Ceberus

Staré čtyřhvězdičkové hodnocení jedničky z doby založení mého účtu na ČSFD před 16 lety po opětovném zhlédnutí nepřežilo a padlo na tři. Tentokrát (2024) jsem viděl netradičně dvojku před jedničkou a v tomhle pořadí mi dvojka připadala lepší (a uchovala si staré čtyři hvězdy). Ace Ventura je postava šitá přímo na tělo Carreymu, respektive jeho nedostižné obličejové mimice - kdybych měl Carreyho definovat pouze jedním filmem, byl by to tenhle, kde má komik zcela otevřené dveře svému bezbřehému pitvoření (hned v závěsu je pak Maska z téhož roku). Mimochodem, velké uznání zaslouží Carreyho dvorní dabér Bohdan Tůma - dabovat Carreyho mi přijde podobně šílené jako dabovat Funèse. 🙂

Staré čtyřhvězdičkové hodnocení z doby založení mého účtu na ČSFD před 16 lety tady po opětovném zhlédnutí nechám. Klasického Carreyho v nejlepších letech jsem dlouho neviděl, takže prvních pár minut jsem si musel na to jeho pitvoření zvykat. Tentokrát jsem viděl netradičně dvojku před jedničkou a v tomhle pořadí mi dvojka připadala lepší.

První sezóna je víceméně Cobra Kai na ledě - jízda na vlně nostalgie v dresu protivníků původních hrdinů, popichování dnešní předigitalizované mládeže nějakým zdravým pohybem a důležitá příloha v podobě humoru, nezřídka parodující sebe sama (např. první nástup našich hrdinů na led "létajícím véčkem"). Tvůrci mají samozřejmě obtížnou úlohu v tom vymyslet nějaké originální komiksové postavičky, které se pokud možno neobjevily v původní filmové trilogii. To, že Gordon Bombay odmítá od začátku trénovat, je za mě také dobrá volba vedoucí k dalším zábavným hláškám. Bohužel, druhá sezóna už je znatelný sešup dolů - humor nějak vázne, hráči začínají vykrádat speciální vlastnosti původních hráčů (puksmršť, sourozenci drtiči), zápletky a jejich řešení už nejsou tak lidsky povznášející, ale hlavně jedna zásadní chyba - chybí Emilio Estevez. Josh Duhamel jako trenér sice odvádí dobrou hereckou práci, jen je škoda, že seriál nešel cestou Cobry Kai a nepřivedl třeba znovu Jeffreyho Nordlinga jako trenéra z třetího filmu. Vůbec se tak nedivím, že seriál po dvou sezónách skončil. Sečteno a podtrženo - první série za 5 hvězdiček na úrovni Cobry Kai, druhá série za dokoukatelné 3 hvězdičky, takže celkový dojem řekněme tři a půl hvězdy. Jo a nejoblíbenější postava za mě od začátku do konce podcaster Nick Ganz. Herec Maxwell Simkins má podle mě budoucnost.

Na rozdíl od prvního a druhého dílu tady své tříhvězdičkové hodnocení z roku 2010 ponechám. Výměna trenéra nebyla špatná volba, bylo to určité osvěžení - obraně se předchozí díly přece jen nevěnovaly. Na druhou stranu je ve filmu méně hokeje a životních mouder a naopak více průměrných studentských pranků. U dvojky jsem kvitoval, že série netrápí své diváky nějakými zásadními životními traumaty - mno tak ve trojce k jedné smutné události dojde, na druhou stranu se v tom film naštěstí zbytečně nebabrá a věnuje jí důstojně krátký čas. Finální gól byl vtipně vymyšlený. 🙂

Nostalgické chřipky jsem se od prvního dílu nezbavil a i tady musím staré tříhvězdičkové hodnocení z roku 2014 po opětovném zhlédnutí (2024) přehodit na pět. Stejně jako druhý Karate Kid ani druzí Šampioni neklesají na kvalitě a přidávají další multikulturní komiksové postavičky (asijského krasobruslaře, kovboje s lasem, novou náhradní brankářku, černošského ukecaného střelce "puksmrště", latinskoamerického nezastavitelného rychlíka a hlavně druhého bijce do páru). Někdy je prostě třeba si v tom zlém světě pustit úplně jednoduchou přeslazenou pohádku, nad kterou nemusíte přemýšlet (a ani nesmíte - vyloučení hráčů bez přesilovky, změna dresů uprostřed zápasu, schování klíčového hráče do jiného dresu apod.) a která vás stejně jako první díl netrápí žádnými těžkými dramaty (ve trojce tedy jedna smutná událost je, ale celkem stručně) a naopak vám vžene život do žil typickou vítěznou hudbou. A za zmínku samozřejmě stojí opět další kratičká camea pár slavných hráčů z NHL, <SPOILER>tentokrát se dokonce na scéně mihne i samotný The Great One.</SPOILER>

První polovina filmu je taková politická a suchá (podobně na mě působil Stalin), s druhou emocionálnější polovinou se to trochu spravilo. Každopádně podobně jako když jsem sledoval Goldu, tak i tady asi bude lepší přistupovat k filmu už s nějakou historickou znalostí, jinak je to všechno celkem svižný name-dropping.

Původní staré tříhvězdičkové hodnocení z roku 2010 musím po opětovném zhlédnutí (2024) přehodit na pět - je to prostě skvěle stravitelná sladká dětská pohádka, u které jsem se křenil od ucha k uchu, když jsem se znovu seznamoval se všemi těmi kultovními postavičkami, které si pamatuji z mládí (ustrašený rozměrný brankář, vysoký bijec střelec, krasobruslařka, ukecaný brejloun, nepřijímaný cizák...) Při tomto zhlédnutí jsem si také uvědomil, že jde vlastně o začátek kariéry Joshuy Jacksona, který později vyrostl v Dawsonově světě. Zajímavé je, že když znovu vidím ten hokejový mix různé barvy pleti a dokonce i pohlaví, tak by v dnešní době film nejspíš byl hrubě osočen z přílišné hyperkorektnosti, což by mě před těmi čtrnácti lety vůbec ani nenapadlo. Asi jsem holt chytil nostalgickou chřipku poté, co mě současný seriál Cobra Kai donutil znovu projet všechny původní Karate Kid filmy, kde jsem také svá hodnocení posunul výše. Šampioni si dokonce v jedné scéně z Karate Kidu utahují, ale - byť to bude znít kýčovitě - tak obě série filmů velmi dobře fungují v předávání pozitivních poselství nejen mladým divákům.

Američani prostě emoce ve filmech umějí. Will Smith si sám našel, odprodukoval a odehrál tento silný příběh o nezdolné píli a cílevědomosti. Netušil jsem, že otec Williamsových byl o jejich budoucnosti až tak skálopevně přesvědčený. Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč je podobný Rocky tak populární, když scénáristicky jde o příběh jak od puberťáka. To naopak Král Richard je natočen s precizností samotného Richarda Williamse - jednotlivé scény mají svůj smysl pro rozvoj postav, které se chovají uvěřitelně a dávají divákovi důvod jim fandit - film má prostě plán, kudy chce jít a kam chce dojít. Také na rozdíl od Rockyho umí předat rozumná životní poselství (tak trochu Karate Kid). Smith navíc zjevně svou postavu studoval, protože tady nehrál jako obvykle sám sebe. Životopisný film o utiskovaných černoších, kteří prorazili do světa, je už jen svým tématem zcela zřejmý Oscarový bait, mno nakonec nominaci proměnil jen sám Smith (byť si přebírání ceny osudově znechutil předchozím fackováním Chrise Rocka). Jelikož je to film o otci, tak dává smysl končit film ještě v teenagerských letech obou sester. Každopádně od amerického filmu nečekejte žádný jiný než sladký konec, jak to má být. Chcete-li pokračovat v inspirujících životopisných sportovních filmech, doporučuji Nyad.

Nerozumím zdejšímu nízkému hodnocení. Na jaký film všichni ostatní vůbec koukali? Očekávali snad nějakou těžkou filozofickou myšlenku a sedm nečekaných zvratů? Film do puntíku plní to, k čemu je určen - nenáročná akční výplachovka, která i dobře vypadá, nic víc, nic míň. Jediné, co tomu chybí do pěti hvězd, je to, co má navíc první Smrtonosná past - dardu vtipných hlášek. Mimo to jde ale o vzorovou čtyřhvězdičkovou vizuálně výplachovou Dwaynovku (San Andreas, Rampage). Pokud jste hltouni moderních amerických blockbusterů jako já a přemýšlíte, že si doplníte vzdělání zkouknutím dědečka tohoto filmu, Skleněné peklo s Newmanem a McQueenem, pak vás varuji, že je to skutečně film ze sedmdesátek, takže ze speciálních efektů nebudete úplně nadšeni (ale pyrotechnici se vyřádili).

Z nějakého důvodu mi film přišel poměrně suchý a vleklý, tak nějak be emocí. Takže ani taková herecká kapacita jako Robert Duvall neměl šanci s tím cokoli udělat.