Marthos

Redakce Lidových novin seskupila ve dvacátých a třicátých letech do svého středu plejádu významných person české literatury, v jejichž čele stála především jména Karla Čapka, Karla Poláčka, Františka Langera a Eduarda Basse. Asi nejblíže k sobě měli Poláček s Bassem. Oba vytvořili řadu humoristických děl různé úrovně a kvality, ale jen dva romány z fotbalového prostředí se dočkaly nebývalé popularity u malých i velkých čtenářů. Bassova Klapzubova jedenáctka se stala ve své době dokonce určitým fenoménem a do jisté míry i prvním odkazem budoucí slávy české kopané tak, jak ji o několik let později zvěčnil také Poláček v Mužích v offsidu (romány dělí necelých deset let). Filmoví tvůrci nakonec sáhli po obou předlohách, ale zatímco Muži v offsidu našli svého trojského koně v zde excelujícím Haasovi, příběh otce Klapzuby a jeho jedenácti synů byl doveden k nevyhovujícím a de facto deformujícím kompromisům, nemilosrdně určených producenty a režisérem. Tomu také odpovídal výběr hereckých představitelů, přičemž volba Theodora Pištěka a Antonie Nedošinské do hlavních rolí nemusela nutně znamenat neúspěch. Na hraně se zde pohybuje především výběr chlapeckých dorostenců, vesměs neherců a profesionálních sportovců, motivovaný režisérovou snahou o získání nových, mladých lidí pro filmovou kameru. Z komerčního hlediska se jako nadmíru vhodná jeví účast Hany Vítové, svou bezpečnou polohu tu nacházejí také Marvan, herec mimořádných kvalit, Kohout, Neumann i Filipovský. Onen vlastenecký tón, implementovaný do filmu pod tíhou soudobé politické situace, jen stěží nalezne porozumění u současného diváka, přesto není od věci připomenout, že tehdy, v osmatřicátém roce, fungovala kopaná na zcela jiných morálních pravidlech, než dnes. To především.

Přípravy na velkolepou dekoraci pro třetí celovečerní film režiséra Otakara Vávry byly zahájeny stavbou monumentálních dřevěných staveb, připomínajících středověký život kutnohorských havířů. V barrandovských ateliérech potom vznikaly pod dohledem architekta Štěpána Kopeckého honosné interiéry včetně radnice a vězení. Základem scénáře se staly dvě z divadelních her Ladislava Stroupežnického, populární jak u diváků, tak u herců řady českých profesionálních i ochotnických divadel. Titulní roli hýřivého milovníka života, vína a žen Mikuláše Dačického z Heslova si její představitel Zdeněk Štěpánek napsal sám. Svým Dačickým odevzdal české kinematografii snad nejlepší filmovou postavu, jaká se tehdy na stříbrném plátně objevila. Jeho bouřlivák a frejíř renesanční doby ztělesňoval nejen kus sympatické bezstarostné volnosti, ale i zcela vědomou a přesně cílenou vlasteneckou odpovědnost. Jeho vyznání, vtělené do slov: "Já budu vichrem, který vyfouká všechen neřád, hlavně cizáky z tohoto města", bylo jakýmsi programovým symbolem, nadšeně kvitovaným diváky v kinech. Ti chápali jinotaj, skrývaný v těchto slovech, stejně jako rozuměli odporu vůči alchymistům z Německa a s nefalšovaným nadšením přijímali rozhodnost a odvahu při záchraně na smrt odsouzeného havíře Jakuba. Vávra si do dalších rolí prosadil nejvýznamnější členy činohry Národního divadla i vinohradské scény a k umělecké spolupráci přizval i dvě nejzářivější české filmové hvězdy Adinu Mandlovou a Hanu Vítovou. Premiéra, uskutečněná nedlouho před mobilizací a tragickými událostmi Mnichova, reagovala na tehdejší atmosféru ve společnosti a v Benátkách si film vysloužil dokonce jedno z prestižních ocenění, Zlatý pohár. Bilance Vávrova režijního profilu potom naznačuje, že Cech náleží zcela jistě k tomu nejlepšímu, čeho tento kontroverzní umělec vůbec kdy dosáhl.

Fenomén, nesoucí jméno Věry Ferbasové, předhazoval během třicátých let vděčným divákům další a další varianty jednoduchého, nekomplikovaného humoru. V rámci hesla "divák platí" nechal režisér Slavínský obléknout Ferbasovou do kostýmu naivního moravského děvčátka a aby efekt získal na opravdovosti, neváhal znectít původní hanácké nářečí, nad čímž ostatně lomili rukama mnozí lingvisté již v době premiéry. Hladový chřtán divácké vyprahlosti spokl i tuto návnadu a pak už nebylo proč si zoufat. Slavínského uspojily vyprodané kinosály, obecenstvo tleskalo povedeným komediálním výstupům populárních herců a zbytek byl přenechán koňovi. Dnes se toto nevázané dílko pohybuje na hranici přijatelnosti, přesto alespoň díky přítomnosti Ference Futuristy v jedné z epizodních rolí stojí za pozornost.

Kdepak slzy. Smích! Prvotřídní, třebaže ještě nedokonalá a v lecčems neumělá parodie soudobé popkultury. Za oběť padly nejen samy autorky všech těch blazeovaných, hloupoučkých příběhů, ale také jejich hrdinky, nevinné dívky, které jejich okolí po provalení morálního poklesku jednomyslně vyloučí ze svého středu. Film koketuje i s mnohem závažnějším obsahem: zajímavá je v tomto kontextu otázka svobodného mateřství a postavení ženy-samoživitelky ve třicátých letech. Už to, že režisér Cikán sem doslova vehnal zavedený herecký establishment v čele s Hanou Vítovou, Antonií Nedošinskou, Martou Májovou, Schránilem, Tréglem a dalšími, dává tušit cosi o poťouchlosti a smělé odvaze, na niž o něco později navázal Martin Frič při aranžování nesmrtelné Pytlákovy schovanky. Doba, která často a ráda klamala čtenáře i diváky sladkobolnými příběhy o chudých a bohatých dostala pořádně na frak už tady, v samém epicentru těchto pohádek pro dospělé.

Šálit se nebude, uzavírá kategoricky Oldřich Nový alias MUDr. Přelouč vyčerpávající jasnovidné zření náhodně se objevivší kartářky a odevzdává se plně svému předurčenému osudu. Román tehdy nadmíru populárního spisovatele Josefa Skružného (1871 – 1948) se poprvé na plátně objevil již v dobách, kdy film byl ještě němý, ve třicátých letech se k němu vrátil režisér Vladimír Slavínský, tušíc v jemně satirickém příběhu o převýchově ženského primitivečka velký komediální potenciál. Nemýlil se. Věra Ferbasová v jednom ze svých nejzdařilejších převlekových skečů již poněkolikáté dokazuje, jak hluboce se mýlila tehdejší kritika, když tvrdila, že je pouhou loutkou v rukách svého objevitele. Její proměna v zanedbanou prodavačku tkaniček, dívenku písmenky nepolíbenou, zato s jazýčkem ostrým jak břitva, není jen výborně zinscenovanou manipulací s city důvěřivého doktůrka, ale především vskutku osobitou hereckou kreací, v níž rezonuje ohlas dobového evropského ženského klaunství. Slavínského výběr hereckých partnerů, od nonšalantního Oldřicha Nového až po báječnou Antonii Nedošinskou, se v žádném případě neminul účinkem a jistě i díky jejich přítomnosti se film dodnes těší zasloužené popularitě. Ostatně, tehdejší zábava pro masy měla, jak vidno, nepochybně vyšší úroveň. Ani proslulý irský dramatik by nedokázal být originálnější a zábavnější než jeho pražští kolegové.

Neslavná sláva. Cesta na výsluní, kterou mezi vábivá světla filmových reflektorů a mezi ty, kdož žijí na vysoké noze absolvuje veskrze naivní proletářská dceruška, nakonec skončí ve jménu zdravého rozumu – tedy tam, kde začala. Andersův ryze nenáročný románek se ovšem stal vhodnou (a nutnou) náplastí pro komerčního radu dr. Jana Reitera, který nutně potřeboval vyrovnat ztráty, do nichž ho dostal divácky neúspěšný film Harmonika. A přestože má Matka Lízalka k dokonalosti daleko a v lecčems je už spíš úsměvná než zábavná, uchovává pro současného diváka, hledícího na svět před pětasedmdesáti, osmdesáti lety poučenýma očima, výrazné principy prvorepublikové humanity a dává jasně na srozuměnou, že kdo míří vysoko, padá nízko.

Konrádova stejnojmenná divadelní hra byla původně, na počátku třicátých let, psána pro jednu z prvních dam činohry pražského Národního divadla Marii Hübnerovou. Ta ovšem v roce 1931 nečekaně zemřela a roli potom převzala Růžena Nasková, která s ní sklízela velké úspěchy. To byl také jeden z významných důvodů, proč si o několik let později tuto hru vybral herec a režisér Hugo Haas pro svůj další tvůrčí pokus. Problém však nastal v tom, že Nasková neměla příliš velké motivace vracet se k filmové kameře. Měla totiž za sebou pouze jedinou, a nepříliš zdařilou, zkušenost z roku 1915, kdy se objevila v ještě němém snímku Ahasver. Po delším naléhání se Haasovi nakonec podařilo herečku přemluvit a tak byl v roce 1937 natočen svěží, moderní film, pozoruhodný minimálně už svým otevřeným výbojem proti zkostnatělému řádu morálky. Především zásluhou Růženy Naskové, která v Anně Svojanové, zvané kvočna, znamenitě personifikovala moudrost ženy, která se dokáže vyrovnat i se složitými životními situacemi. Ty představovaly milostné zmatky jejích dcer, zeťů a vnučky; v jejím případě prokázala hluboké lidské pochopení, podložené láskou a nikoli předsudky. Typ moudrého a laskavého ženství si později Růžena Nasková zopakovala ještě v řadě jiných filmů, které její citlivý výkon nesporně umělecky obohatil. Filmem probleskne celá plejáda populárních osobností filmové i divadelní praxe, kteří byli ale zároveň s tím vhodnými kandidáty bez přehnaných gest a samoúčelných frází. Civilní portréty současného ženství, odlišujícího se nejen přístupem k životu, ale také vývojem obecného vnímání morálky a její interpretace v celospolečenském klimatu, lze spatřovat v hereckých výkonech Jiřiny Šejbalové, Adiny Mandlové, Trudy Grosslichtové, Světly Svozilové, ale také u samotné Naskové a Antonie Nedošinské jakožto příslušnic nejstarší generace. U mužských partů převládá naléhavost jejich zaměstnání i duševních hnutí mysli v přímé návaznosti na jednání ženských protějšků jako určovatelů životního směru; více než vhodné je takové ztvárnění Františkem Smolíkem, Rudolfem Deylem, Jiřím Steimarem, Vítězslavem Bočkem, Otto Rubíkem a dalšími. Ti všichni se společně s hlavní představitelkou zasloužili o to, že se filmová Kvočna co do úspěchu u diváků vyrovnala své divadelní předchůdkyni.

Biedermeier má i v české větvi rakouských literatur své programové pokračování. Je jím prozaické dílo Ignáta Herrmanna. Šalda celkem právem protestoval proti zažitému tvrzení, že Herrmann je Nerudovým dědicem. Herrmann totiž nenavazuje bezprostředně na Nerudu, vrací se k biedermeierovskému konceptu nízkého slohu, který jsme specifikovali jako měšťanský idylismus. Už názvy Herrmannových povídkových souborů nám jasně říkají, kde jsme, ocitáme se ve světě lidí, jejichž obzor nepřesahuje bezprostřední životní zkušenost a které si literární hantýrka navykla označovat jako figurky. Herrmann je kreslí se shovívavým pochopením. Ale nejen to: kreslí je v mistrné charakterové zkratce. Přijmeme-li myšlenku, že člověk si zaslouží nejméně tolik shovívavosti jako kritiky, musíme přiznat, že Herrmannovy prózy mají jak filosofický koncept, tak svou psychologii. Mají i sociální hodnověrnost: opustíme-li totiž představu lineárního pokroku a vyzvedneme-li dostatečně hodnoty jako jsou blahobyt, snášenlivost a pohoda. Herrmann je výborný stylista a vypravěč. Aby se nám jeho dílo vyjevilo v plné svěžesti, musíme se zbavit určitých předsudků. Vedle představy lineárního společenského pokroku je to (komplementární) představa literárního vývoje. Obě by bylo třeba nahradit kategoriemi pružnějšími, méně apriorními. Z hlediska sociálního je pak nutné odložit předsudek vůči měšťákům (vhodnější je neutrální výraz měšťané), kteří jsou chápáni jako více či méně parazitní třída; Šaldovo označení bařtipán je právě takového druhu. Herrmann není nekritický, je to však kritika dílčí (interiérová, jak řekl Šalda), která nezavrhuje městský stav a jeho morálku vcelku. Herrmannovi v žádném případě nezabrání vystavět pomník biedermeierovskému idylismu. Oba romány o panu Kondelíkovi, Otec Kondelík a ženich Vejvara a Tchán Kondelík a zeť Vejvara tvoří syntézu a závěrečný akord měšťanského idylismu v jeho původním, biedermeierském konceptu. Pan Kondelík ale není jen bařtipán, jak bezpečně poznal Ferdinand Peroutka: je také zručný a pilný řemeslník, úspěšný podnikatel, který se vypracoval od píky, člověk, který svým samorostlým humorem přechytračí i lidi chytřejší než je on sám. Je také soucitný, milující a starostlivý. Vejvara, to už vůbec není bařtipán. Tento skromný a pracovitý právníček může být vzorem aktivity a činorodosti. Kritické ostny v románech o panu Kondelíkovi najdeme také. Jsou však obroušeny, Herrmannova kritika je laskavá. Ne satira, ale humor. Nutno dodat, že filmová verze (pominu-li v tuto chvíli její němé předchůdce) režiséra Krňanského onen biedermeierovský idylismus personifikuje přesně v intencích pokračující generace prvorepublikového kapitalismu, vyznávající namnoze podobné hodnoty Herrmannova odkazu. Zdá se pak takřka nemožné, aby malířského mistra Kondelíka představoval někdo jiný, než Theodor Pištěk, který na druhou stranu dokázal tuto veskrze čitelnou postavu pozvednout do roviny jemného sarkasmu. Na vlně milující uštěpačnosti se nese Pištěkovo nerozlučné partnerství s Antonií Nedošinskou, pečlivě střídající všechny odstíny rafinované ženskosti v zájmu o vdavky jediné dcery. Sedmnáctiletá Eva Gerová se svou účastí v Kondelíkovi naplno zařadila mezi filmové hvězdy, Jiřímu Dohnalovi role nesmělého Vejvary poskytovala zajímavou šanci vymanit se ze stereotypu jalových milovníků, neboť Vejvara je milovníkem spíše neobratným a tak trochu směšným. Jako výrazný kontrapunkt k hlavním hrdinům funguje obsazení vedlejších figurek Rašilovem, Svozilovou a především báječnou Růženou Šlemrovou v roli bytné Muknšnáblové. Kult domácnosti, domova a pracovitosti, snášenlivost, věrnost, přirozená radost z vlastnictví, to všechno jsou pozitivní hodnoty, o něž usiluje člověk ve všech dobách. Čteme-li, s jakou přímo živočišnou rozkoší se Vejvara a jeho Pepička oddávají své domácnosti, víme bezpečně, že jsme v Čechách a že otec Kondelík je naším předkem.

Příjemná, sluncem zalitá komedie, která měla za cíl upevnit pozici Rolfa Wanky, tehdejšího nejoblíbenějšího filmového milovníka, jak u českých, tak především u germánských diváků, lačných po dalších rolích tohoto ušlechtilého krasavce. Zasazení do atraktivního prostředí jadranského pobřeží, jehož podmaňující krása dala vzniknout mnoha uchvacujícím záběrům, se v tomto případě nemíjí účinkem: film doslova dýchá neopakovatelnou atmosférou plnou drobných vtípků a dobré nálady, maje na paměti, že prázdniny jsou jako stvořené pro lásku a sklenku dobrého vína.

Langerova satirická hra, uváděná s úspěchem na mnoha významných pražských i mimopražských scénách, našla svého ideálního představitele v osobě Hugo Haase. Haas, který se ve filmovém ztvárnění hbitě přestrojil ve šmatlavého, revmatismem prolezlého vobejdu, který pozoruje okolí s lišáckým úsměvem a nataženou dlaní, výrazně zasáhl také do scénáře, zachovávaje přitom ironický podtext této čokoládové romance. Obvyklý stavovský střet je parodizován nejen samotným Haasem, ale také ostatními hráči – skvělou Nedošinskou, která vévodí scéně s aranžováním zaručeně pravé bídy, Štěpničkovou, jejíž lyrický vzhled přiměje zakřiknutého továrnického jelimánka k utrácení citů, Mandlovou, pro niž byl sarkasmus důvěrně známým prostředkem k ovládnutí mužů, jako vždy přesnou Šlemrovou, Pivcem, Plachtou a také Oldřichem Novým v menší, ale výrazné roli vzorného sluhy s koženým obličejem. Velbloud je svěžím odkazem prvorepublikové kultury, noblesní, hravé, vysmívající se všemu falešnému a nepravdivému.