Marthos

Rozhovor s legendou českého motorismu, devadesátiletou Eliškou Junkovou, je plný zajímavých postřehů týkajících se úspěšných automobilových závodů, včetně toho nejslavnějšího: sicilského Targa Florio z května 1928. Pořad uvádí sportovní komentátor Luboš Pecháček, objeví se v něm i řada autentických záběrů z dvacátých let.

Zpěvák Karel Štědrý se toulá ulicemi a s mikrofonem v ruce zpovídá náhodné kolemjdoucí. Otázka je pokaždé stejná: znáte Ference Futuristu? Dnes by nejspíš odcházel s nepořízenou, ale tehdy měl štěstí, že narazil na jeho bývalé spolupracovníky – na Zitu Kabátovou, Elu Šárkovou, Máňu Hankovou a v promítací síni ČSFÚ také na režiséry J. S. Kolára a Václava Binovce, který provedl malou rekapitulaci Futuristova účinkování v němých filmech. Cenné svědectví, třebaže o velkém českém komikovi toho tato televizní relace vlastně mnoho neprozradila.

Havlíčkův román je mistrovskou studií o mužské nerozhodnosti, o spalující vášni, která si dříve nebo později vybere svou daň. Televizní adaptace v režii Dušana Kleina zachovává kontrast mezi sešněrovanou dobovou morálkou a touhou po svobodě ducha a jak Vladimír Dlouhý, tak výborná Lucie Vondráčková dostáli původní autorské představě o rozháraných srdcích dvou poblouznělých milenců se vší hereckou odpovědností, s přesvědčivou jistotou.

Portrét umělce jako starého muže. Olga Špátová zachytila poslední okamžiky Gottova života v střídmých, nepatetických náznacích, v nichž se zračí to nejdůležitější – síla, vytrvalost, bolest, pokora i láska. Příležitost nahlédnout za oponu úsměvů a potlesku, kterou tento dokumentární film nabízí v až nebývale velkorysém rozsahu, nelze neocenit především z obyčejného lidského hlediska, jako svého druhu zpověď, upřímnou, drsnou, jemně sarkastickou. Karel Gott nic nepředstírá, nemá proč. Je starý, nemocný, ví, že jeho čas se chýlí ke konci. Emoce, které tento filmový epitaf nepochybně vyvolá, jsou zároveň jakýmsi ubezpečením, že Gottův zlatý hlas zemře teprve se svým posledním posluchačem. Protož dokud se zpívá, ještě se neumřelo...

Setkání s Raoulem Schránilem, slavným filmovým milovníkem, patří k těm milým a příjemným událostem, jichž si lze považovat. Škoda, že tomuto televiznímu vzpomínání asistovala Pavlína Filipovská, jejíž strojený a myšlenkově plochý projev snižuje úroveň řečeného.

Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, to je dnes už pojem. Tento televizní záznam z konce devadesátých let je skromnou poctou nestárnoucím swingovým melodiím, rozpohybovaným nejen přímo na jevišti, ale také prostřednictvím originálních filmových klipů. Bylo to krásné, děkuji.

A co škola? To byl omyl. Hrůzný přízrak goebbelsovské propagandy, v němž se zajisté poznávají všichni absolventi vysoké školy života.

Když je hlad, je tu ještě – brambor! Je zřejmé, kam tvůrci svým osvětovým filmem v době všeobecného strádání mířili, přesto není od věci seznat, jak nepostradatelnou a důležitou surovinou tato lilkovitá rostlina vlastně je.

Tisíce malých nehospodárností, tisíce praménků, jimiž uniká můj život a vám národní jmění. Bezmála osmdesát let starý film, který, jak se zdá, nabízí řešení i pro současnou energetickou krizi. Bez ironie.

Neuvěřitelné století, které uplynulo od okamžiku, kdy královna detektivních románů Agatha Christie seznámila nejširší čtenářskou obec se jménem slavného belgického detektiva a o něco málo později i bystré stařenky s výborným postřehem, shrnuje tento televizní dokument v základním, srozumitelném přehledu, bez zbytečné senzacechtivosti. Ve výčtu účinkujících překvapivě schází ikonický představitel Hercula Poirota, herec David Suchet. Ale to je zřejmě jediná, drobná výtka, kterou lze vznést.