salalala

Další porce téhož, která absolutně nepřekvapí. Anders si je dobře vědom, že natáčí potenciální divácký hit, takže jede celou dobu na jistotu, a i když předvede pár napaditých momentů a střihových pasáží, rozhodně to není něco, co by zvedlo ze sedačky a oplývalo větší originalitou. V plné nahotě se tu odhalí to, co bylo zjevné už v jedničce - trojice hlavních postav je sice sympatická, jenže ve stínu těch vedlejších totálně zaniká a není tak zajímavá. Bateman, Sudeikis a Day se snaží, je znát jejich sehranost a schopnost improvizace, jenže sami o sobě nepředvedou snad jediný vtip a nejsou až tak zábavní. Vždy když se na scéně objeví záměrně přehrávající a maniakální roli si užívající Chris Pine, opět skvělá Jennifer Aniston, Kevin Spacey, Jamie Foxx nebo překvapivě upozaděný Christoph Waltz, nabere film lepší "grády" a rázem jsou vtipy plynulejší a ne tak křečovité. Je jasné, že příběh se nesmí moc rozebírat, protože chování všech je uzpůsobeno komediálnímu módu, takže jde především o to slušně se pobavit. To se Horrible Bosses 2 docela daří, jen v kontextu s předchozím dílem tu chybí ten kousek originality, něco trošku překvapivého a asi i lepší tempo. 60%

Absolutně nenápaditá nuda, která oproti jiné konkurenci nemá opravdu vůbec nic, čím by byla zajímavá. Stiles White se o atmosféru sice snaží, ale nedaří se mu to vůbec a neprobleskne tu ani náznakem. O ději nemá smysl hovořit, protože tu prakticky žádný není, nenabídne byť jen minimální překvapení a opírá se o tunu těch nejotřepanějších klišé. Logika tu také nefunguje a momenty, které by měly být děsivé, jsou vesměs nechtěně směšné. I to je vlastně zásadní problém - Ouija se totiž bere strašlivě vážně a nenajdete v ní jediný záměrně vtipný moment a to je určitě špatně, protože podobná látka něco takového potřebuje. Neznámí herci jsou zaměnitelní, protože samozřejmě nemají co hrát a musí jen pronášet nudné a několikrát slyšené repliky, o sympatiích postav se nedá moc mluvit. Ačkoli tvůrci mluví o tom, že jde vlastně o teenagerskou vyvražďovačku, pravda to úplně není, protože vražd je tu moc málo a o nějaké alespoň minimální krvavosti nebo brutalitě se nedá vůbec mluvit. Ouija je zkrátka sterilní, přespříliš korektní a směšný horor, který zanikne v záplavě jiných a v drtivé většině povedenějších žánrovek. 20%

Nolan poprvé (a pravděpodobně i naposledy) zpracoval scénář někoho jiného než svůj, nebo svého bratra a na počátku velké kariéry se stal "pouhým" vypravěčem. A nutno říci, že i s odstupem dvanácti let film funguje naprosto báječně a úplně z něj čiší pozdější tvůrcův potenciál (zejména naháněná v mlze a na kládách jsou absolutním vrcholem filmu). Atmosféra je tu velmi hutná, prostředí Aljašky, kde se vůbec nestmívá, je těžce depresivní a "schizoidní" a v kombinaci s nádhernou kamerou Wallyho Pfistera a hudbou Davida Julyana je všechno dost působivé a divákovi v tom nejlepším slova smyslu ne úplně příjemné. K tomu si můžeme připočíst famózního Pacina, jenž nespavostí a pocitem viny sužovaného detektiva vystihl na výbornou a zcela uvěřitelně, charismatického a proti typu obsazeného Williamse, který hraje úsporně a přesto je řádně děsivý a solidní Swank, která sice nemá moc co hrát, ale méně místa využívá na maximum. Je tu tedy znát, že Nolan nemá nad scénářem moc velkou moc a chybí tu jeho klasické velké překvapení a jakási hra s divákem, takže jde vlastně "jen" o výborný a mrazivý psychothriller, který je spíše než detektivkou soubojem šílejícího policisty a maniakálního vraha. Negativy budiž snad jen pozvolnější tempo, které se zejména v začátku dost táhne a relativně konvenční a "alibistický" konec. Insomnia je nicméně pořád vynikající žánrovka, kterých zas tolik není a ani za těch dvanáct let se na tom nic moc nezměnilo. 80%

Svým způsobem o trochu lepší než knižní předloha, protože scenárista velmi dobře vynechal některé její zdržující části (zejména linii s umírající manželkou Crawforda, na druhou stranu potlačil třeba deduktivní schopnosti samotné Starling a některé věci trošku zjednodušil) a zaměřil se na přímočarý temný thriller, který nemá obdoby. Demme dodal perfektní a hutnou atmosféru, která je hmatatelnější než v knize a vůbec svou režií stvořil něco nevídaného. Práce s napětím je tu dovedena k naprosté dokonalosti (moment, kdy souběžně sledujeme dva stejné časové úseky na jiném místě, které ovšem vypadají, jako by se odehrávaly na místě jediném, je ryze geniální) a povyšuje film nad rámec tuctové žánrovky. Oscary jsou jednoznačně zasloužené, a to i u hereckých představitelů, jimž samozřejmě dominuje geniální Hopkins, který Lectera ztvárnil přesně tak, jak byl vykreslen v knize, tzn. tak abychom k němu pociťovali zároveň respekt a strach (ačkoli mu tedy podobný není) a sledovat každičkou jeho scénu je opravdu zážitek, Foster silnou studentku, která poznává krutou realitu budoucího povolání agentky FBI, zvládla s bravurou a nelze jí nefandit. Ve výčtu se často zapomíná na Teda Levina, což je škoda, protože i on na tak malém prostoru zvládl svého úchylného vraha mrazivě uvěřitelně a nesnížil se k nějakému karikaturnímu přehrávání. I po skoro čtvrtstoletí funguje The Silence of the Lambs fantasticky a prakticky nemá snad žádnou chybu, navíc je svižnější a přímočařejší než kniha samotná. Obdivuhodný výkon celého štábu a naprostá legenda. 100%

Nijak originální, ale zatraceně poctivá žánrovka, která ani ničím víc být nechce. Ayer se vykašlal na všemožná protiválečná poselství a natočil přímočarý válečný biják, který by měl udělat radost všem fanouškům tohoto subžánru. Akce skvěle šlape, je příjemně realistická a syrová, zároveň se vyhýbá zmatenosti a chaotičnosti a je sestříhaná vesměs velmi dobře a přehledně (možná jen zvláštní zabarvení letících střel malinko ruší), takže není de facto nač si stěžovat. Příběh je odstaven na vedlejší kolej, protože posádka je přehlídka šablonovitých postav, které projdou nijak překvapivým vývojem a dá se odtušit, co se bude dít dál. Je ale obsazena velice dobře, takže ústřední hrdinové nepostrádají charisma a své si v klidu uhrají. Nejvýraznější je samozřejmě Brad Pitt, jemuž stačí jen nasadit svůj typický drsný "kukuč" a ono to stačí. Podobně jsou na tom minimálně i velmi dobří LaBeouf a Lerman. Fury se dá vyčítat to, že ve druhé polovině už ztrácí soudnost a kupí dost náhod, nelogičností a z ústředního tanku dělá takřka nezničitelnou zbraň, takže hlavní hrdinové ze všeho vyváznou a taktéž SPOILER záchrana jediného přeživšího je vysvětlena hodně zvláštně a nepříliš pravděpodobně KONEC SPOILERU. Je pravda, že Ayer měl stopáž stlačit na dvě hodiny, protože některé scény jsou až neúnosně dlouhé a je v nich mnohdy spousta zbytečných dialogů. Výsledek je nicméně hodně solidní, a i když se nestane klasikou, pořád je to příjemná variace na dnes už legendární díla a další ukázka toho, že Ayer je jakožto režisér dost zajímavý. 70%

Nolan si splnil sen a natočil svou osobní poctu mistrům řemesla, jakými bezpochyby byli třeba pánové Kubrick s Tarkovským. A jejich vliv je na něm hodně znát, protože od začátku se nikam nespěchá a Nolan v extrémně pomalém tempu vypráví zprvu tuctový, postupem času ale čím dál zajímavější příběh, který překvapí v tak velkém měřítku svou intimností. Opět si nechal nějaké to eso v rukávu, takže se tu objeví jeden trošku nečekaný zvrat, který přináší na vše předchozí trošku jiný (racionálnější) pohled. Vedle toho ale ohromí vizuální stránkou, která je vskutku parádní a v kombinaci se 70mm formátem a IMAXovským plátnem až opojná a totálně fascinující. Hoytema kreslí přenádherné obrazy, jejichž působivost ještě umocní občasným otočením kamery a volbou netradičních úhlů pohledu. Společně s jedinečnou a jen těžko uchopitelnou atmosférou osamělosti ve vesmíru jde o jedinečný a zřejmě i neopakovatelný zážitek. A to nemluvím o takřka geniální práci s hudbou, zvuky a ruchy, které mnohdy na tak velkém plátně diváka "prostupují". McConaughey v titulní roli naprosto vládne, a i když jsou všichni ostatní výborní, zastiňuje je a vše uhrál s takovou samozřejmostí a grácií, že není možné mu nefandit. Po první projekci ale Interstellar není úplně dokonalý a problémy přišly s tentokrát už lehce přetaženou stopáží, v závěru až zbytečném tlačení na emoce a malinko zdržující a předvídatelnou pozemskou linií. Potenciál pro vyšší hodnocení tu ale (jako ostatně u každého Nolana) jednoznačně je. 80%

Formálně nesmírně zajímavý kousek, který hodně dlouho rezonuje. Měnit formát obrazu podle momentálního duševního rozpoložení (nejen) hlavního hrdiny je neotřelý a rozhodně výborný nápad. Dolan navíc zvláštní a zřídka vídaný formát 1:1 využívá k tomu, aby se postavám dostal až na dřeň, což se mu po většinu času daří. Zajímavě rozehraný příběh pomalu graduje do vzájemné bezmocnosti postav, kterým není pomoci. Autor naprosto skvěle využívá letité songy a osvědčené hity k tomu, aby navodil potřebnou atmosféru, což je strašně fajn a funguje to na výbornou. Ústřední trojici nechává "vyždímat" úplně na maximum, každý její člen má svůj vlastní moment, v němž naprosto strhne a uhrane. Mommy je film silných scén a momentů (scéna v karaoke baru je IMHO geniální), který z hlavy hned tak nedostanete, ačkoli míra vulgarismů je tu extrémní a vztah matky a syna dost nestandardní. I když to zpočátku nevypadá, nejdůležitější charaktery si diváka získají i přesto, jak se chovají a řeší některé situace. Za nejzajímavější ovšem považuji postavu sousedky, která je zcela záměrně tajemná a má ohromný potenciál na vlastní film. Objektivně je asi pravda, že těch formálních hrátek je tu někdy až moc a stopáž měla být prokrácena někam ke dvěma hodinám, jenže celé je to tak intenzivní a působivé, že to v hlavě zůstane ještě dlouho. A ten konec! 80%

Do you believe in miracles? Povedené sportovní drama, které je sice televizní záležitostí, na velkém plátně by se nicméně rozhodně neztratilo. Od počátku je jasné, jakým směrem se bude ubírat, jenže O´Connor tu prokázal obrovský talent a moc dobře věděl, čím si diváka získá. Tempo sice není bůhvíjak strhující, ale tvůrce ho využívá k budování vztahů mezi postavami a hlavně k představení té hlavní, legendárního manažera Herba Brookse, který měl svou vizi a dobře věděl, že porazit takovou "mašinu", jakou "sborná" byla, může jen jejími vlastními prostředky. Patriotismus a nějaké ty historické nepřesnosti bych v tomto případě nevyčítal, protože přece jen je to o sportu, v němž je to vlastenectví dost specifické. Kde ovšem film vyniká a vyhrává na celé čáře, je úchvatné nasnímání hokejových zápasů, které je takřka dokonalé, diváka dostane prakticky až na led, bodyčeky a různé údery bolí a je opravdu radost je sledovat. K tomu se přidává i výtečná práce se zvukem a hudbou, které působivost utkání ještě více prohlubují. To, že klíčový zápas se odehraje zhruba v neuvěřitelných patnácti minutách, svědčí o tvůrcově velkém a oprávněném sebevědomí. Celkový dojem ještě vylepšuje famózní Kurt Russell v titulní roli, který se stal Brooksem, a ačkoli mu je podobný jen vzdáleně, je skutečně jako on. Oceňuji i výkony všech hráčů, kteří i když nejsou herci, ale hokejisty, působí naprosto přirozeně. Je pravda, že to možná mohlo být o chloupek kratší a začátek nemusel být až tak dějinně popisný, to ale nic nemění na tom, že Miracle je jeden z nejlepších filmů čistě o hokeji minimálně za posledních patnáct let. Navíc je tu nenásilně znázorněno to, že někdy sport přesáhne hranice sportu a stává se vyhrocenou politickou záležitostí, což způsobuje mnohem větší tlak všem účastníkům. 75%

Příjemná staromilská kriminálka, kterých se v současnosti točí jen minimum. Je vidět, že Frank je spíše scenárista než režisér, protože absolutně nemá problém s vystavěním atraktivního a zajímavého příběhu, který si vystačí s čistě pátrací linií a nespoléhá na žádné šokující zvraty. Evokuje devadesátá léta, kdy byli osamělí hrdinové, kteří se "zažrali" do původně odmítaného případu, prakticky na denním pořádku. Nechybí tomu potemnělá atmosféra New Yorku a jeho uliček a podařená hudba. Režijně už je to horší, protože Frank nikdy nedokáže diváka úplně vtáhnout do příběhu, který úplně postrádá napětí, což je trošku škoda. Zamrzí také to, že to celé není o fous temnější a drsnější, protože vždy když už to vypadá, že se trošku přitvrdí, režisér opět uhne a není z toho nic. Pomalé tempo naopak nevytýkám, protože k podobným oldschoolovým záležitostem neodmyslitelně patří. Liam Neeson už je jistota a je dobré vidět ho zase v trochu jiné než čistě akční poloze, i když při scéně s telefonem dá na tu nejslavnější roli z posledních let bohatě zavzpomínat. Kompletní obsazení je velmi dobré a nikdy vysloveně nevadí, i když je pravda, že možná záporáci mohli být o fous lepší a výraznější. Každopádně je A Walk Among the Tombstones přesně mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a i přes spoustu chyb je dobře, že se k nám dostane do kin, protože podobné žánrovky na velkém plátně už prakticky nevídáme. 65%

Vesměs slušné, ale zároveň nijak objevné soudní drama, které nejvíc doplácí na zoufale pomalé tempo a přehnanou délku. Dobkin od začátku nikam nespěchá a po pár minutách je jasné, jakým vývojem projde hlavní postava. A je to svým způsobem škoda, protože film pak nemá čím překvapit, což může spoustu diváků odradit. Je poznat, že Dobkin je kovaný spíše v komediálním žánru, protože se mnoho situací snaží odlehčit humorem a vtípky, což funguje tak napůl. Tím pádem napjatý vztah mezi otcem a synem nevyznívá úplně tak, jak by asi bylo záhodno, protože se mnohokrát stane, že některá seriózní a silná scéna je zakončena humorem, který se do ní strašlivě nehodí. Výsledku neprospívá ani to, že se v něm řeší opravdu strašně moc témat (nevydařený vztah otec syn, možné nemanželské dítě, otcova nemoc...), což už je ke konci opravdu dost ubíjející. Na čtyřech hvězdičkách to udržuje jednak fakt, že mám podobné žánrovky rád a také herci, kteří jsou víceméně výborní. Downey Jr. je tedy zajímavý ze všech nejméně (i když je velmi dobrý), protože hraje de facto Starka bez brnění, Duvall a D´Onofrio jsou výteční, ostatní také, jen jsou tu dost málo. Zmínit musím i nádhernou Kamkinskiho kameru, která se v podobném žánru hned tak nevidí. The Judge je ve výsledku solidní filmek, který ale nenabízí nic nového a jde vlastně jen o to, jestli divák patří k fanouškům soudních dramat. Pokud ne, tak je hodnocení o hvězdu horší. 70 %