minimalistickou záležitost, která vyniká zvláštní atmosférou večerní londýnské dálnice, nenápadnou, ale působivou hudbou a povedeným příběhem o obyčejném chlápkovi, jemuž se v průběhu hodiny a půl zbortí život jen proto, že chce zachovat tvář a udělat správnou věc. Výsledek by ale nebyl tak vyvedený, kdyby v hlavní roli nehrál Tom Hardy. Právě on je tím, co ze snímku dělá zapamatovatelnou a výrazně nadprůměrnou podívanou. Každou emoci, každou větu a každý pohyb zkrátka zvládl naprosto geniálně, a i když vlastně na první pohled nemá co hrát, je v jeho postavě mnohem víc, než by se zdálo. Obdařil ji obrovským charismatem a diváka si získá během pár úvodních minut, což je dáno i tím, že je sympatický a udělal velmi zásadní morální rozhodnutí. Nedořečený konec, který mu ovšem dává novou naději, k podobnému typu filmů naprosto sedne. Od plného počtu tak Locka dělí jen absence svižnějšího tempa, možná o kousek kratší stopáž a nějaká výraznější scéna, kterou by si divák zapamatoval. 70%

Vůbec ne špatná vieweghovská adaptace je řemeslně hodně zručná a výrazně nadprůměrná. Alice Nellis moc dobře ví, co si může dovolit a její sebevědomí je fascinující. Vizuálně je vše na velmi vysoké úrovni, kamera je perfektní, stejně tak hudba. Potěší i několik zamrzlých obrazů, během nichž postavy jen mluví v pozadí, což se u nás často nevidí a Nellis to navíc zvládla všechno výborně a bez problémů. Excelentní je obsazení, v němž všichni famózně hrají (výtečný Polívka, civilní a o to působivější Melíšková, přirozený Javorský), výjimkou je snad jen Dyk, který je obsazen nevhodně a humor, který má jeho postava dělat, moc nefunguje. Horší je to bohužel se samotným příběhem, který sice vychází z dobrého námětu, jenže ten není moc vytěžen, protože úloha všech andělů je dost diskutabilní, neboť oni sami vlastně nemají na děj jakýkoli zásadní vliv a někdy úplně zbytečně odvypráví to, co je vidět. Zamrzí také určitá epizodičnost, která je dána velkým množstvím postav na malé ploše, jejichž osudy se vlastně moc neprotnou a místy působí trošku vykalkulovaně. Osobně mi tu taky chyběla lepší pointa, protože ta co zde je, je absolutně nevýrazná a taková nijaká. Andělé všedního dne mají našlápnuto velmi dobře, jenže by potřebovali trošku promyšlenější a možná ne tak povrchní příběh. 60%