tomtomtoma

Strop, absolventská práce Věry Chytilové, je stylizovanou (laděním svého závěru také idealizovanou) reflexí životních zkušeností samotné autorky. Kontrast je základním prostředkem vyprávění: den a noc, studentský způsob života a "již-samostatně-výdělečná" cesta životem, mlčení a otázky (na něž se vlastně ani nechce, nemusí odpovídat), rytmus a protipohyb, společnost a bezcílná samota, souzvuk a disharmonie, obrazy a do nich vpouštěná, poletující slova, vnějšek a nitro. Film nepostrádá ani nadhled ani sebeironické tendence, snaží se dotýkat pulsu bytí v jeho aktuálním momentu a v právě přijímaném způsobu. Navíc, to zastoupení budoucích osobností světa filmu je vskutku nemalé: kameraman Jaromír Šofr, skladatel Jan Klusák, budoucí režiséři Forman a Menzel, výraznější herci (a to i v tomto filmu) Satoranský, Abrhám a Mrkvička. Hlavním nástrojem reflexe autorky je manekýnka Marta (Marta Kaňovská, později Pospíchalová), zřejmě důležitějším nástrojem je Martin milenec Julián (Julián Chytil s hlasem Jiřího Holého). Nemusí být řečeno vše nahlas, aby se dosáhlo působivé, stylizované, a přesto niterné a emancipované osobní výpovědi. Jistě, stojí to za to, jít za vlastními sny a nepodléhat pouze vnějším faktorům.

Ani Kočičina, další studentské cvičení Věry Chytilové, nevybočuje z ideového rámce své doby. Druhou stranou cvičení však je nezdvořilá rozvernost mládí, s níž se zlehčuje a vysmívá každá pochybná "hodnota", to je to milé a osvěžující. Do rozverně škádlivého rytmu tance zapadají jak herecké výrazy Kopeckého, Havelkové a Vomáčky, tak výsměšně vyznívající kočičí bajka (vyprávěná samotnou autorkou). Jak bláhové je všechno lidské počínání a chtění! Hravost rytmu a technické formy propojuje dychtivé, v tomto případě, jak se zdá, bytostné přání provokovat. Příslib a předzvěst budoucího.

Zelená ulice, studentské cvičení Věry Chytilové, víceméně ničím nepřekračuje svou dobu, ty dané a zadávané politicko-společenské potřeby. Z hlediska technické stránky věci sice lze pronášet pochvalné poznámky, avšak z hlediska obsahu svým záměrem i účinkem zapadá do budovatelského nadšení filmových týdeníků tehdejší doby. Jedinou výjimkou je rozvernější nálada vloženého komentáře Miloše Kopeckého a rovněž jistá zlomyslnost v akci, byť ani ta není na překážku týdeníkovému vyznění.

Bláznivá vrba: byla by to nevybíravě jízlivá, anekdotická filmová hříčka, nebýt náboženského zhodnocení celé té prožité zkušenosti. Ať si doba postmoderní rehabilitovala "nižší" smysly (hmat, čich a chuť), přesto však zůstává zrak (podobně sluch) tím nejdůležitějším smyslem, co zprostředkovává kontakt vnitřních světů se světem vnějším, tzv. "objektivním". A náhlá erupce a průnik esteticky ladných obrazů vnějšího světa do "asketické" uzavřenosti dokáže zatřást i samotnými základy pokory. Pod tímto mocným dojmem se potom touha po "novém" životě a nutkání dohnat vše promeškané hned jeví být bytostnou nutností. Oheň mívá v náboženství zásadní očišťující funkci, právě oheň ukončuje vše staré a "zkažené" a dává prostor novému a "nevinnému". Avšak ani oheň nezbaví vzpomínek, pouze jejich "vnějších" připomínek. Hrdinou nábožensky zhodnoceného varování je Joussef (Parviz Parastui), muž s "malým rájem na zemi" a s náhlou potřebou po radikálnějším obohacení vlastního života, neboť právě v tomto směru se cítí býti osudem ošizen. Stává se někdy, že po překonání závažné nemoci nebo omezujícího limitu člověk znenadání pocítí potřebu dohnat promeškané, dosyta užívat krás života, které mu byla neprávem odpírány. Někdy to však vede k absolutní ztrátě všech dosavadních jistot. Náboženské zhodnocení nemůže být výmluvnější. K výrazným postavám varování patří Joussefova milující manželka Roja (Roja Tajmourian) a neméně milující Joussefova maminka (Soghra Obeisi). Z dalších rolí: Joussefova maličká dcerka Maryam (Melika Aslafi), Joussefův obratný strýc Mahmood (Mahmoud Behraznia), mladá Joussefova švagrová Pari (Leila Otadi) nebo Joussefův tajemnější známý v Paříži Morteza (Mohammad Amir Nadži). Bláznivá vrba: ani zde si Madžidi neodpustí řádnou porci velekrálovského patosu. Dalo by se to - ze západního úhlu pohledu - označit za alegorii, avšak v perských podmínkách je příběh zjevnější. Je, ostatně, přínosné dobře zvážit prosby směřující k Bohu. Hmota a duch, opravdovost víry, cit a vidění, přesycení smysly, zmatení a tápání nitra, to vše se mísí s prakticky varovným příkladem.

Baran (je to příhodnější název filmu, více než otrocký překlad Déšť) je filmovou romancí na perský způsob. Ve spojení s Madžidim se píše o lidské čistotě, avšak výstižnější je mluvit o prostotě, kdy jsou malé, prosté, o mnohou větší šíří ochuzenější životy konfrontovány s doposud neznámými prvky a zkušenostmi, přičemž průvodními znaky prvního setkání s novými a neočekávanými aspekty mohou být strach a zloba. V kultuře, kde jsou světy mužů a žen výrazně odděleny, dokáže již pouhý náznak androgynní povahy vzbudit pocity vzrušení. Potom to jisté decentní odhalení utajované přítomnosti druhého pohlaví otevře dveře romantické obrazotvornosti a mladického idealismu. A ono rozdělení světů je také vlastního příčinou hlubšího, vskutku niterného prožitku citů. Madžidi poukazuje na aktuální sociální problémy a nebrání se ani velekrálovskému patosu, neboť tak praví pravidla globalizovaného filmového trhu. Hlavní postavou prostší perské romance je Latíf (Hossein Abedini), mladičký a životem doposud nepříliš zkušený pomocník na stavbě. Ta jeho jistá naivní divokost je v intencích intimního probuzení a stále ještě zachovaného idealismu náhle přeměněna v podstatu sebeobětování, byť již modifikovanou do praktičtějších kontur života. Hlavním objektem zájmu a zvědavosti perské romance je Baran alias Rahmat (Zahra Bahrami), nejstarší dcerka afghánského uprchlíka pracujícího na stavbách. Život není procházkou růžovým sadem, nýbrž řídí se zejména nutností a pravidlem o obstarávání obživy, tou nejzákladnější lidskou potřebou. Výraznou postavou příběhu romance je Memar (Mohammad Amir Nadži), rázný, přesto však sociálně soucitný stavbyvedoucí. Z dalších rolí zaujmou také Baranin otec s nedávným úrazem Nadžaf (Gholam Ali Bachši), Nadžafův kamarád a starý afghánský zedník Soltan (Abbas Rahimi) nebo osobitý afghánský švec (Hossein Mahdžoub). Film Baran je romancí na perský způsob, prostou, niternou, patetickou, sociální, se souladným hemžením nepastelových barev.

Assa je poetická a popartová programově zjevná a surrealisticky rozvířená alegorie s rozhodným výkřikem. Dokonce také popart se může stát undergroundem, a to v autoritářské struktuře bytí, potom se však stává změna ideologickou sebepožírající nezbytností. Doba odhalila nové obzory a Pavel Timofejevič Lebešev ve svých pavučinách barevných koláží zachytil Solovjovu poetiku, dychtivější očekávání doby, osmdesátkový popart s odvážnějšími texty, surrealistické zatřesení zemí, dokonce i neplánovanou předzvěst věcí příštích, těch pozměnových. Předzvěst je zároveň alegorií, troufalejší formou i účelem, poeticky karikující, poeticky nadšenější a ve snách se procházející a s myšlenkami si pohrávající. Dvě roviny či odvrácené strany člověka, hmota a duch ve svých osmělenějších postojích a popart se stal vířivým hlasem revoltující nonkonformní konformity a tváří naděje. Dvě odlišné polohy člověka zde představují mladý svébytnější zpěvák Bananan (Sergej Bugajev) a v pragmatickém využití žití protřelý Andrej Valentinovič Krymov (přesvědčivý Stanislav Govoruchin), neboli Svan, dva sokové života a lásky, oba sebevědomí a dychtiví, jeden mladicky neústupně provokující, druhý zkušeně a nekompromisně trestající. Hlavní postavou je Alika (Taťjana Drubič), zdravotní sestřička celého světa a milenka veškerého života, bytostná touha femme fatale zbavující se vlastní naivní cudnosti. K výraznějším postavám též patří vlastní temnější minulostí konfrontovaný trpaslík a herec Albert Petrovič (Viktor Bešljaga), jeho manželka Zoja (Anita Žukovskaja) či svéráznější kumpáni Krymova jako falešný major letectva Šurik Babakin (Alexandr Baširov) či poslušní nohsledi Arkadij Petrovič neboli Šar (Ilja Ivanov) a Čir (German Shorr). Z dalších rolí: Bananův "černý" kamarád Viťja (Dmitrij Šumilov), Bananova mamá Marja Antonovna (Světlana Tormachova), či díky aktuální potřebě střídající se caři Pavel I. (Dmitrij Dolinin) a Alexandr I. (Alexandr Domogarov). Assa: kritika politicko-společenská nepostrádá ani smělost ani styl, ani poetické vzepjetí obrazových koláží ani ruská popkulturní cukrátka doby. Slova anarchismus nebo punk jsou zde nadbytečná, spíše se sluší hovořit o rebelii, o její popartové podobě, o dvou strukturách žití, z nichž jakousi zvrácenou souhrou okolností obvykle získává navrch ta přízemnější. Všemu tomu lze rovněž říkat láska. Podněcující to estetický požitek!

Divoká holubice, to je povznášející poetika i surový naturalismus života zároveň. Solovjovův film vychází z podstaty povídky Borise Rjachovského (ve filmu se také objevil jako holubář Rakov) Chlapectví architekta Najdenova, děj je umístěn do Akťubinsku, dnešního Aktobe. Dětství ve svém přechodu do dospělosti se nevyhnutelně ocitá v destruktivním i formujícím sváru představ a očekávání s realitou. „Nevinnost“ dětství je navždy ukončena, aby k němu vedla již jen cesta nostalgických vzpomínek. Dobro se mísí se zlem, láska s nenávistí, staré s novým, poezie s přízemností, vzpomínky se skutečností, umění včerejška se sovětskou socialistickou realitou dneška a zítřka. Doba po krutostech válečného běsnění je dobou mocné touhy po životě, přesto je také zároveň nenávratně deformována podmínkami a zkušenostmi. Nejen válka, rovněž vyhnanství z rozkazu Strany zanechává nesmazatelné otisky na životech lidí. Přese všechny rozporuplné okamžiky si však život dokáže uchovat poetickou velikost, bez ní by byl život jen nesnesitelným bolem. Jurij Klimenko předkládá obrazová plátna s vášnivým dechem života, do nichž Solovjov píše strukturu a rytmy pulsu. Hlavní postavou poezie je Ivan Najdenov (Vjačeslav Iljuščenko), chlapec na prahu dospělosti. Odchyt bílé holubice je největším přáním místních holubářů i nejdobrodružnější výzvou žití. Za vším se však skrývá mnohem vyšší hodnota: význam svobody. Z výraznějších rolí: bývalý malíř a válkou poznamenaný Ivanův otec (Ljubomiras Laucevičius s hlasem Leonida Filatova), bývalá múza Ivanova otce a zapomenutá herečka v prachbídě života Xenia Nikolajevna Starceva (Ljudmila Saveljeva), svérázný policejní vyšetřovatel Žus (Ilja Ivanov), dychtivý holubář Kolja Cikán (Vladimir Stěklov) a Ivanův kamarád Murat (Sultan Bapov). Z dalších rolí zaujme bývalý Xeniin manžel a učitel hry na klavír Pepe (Andrej Bitov) či starý holubář Martynov (Boris Olechnovič). Divoká holubice: nakonec vždy záleží na tom, pokud si člověk dokáže uchovat přese všechny rány osudu slušnost a lidskost v dostatečné míře. Kosmonaut je zde jen požadavkem své doby a politické danosti. Pozoruhodný poetický prožitek!

Rys na stopě je druhým dílem z rysí tetralogie arménského Sověta Agasije Babajana, věnovaný památce otci myšlenky Vitaliji Valentinovičovi Biankimu, autorovi mnohých přírodopisných knížeček pro děti. Jistě, lze se rozněžňovat nad roztomilostí zvířátek v čele s rysem Kunakem a nad čarokrásnou přírodou, avšak dějově jde pouze o odvar dílu prvního. Odvar je podáván ve zkratkách a s gagy přírody. Jakákoli zamýšlená kritika se tím stává neúčinnou, snad dokonce zbabělou, avšak nelze se tomu příliš divit. V hereckých rolích se potkají staří známí: stařičký hajný a strážce přírodní rezervace Michalič (Dmitrij Orlovskij), místní spravedlivý zástupce zákona Fjodor Gavrilov (Filimon Sergejev) a nepoučitelný pytlák (Sergej Jurtajkin). Rys na stopě, jak se to jeví, je určen k nenáročnému odreagování, z něhož snad budou nadšeny děti, nebo milci sentimentality.

Doktor Játro je satirickým pohledem do japonské společnosti. Imamura k tomu využil knižní předlohu Ango Sakagučiho, již ke své potřebě příhodně přizpůsobil. Nejde o válečný film, nýbrž o příběh, kde dochází k mnoha střetům iluzí s desilusemi na pozadí válečné doby, která konflikty zvýrazňuje a znejišťuje. Hledání pravdy se musí nejprve vyrovnat se svým posláním a niternou rozpolceností. Žena má jistou ambivalentní podstatu, je femme fatale i femme enfant zároveň, nikoli však vlastní vinou, nýbrž požadavky a očekáváním společnosti, komunity i rodiny. A kdy jindy, než za válečného času, se má starý svět hroutit, aby uvolnil své místo něčemu novému, byť i třeba dekadentnímu? Imamura sestavil svoji satirickou antropologii Japonska z periférií, geografických i sociologických, tím se dostává bezprostředně k samotnému bytí, k tělesnosti a k utrápené duchovnosti. Hrdinou příběhu je Fûu Akagi (Akira Emoto), laskavý provinční lékař, obětavý v péči, vytrvalý v hledání příčin, nebojácný ve svém přesvědčení. K výrazným postavám patří mladá a k Akagimu z obav ženského předurčení přiřazená ošetřovatelka Sonoko (Kumiko Asó), zkušená provozovatelka místního nevěstince Tomiko (Keiko Macuzaka), pozemskou tělesností cele obklopený buddhistický kněz Umemoto (Džúró Kara) a otupění v morfiu hledající chirurg Toriumi (Masanori Sera). Z dalších rolí: sebejistý vojenský lékař Ikeda (Masató Ibu), z "lásky" defraudující úředníček Sankiči (Jukija Kitamura) nebo uprchlý holandský zajatec Pete (Jacques Gamblin). Doktor Játro: to je touha bytí ve slepém zajetí tradic a stereotypů, které se nezadržitelně bortí a zároveň jsou obřadně udržovány. Vyrovnat se s tím, to je, oč běží. Je to laskavě jízlivá satira.

Má je pomsta (Židům 10, 30/ Římanům 12, 19) je Imamurovou filmovou antropologickou studií o lidském nitru, zohyzděném přepjatým přijetím vnější okolnosti. Šóhei Imamura zadaptoval stejnojmennou (Má je pomsta) knižní předlohu z roku 1975 japonského spisovatele Rjūzō Sakiho, píšícího o zločincích. O práva filmová se v Japonsku rozhořel poměrně ostrý spor, z něhož nakonec vítězně vzešla Imamurova produkční společnost, jež přes svůj pozdější vstup do šarvátek a her nakonec jako první uzavřela s autorem písemnou dohodu. Imamura skládá kamínky antropologické studie, přizpůsobuje si ji svému záměru a s potutelným úsměvem jízlivosti kreslí pak temnější portrét japonské společnosti. Pokorné otcovo ponížení jako veškerý pramen absolutní revolty proti společnosti. Revolta postupem času však stupňuje opovržení společností i tu náruživě poživačnou touhu po všem tom materiálním, tělesném, vnímaném jako útěcha i vysvobození zároveň. Název knihy i filmu má své paradoxní zvýraznění a rovněž opodstatnění ke způsobům a všem následkům zběsilé revolty proti řádu, když se tak záhy zabily ideály. Duše ztracené jak v konfliktu tradičních kulturních hodnot a spotřebního demokratického ideálu, tak v jejich bolestech a stereotypech. Důvěřivě nebo zlověřivě se přijímají naděje, iluze vysvobození, impulsy. Cesta je to nekompromisní, stejně tak jako všechny následky. Hrdinou antropologického pitvání je Iwao Enokizu (věrohodný Ken Ogata, a jako malý chlapec Daisuke Sano), jeho troufale rebelantská cesta životem a jeho vzpoura proti všemu, když dospěl k přesvědčení, že podvod je často náročnější a složitější než vražda. Prostředí je stylově bezútěšné: se svým bývalým milencem ambivalentně stále spojená a po romantickém vysvobození lačná hostinská Haru Asano (Majumi Ogawa), Iwaova manželka se svým vlastním svébytnějším způsobem svého romantického naplnění Kazuko Enokizu (Micuko Baišó), Haruina matka se šrámem a se stínem vlastního provinění Hisano Asano (Nidžiko Kijokawa), pokorný křesťan a morálně pevný Iwaův otec Šizuo Enokizu (Rentaró Mikuni). Z dalších rolí: Iwaova churavějící matka Kajo Enokizu (Čóčó Mijako), zástupce tabákové firmy s osudovou slabostí k alkoholu Tanedžirô Šibata (Taidži Tonojama), nebohý řidič náklaďáku Daihači Baba (Gorô Tarumi), ze spárů Iwaa unikající milenka Čijoko Hata (Moeko Ezawa), Haruin samolibý milenec (Kazuo Kitamura), důvěřivá matka uvězněného syna (Kin Sugai) či z osamělosti "vysvobozený" právník Kawašima (Joši Kató). Má je pomsta je krvežíznivým tancem absolutní lidské revolty s ponurou špínou lidských duší. Lidský egoismus dosahuje své radikální podoby.