argenson

Práce s časovou smyčkou svádí k překombinovanosti a zvláště v novějších filmech se člověk často ztrácí v ději. Tady to ale funguje výborně, dějová linka je bez problémů sledovatelná - proč to šlo v 70. letech a nejde to dnes? Neotřepané téma, výborné triky a v neposlední řadě standardně skvělé herecké výkony. Jako vždy úžasná Marie Rosůlková, která z epizodní role dokáže vytěžit maximum (její překvapení, když se omylem ocitne ve Vůdcově hlavním stanu: "Jéé, Patri, podívej, to je Hitler!", nemá chybu). Ale asi mám osobní problém s Petrem Kostkou. Nepochybuji o jeho hereckých kvalitách, ale na můj vkus hraje vždy se stejnou rutinou a předvídatelností. Přestože mi úplně nesedí, nedokážu říct, jestli by dvojroli sourozenců Burešových někdo zahrál lépe. Co mě ale ruší, je moralizující závěr, který se objevuje i v jiných typově podobných filmech. Zasáhne Veřejná bezpečnost, zlo je potrestáno a všechno se vrací do poklidné socialistické reality.

Já se na Titanic dívám spíš jako na dokument. V tomto ohledu nemá konkurenci. Úžasná výprava, do detailu vycizelované interiéry i exteriéry. Zkáza něčeho tak velkolepého, majestátního a luxusního je neuvěřitelná a způsob ztvárnění tragédie největší lodi na světě, která se potopí během pár hodin, bere dech. Problém mám s love story. Ta je neskutečně pitomá, dialogy Rose a Jacka jsou na úrovni středoškolské slohové práce a o herectví Kate Winslet si nemyslím nic pěknýho. Na druhou stranu, kdyby byla jako průvodce exitu toho kolosu vybrána některá z historických osobností, nebyl by to asi takovej trhák.

Těžko říct, s jakými pocity přijala Jiřina Štěpničková hlavní roli stárnoucí herečky, o kterou není zájem, když sama prošla drastickou zkušeností několika let vězení v 50. letech. Z hlediska dokumentaristiky je Hvězda záslužným počinem, když se podařilo do něj dostat většinu prvorepublikových hvězd (chybí jenom Hana Vítová a logicky Adina Mandlová). Film má dvě úžasné scény. Kratičký moment, kdy Marie Glázrová přičichne k sušenkám, jestli jí hostitelka nepředložila nějakej prošlej shit, výborně dokresluje sociální postavení dávné hvězdy, která lže sobě i ostatním, jak je na tom dobře. Druhá skvělá scéna je s Josefem Abrhámem. Rozhovor herečky a mladého režiséra není rovnoprávným dialogem, ale překvapivě obráceně než jak by to mělo být vykresluje situaci dvou lidí, z nichž jeden dává (nabízí) a druhý bere (prosí). Hvězda je prostě dobrý film. A Jiřina Štěpničková měla na svůj věk krásný nohy. Taky je furt ukazovala:-)

Luděk Sobota už přes třicet let předvádí to, s čím začal v Jáchymovi, čili sklouzává k dlouholetému nudnému stereotypu. Zatímco v Šíleně smutné princezně Vondráčková zachránila svou roli mladistvým půvabem, tady už nezachraňuje ničím a její otřesné herectví lze srovnat snad jen s žalovatelnými výstupy Karla Gotta v jiných filmech. Hudba je nudná a infantilně moralizující texty úděsné. Přesto, až budu mít příležitost, znovu se na tenhle film rád podívám. Proč? Inu, to je jednoduché - protože mám rád Helenu Vondráčkovou:-)

Jsem příznivcem francouzských filmů obecně, fandou tohoto režiséra i obou herců v hlavních rolích, nicméně Siréna mě jaksi nenadchla. Ano, nevšední road movie na útěku před zákonem, příběh zajímavý, ale ze scénáře se dalo vykřesat víc. Spojení dvou základních témat (romance o spalující vášnivé lásce a kriminální psychologické drama) ve výsledku nějak nedrží pohromadě. Navíc mě mrzí, že Belmondo si neodpustil aspoň jeden kaskadérský skok z balkónu, i když to nebylo nutné. Stejně tak samoúčelné mi přišlo několikeré odhalení ňader Catherine Deneuve, ale umím si představit, že v 60. letech v kinech to mohla být bomba. A nakonec, v návaznosti na doslovnost a předvídatelnost některých scén (třeba ta se snubním prstenem) mě mrzel ten konec bez konce.

Málo objevná zápletka, fádní dialogy, ve kterých to jiskří spíš méně než více. Nutný moralizující závěr. A přesto příjemné pokoukání na herce, kteří se mi nikdy neomrzí. A Jiřina Jirásková hned ve své první scéně podává svou definici tehdejšího rozhlasového zpravodajství, která je i na uvolněná 60. léta poměrně odvážná.

"Vždycky máš hlad, když já chci prožít něco krásnýho!" Ani tahle hláška není nijak světoborná, nicméně v srdceryvném podání Jany Brejchové zní kouzelně. Ostatně, Brejchová tady je kouzelná celá. Poslední film, v němž excelovala svými mimořádnými půvaby, než se přehrála do rolí maminek. Ani příběh není nijak světový, ale v dialozích to jenom sviští a pak ani nevadí to, že Janžurová, Menšík nebo Zázvorková představují poměrně obehrané typy známé i z jiných filmů. Co mě ale baví pořád, je sarkastický humor Reginy Rázlové v roli pragmatické lékařky.

Pro mě nejhorší Četník. Překombinovaný děj založený na ztrátě paměti jednoho z nich, divácky laciné odkazy k předchozím dílům. Zjevná inspirace moderními trendy pak vyústila v pro mě naprosto trapné scény v drogovém doupěti, stejně tak málo uvěřitelná je pozdější dějová linka s příšernými dětmi. Ano, vtipný je začátek se zoufale se nudícím Cruchotem, své kouzlo má i závěrečná destrukce atomové bomby za pomoci kleštiček na šneky. Jinak ale tenhle film nemusím. Bod navíc ale za hudbu. Hudba ve francouzských filmech je obecně velkým plusem.

Viděl jsem to před mnoha lety jako dítě sotva odrostlé, snažím se to pečlivě sledovat i dnes, abych si poopravil svůj tehdejší názor. Já vidím především pečlivě realizovaný příběh přesahující několik desetiletí. Zajímavé i diskutabilní pohledy do velké historie, která se promítá do malých osudů obyčejných lidí. Vidím i výborné herecké výkony. Tady ale stejně jako u jiných Dietlových seriálů platí, že čím kladnější postava, tím méně nás baví (vzpomeňme třeba na nadpozemsky nedotknutelného primáře Sovu). Takže i tady mě moc nebavil prvoplánově kladný Luděk Munzar. Rušil mě i seriálově profláknutý Hanzlík (vzpomeňte, dva roky před Sanitka, dva roky po Cirkus Humberto). O to víc mě bavily rozporuplné charaktery, které bravurně předvedli Kostka nebo Haničinec. A Jiří Krampol; ve srovnání s jeho tehdejšími dryáčnickými výstupy v Semaforu, nedejbože léta únavnou show Nikdo není dokonalý tady podal fakt dost dobrej výkon, kdy do toho dal trochu svého rozšafného humoru, ale postava je to jinak příjemná.. A že je v tom politika? Na to jsou jednoduchý statistiky – od konce války do roku 1948 vstoupilo do Komunistické strany dva a půl miliónu lidí, takže v tomhle nevidím úlitbu režimu, ale prostou realitu.

Ludvík Ráža se od počátků své tvorby věnoval práci pro děti, případně o dětech. Tenhle největší projekt jeho režisérské kariéry pak v sobě spojil obojí, i když snaha o podívanou pro vícegenerační diváctvo je vždy cestou na tenký led. Jasně, celé je to prostoupené dobou vzniku, ale v kontextu tehdejší tvorby se na to dá podívat (vybavuju si například úsměvný dobový detail, kdy Galatíková někoho zve do ředitelny se slovy: "Pojď na chvíli dál, sehnala jsem čerstvý kafe"). Podívat se na to dá už jenom kvůli hereckému ansámblu. Přesněji, herců ve vedlejších rolích. Věřím tomu, že seriál napomohl k růstu popularity Miroslavu Vladykovi, ale postavit značnou část děje na jeho nepřesvědčivém hereckém výkonu byla celkem tragédie. Totéž se týká Veroniky Žilkové. Zatímco dnes je z ní okouzlující šarmantní dáma, tady zamlada s oplácaným ksichtíkem a příšerným účesem rozhodně nebyla sexuální modlou (ano, po svazačce to taky nikdo nechtěl). Jiří Sovák výborný, nicméně jeho čítankový prototyp lidského chápajícího pedagoga je málem těžko uvěřitelný, i když já osobně jsem se s takovým učitelem na základce setkal. To už je pro mě příjemnější role jeho manželky - Blanka Bohdanová nám rozhodně není sympatická, ale pro její konání máme pochopení. Stejně tak působí čítankově manželský pár Šulcová-Bartoška (i když ten, aby jeho postava dostala lidštější rozměr, nechává se svádět letitě provokující Evou Hudečkovou). Jako jejich příjemný protipól pak působí prvoplánově záporná Hrdinovic family (Obermaierová-Augusta a ty jejich dvě příšerný děti). Za zmínku pak stojí rozhodně fenomenální Gabriela Vránová, kterou jsem tady jako dítě zaregistroval poprvé a dlouho k ní pak hledal cestu, aniž bych si nevybavil její famózní kreaci hysterické učitelky Hajské. A přestože řada dalších postav nedostala takový prostor, jejich osobnosti jsou lidštější větší přirozeností a střídajícími se sympatiemi, které k nim chováme (například Jiřina Bohdalová nebo Jana Preissová). Hudba Petra Hapky je sice dobře zapamatovatelná, ale hlavní motiv není nijak nosný. Proto se také sáhlo k běžnému, často používanému a přitom lacinému triku, jak vyplnit seriál hudbou - všimněte si, že jako kulisa v pozadí často znějí výhradně Hapkovy písně.