panjosef

Musím říct, že po té dlouhé době natěšení jsem byl nakonec relativně zklamán. Není to samozřejmě špatné, ale... Pořád jsem si říkal, že to vypadá, že tenhle snímek těžce vybočuje z řady tehdejších ČB haunted house hammerovek, orchestrálních teatrálií a kdoví co ještě, blablabla, a byl jsem zvědavý, jak bude vybočovat. No a nakonec... on vlastně až tak nevybočuje. Občas jsem sice trochu strach měl, ale pořád, je to s orchestrem, je to teatrální, ty nejklasičtější žánrové postupy, modelové hollywoodské prvky (pokud se ozývá zpěv, tak je to těžká amerika, dětská creepy udělátka, no jéje), všechno tak nějak standardně. Režisér si navíc velice oblíbil modelovou scénu strašení, kdy něco zarachotí, herec dostane strach a pak je záběr na děsivý obličej některé ze soch v domě. Samo o sobě je to super, vypadá to děsivě a bizarně, ale když se to objeví asi po páté, tak už je to dost otrava. Na druhou stranu jsou mnohem kýčovitější a teatrálnější snímky, tady je alespoň zachován poměrně vysoký kvalitativní standard. Je to taky i hodně o mém problému, jelikož jsem rozmlsaný moderními postupy, elektronikou, dark ambientem a trochu jinou stylizací než tou ortodoxně dřevní. Přes to všechno mi ale přijde zvláštní, z jakého důvodu je tenhle snímek vyzdvihován až nevím kam, že je ultraděsivý i v dnešní době, nadčasový atd., když dle mého názoru naopak z šedi dobového průměru pouze letmo vyskakuje. 6/10

Jeden z nejlepších experimentálních snímků, co jsem za poslední dobu viděl. Svým způsobem environmentální report či něco mezi Jeanne Liotta, Godfrey Reggiem a volnou asociací v částečně animované podobě. Narazil jsem na to jen tak náhodou a posléze na to koukal s otevřenou pusou. Tiché večerní prostředí hotelového pokoje skoroprázdného hotelu v Praze-Krči s hučící čtyřproudovkou za budovou, kde jsem snímek sledoval v rámci mé služební cesty tvořily ideální zázemí pro posílení vjemu z tohoto malého-velkého díla. Měl bych poděkovat svému zaměstnavateli za poskytnutí perfektních a optimálních pocitových podmínek pro zážitek :-) 10/10

Krátkometrážní snové inferno, aneb takový maličký zapomenutý klenůtek z roku 1961. Krátký příběh o strastech a nočních můrách malé holky kdesi na venkově v lesích. Co je na filmu úžasné je zejména jeho vizuální stránka, která je posunutá do podoby snové temnoty zalité (argentovsky, hehe, ten tehdy tak možná kalil a hledal práci v novinách :-) ) zelenými a rudými světly, ozvěnami a šumem, a samozřejmě snově útržkovitým dějem. Díky tomu je snímek troufnu si říct i na dnešní dobu v polovině cesty mezi hororem a avantgardou, na nějakou klasickou narativní strukturu můžete klidně zapomenout, díky tomu je to i hůře stravitelné. Oproti v té době klasickým ČB hororovým dílům je tohle celkem jinde, nejen s ohledem na experimenty s barvou, řekl bych že celkem napřed (super je i to, že namísto mnou ne moc oblíbeného orchestru je i zvuková stránka již tehdy orientována spíše na ruchy a hluky), což bude zřejmě i důvodem, proč zůstal snímek téměř nepovšimnut a tudíž bych si dovolil ho řadit mezi malou skupinu oněch dobou zapomenutých klenotů, jejichž kvality se objevují až časem, tedy něco co v šedesátých letech byl Carnival of Souls, ale ještě spíše mi to připomíná o deset let mladší stejně tak zapomenuté snové halucinace typu Silent Night, Bloody Night nebo Messiah of Evil. Klidně to mohlo být i delší :-). 8/10

Docela sympatický a povedený snový arthouse vampýří experiment. Celé je to dle mého názoru zhruba o tom, že být vampýrem není jen věčný život, romantické hledání obětí a požitek ze ssání krve, ale je to zejména utrpení, pramenící z nekonečné a bolestivé existence na pomezí světů života a smrti, za všudypřítomného prostoupení neúprosným během času. Právě ono prostupování časové a existenční dimenze (aspoň dle toho co si myslím že jsem odvodil, ale ono je to hodně o volné interpretaci samozřejmě) je zde zajímavě ztvárněno skrze různé obrazové deformace, černé díry ve filmovém materiálu apod. Vůbec je celá vizuální stránka těmto aspektům víceméně podřízena. Kouká se na to celkem dobře, občas si člověk vychutnává bezpečné oddávání se temnotě, občas je explicitně konfrontován s filozofickým ztvárněním utrpení věčného života, který je taktéž relativní pojem. Prvotní myšlenku připodobnit tenhle snímek k Almereydově vzrušující temnotě Nadja jsem posléze přehodnotil (byť něco podobného tam asi je, zejména ten ČB vizuál místy) a snad něco k čemu by se tohle zvláštní dílo dalo přirovnat je filipínský experimentální darkhouse (heh) Vampire of Quezon City, byť tohle má aspekty méně sociální a více existenční. Že by mne to odrovnalo to zase ne, ale hodiny strávené sledováním zcela jistě nelituju. 8/10

Sociálně patologická sonda do suburb života v Sao Paulu, s hlavní postavou Ninou, mladou loserkou, která krom kreslení (a sympatického koulení očima :-) ) neumí nic a nedělá nic, s výjimkou pártošek a zevlení. Nina v průběhu filmu bojuje taky s divákem a notně se pokouší ztratit jeho sympatie tím, co provádí. To je celé ale rovněž účel a ústřední prvek filmu, který je vlastně takovou sondou do existenční (a existenciální) tísně, jež v průběhu filmu vyúsťuje do dlouhých hodin dalšího nicnedělání, ležení v temném pokoji a oddávání se depresím a sklíčenosti. Příběh je navíc podtržen motivem konfliktu s paní domácí. V průběhu filmu jsem občas váhal, zda mi tam právě postava staré babky sedí kvůli jejímu "drsňáckému" projevu, ale posléze jsem si zvykl, jelikož tento motiv je pak dále rozveden i na další postavy a právě ony motivy "kategorického obviňování", upřeného civění a jednoduché plamenné deklamace právě představují onu optiku, přes kterou Nina vnímá okolní svět, tedy jako místo, kde ji nikdo nechápe a všichni jsou proti ní. Myslím že na víkendovou kocovinu a post-depresi je to ideální myšlenkové pozadí :-))))) Komiksové scény pouze dotvářejí děj, rozhodně není třeba v tom hledat nosnější prvek nebo nějaké lákadlo co dělá z filmu terno. 8/10

Tak jako celkově docela fajn, nejlepší je na tom to, že byť je motiv docela klasickej, tak vlastně není ústřední, protože tím je spíš vztah matky a syna. Skutečně jsem místy opravdu váhal, jestli náhodou aji celej Babadook story a kniha není jen další entitou v hlavě Amélie. Frustrace ze špatně fungujícího života, trauma z minulosti, matka založená spíše hodně emočně než racionálně, a do toho to žánrový prostředí domu, kreslená kniha, černobílé variace démonů jako vystřižených z klasických hororů, duchařsko-posedlostní prvky (včetně mé oblíbené šumící ulice s elektrickým vedením navečer, která kontrastuje s ještě tišším pokojem s postelí) ... považuju to za zajímavej a kvalitní počin, u kterýho jsem si užíval hutnou atmosféru prostředí, zároveň kvalitní a expresivní herecké výkony (řvoucí matka, kluk taky magor) a netradiční kombinaci prvků a motivů. Na druhou stranu ale je nutné říct že to zase není nic nějak výsostně ohromujícího, spíše jen "dobré a kvalitní". Pokud si Jennifer Kent udrží nastavenou laťku a bude ji ve svých dalších filmech dál rozvíjet (pevně doufám, že směrem nikoli více žánrovým ale naopak spíše ještě více netradičním), tak se jejích nejlepších věcí teprve v budoucnu dočkáme. 7/10

Za mne určitě spokojenost, byť to není nic objevnýho. Možná proto, že mám rád sci-fi. Každopádně rozhodně povedenej film navázanej na populární historickou spekulaci, s pustou měsíční atmosférou, krásně praskajícími a škrčícími vysílačkami a komorním hereckým obsazením. Líbilo se mi na tom, že se film na rozdíl od podobných současných found footage drží sympaticky při zemi v duchu hrubozrnné reality jako dnes již old school found footage klasiky typu Blair Witch Project nebo Det okända. Není třeba se tedy obávat nějakých pitomých poloastrálních deformací handy-kamerou točené reality a´la Grave Encounters etc. Cizorodý prvek zde samozřejmě přítomen je, ale skutečně spíše v duchu sci-fi upgradované racionality než v nějaké rušivé formě jako uvedený příklad. Takže ve výsledku se v podstatě jedná o více než sympatický mix snímků typu Event Horizon, Europa Report nebo Last Days on Mars s old school found footage ve vínku zmíněných Blair Witch Project a Det okända. A to jsou obě dvě skupiny subžánrů, které můžu. 7/10

:-DDDD ... Jo, dobrý to bylo. Docela mě překvapila zajímavá disproporce, kdy na to, že v některejch věcech (mutanti, nádory, deformace, piercingy apod.) to byl na jednu stranu docela hustej bizár, tak tam oproti tomu bylo dost potlačený násilí. Všechny krvavé scény šly mimo kameru, postavy lítaly jak v počítačové hře a vůbec bych nějak tak ubral to kvantum počítačovejch triků a namísto toho přidal špetku reálnýho násilí či gore. Jakoby se producenti snažili za každou cenu rating stlačit snad až na PG-13, jen aby do kin dostali co nejvíc děcek a byly tržby. Oproti původnímu Maxovi jsem taky čekal aspoň trochu víc klidnější depresivní postapo, ale to je spíš jen můj problém, s tím si můžu leda tak políbit šos. Ano, scéna v noci na okraji solných plání byla parádní, víc, víc! Takhle je to takovej fajnovej blockuster s prvkama bizáru. A ultra sympatickejma hlavníma postavama, tiny thunder voice Max a jednoruká vasquezo-terminátorka Furiosa :-) Kult z toho pro mne určitě nebude, ale dvou hodin strávených v kině rozhodně nelituju. 7/10

A contrario Chozeho komentář: ano, právě ten silný nezávislácko-hipsterský feeling mně neskutečně seděl a bavil. Netajím se tím, že nemám rád žánrové konvence, zejména ty hororové mně občas dost neberou, ale právě ta tíživá metafyzičnost, stísněné plynutí a existenciální úzkost je to, co na některých povedených hororech (ať už filmových, knižních či v oblasti hudby) vyloženě žeru. Čím rozmělněnější, abstraktnější a lyričtějí dílo je, tím více naplňuje moji touhu po ponoření se do hlubin rozčleněnosti a diverzity zemského povrchu, plynutí existence na něm sdílené a rozvržení této existence do souboru ploch, jež dávají dohromady skladebné celky otevřených volných prostor, které tento povrch tvoří. Není poté moc věcí, které v člověku vyvolávají takové uklidnění, jako možnost pravidelně střídat plynutí těmito prostorami a představu tohoto plynutí, realizovanou z malé uzavřené místnosti. To, že It Follows přeci jen trochu žánrové je, mi ale vůbec nevadí. Vše vynahradilo velmi sympatické vykreslení postav, orientace na jejich vnitřní vztahy, a rovněž na popisy okolních temných krajin (všechny ty jízdy autem, yes, to byl rozměr až skoro environmentální, jak pustý Detroit v Only Lovers Left Alive) a vůbec soustředění spíše na celkové plynutí díla než jeho vnitřní děj (byť ten přítomný je a klidně se dá soustředit i na něj, if someone likes) , to vše jsou věci které mají u mne palec nahoru. Žádné lekačky, panenky, klauni a další americké pičovinky, ale namísto toho pocity, existenční tíže, sociální identifikovatelnost a celospolečenský přesah. A samozřejmě úžasná hudba, v lehce se popularizujícím 80s elektru á'la Drive, Maniac nebo nedávno na Coloursech viděný koncert úžasnýho maníka který si říká Danger :-) Řadím do ranku jako Toad Road, Oculus, Soft for Digging a podobné. Americká indie scéna je spolu s evropskou na produkci "chytrých" hororů aktuálně prostě parádní :-)

Tak tak, variace na Cerdovu trilogii smrti. Vysoce lyrické, múzické a orchestrální, a zároveň přitom dost špinavé, kruté a morbidní. Technická dokonalost, forma a estetika v tomto případě jasně převládají nad vlastním sdělením a významem, což ve srovnání s Cerdovou trilogií činí vyznění tohoto snímku poněkud plošším, neberu to ale nějak zásadně na škodu. Nicméně v rámci podobně smrtelně laděných snímků u mne na plné čáře vítězí Cerdovo Genesis jako all time best :-) 7/10