tomtomtoma

Hordubalové Martina Friče jsou jistým filmovým kompromisem literární předloze Karla Čapka. Je podávána chutná porce neidealizované romantiky československého venkova, do popředí filmu vystoupila osamělost vnitřního světa a zoufalství v odcizení. Ke slavnostnímu defilé dramatického koncertu osamělého jedince jsou přizvány jásavé hrdinské šlépěje akčního thrilleru a potřebné zadostiučinění pocitu v dosažení světské spravedlnosti v soudní síni. Obraz skládá poklonu poetizující kompozicí a zabořen po kolena se prodírá marastem niterné bolesti i vystrašené obrany osobní důstojnosti. Hrdinou lidské osamělosti je Juraj Hordubal (vynikající Jaroslav Vojta), sedlák v návratu z dlouholetého pracovního pobytu v americkém blahobytu. Partnerské odcizení se marně pokouší o vstřícný krok a v nepřehledné změti pocitů se přijímá rozhodující podíl viny. Úzkost vnitřního světa nevyléčí natrvalo ani bezelstný dětský vděk. Hlavní ženskou postavou je Polana Hordubalová (zajímavá Suzanne Marwille), Jurajova manželka. Dlouholeté odloučení si již zvyklo na změněné životní pořádky, a proto zatvrzele odmítá přijmout nevyhnutelné ukončení intimních potřeb. Osamělost se bezradně utápí v neporozumění a faktu odmítnutí. Nebojácným akčním hrdinou je tu Michal Hordubal (sympatický Paľo Bielik), Jurajův mladší bratr. On je tím, kdo bez zaváhání napravuje drobné životní nehody a bez bázně se staví nebezpečí lomu a horské krajiny. Důležitou postavou je Štěpán Manya (zajímavý Mirko Eliáš), čeledín na Hordubalově statku. Náhlá ztráta toho výsadního mužského postavení se pochopitelně pokojně nesmiřuje s nevítanou životní změnou. Výraznou postavou je Hafie (zajímavá Eliška Kuchařová), malá dcerunka Juraje s Polanou. Nevynucená dětská bezelstnost je jediným pohlazením v trudnomyslnosti osamění. A k výraznějším postavám patří také Maryna (příjemná Vlasta Součková), Michalova mladá žena. Naplnění vnitřních lidských světů nemůže dostat vhodnější ukázku. Z dalších rolí: starý a dobromyslný bača Míšo (František Kovářík), Marynin mladší bratříček, již bez rodičů, Filípek (Filip Dávidík), lidsky zdrženlivý četnický praporčík Gelnaj (Gustav Hilmar), jeho komisně odměřený kolega, štábní strážmistr Karel Biegl (Vilém Pfeiffer), zapšklý a záludný soused Gejza Fedeleš (Vladimír Majer), bystřejší vykonavatel soudní pitvy, MUDr. Václav Klenka (Alois Dvorský), ctihodný předseda zasedajícího soudního senátu (Karel Veverka), nevinného obviněného žalující státní návladní (Přemysl Pražský), odhodlaný Michalův obhájce (František Filipovský), či hystericky ješitný schválený soudní znalec (Jaroslav Marvan). Hordubalové jsou hluboce prožitou úzkostí a strachem osamělosti lidského vnitřního světa. Zločin obdržel anekdoticky nevybíravé vyznění, akční sekvence a nastolení soudní spravedlnosti jsou určeny potřebě trhu. Jeden z těch pozoruhodnějších filmových zážitků.

Lidé na kře jsou filmovou koláží generačního odcizení, sociální kritiky, alegorické choreografie masy celku, parodizujícího odlehčení, avantgardního revolucionářství, niterných dotyků a touhy po životě. Nejzákladnějším prvkem jsou tu generační rozpory, ve vnitřních světech zanechávají stopy hořkosti a nepochopení, hodnoty ideálu se v kontaktu s realitou stávají jen nehmotnými symboly, znemožňující pro celkovou ideovou neslučitelnost pragmatické využívání života. Stěžejními důvody neřešitelných rozepří je aktuální prostředí doby, hospodářská krize, napětí, hrozící válečným konfliktem, finanční mizérie a následné kompromisy morálním zásadám, bez nich by nakonec život nenabízel žádné smysluplné uspokojení a naplnění. Navzdory tomu nelpí Lidé na kře pouze na tragédii, je odhodlána k nadhledu se satirickým vyzněním. Obrazy Ferdinanda Pečenky jsou tím zdrojem alegorického hemžení choreografických bloků, dynamického pohybu modernizace i vydírajících pokusů mravního dilematu. Martin Frič natrvalo zanechal svědectví nejoceňovanější divadelní hry Viléma Wernera, drama hrozí vypuknutím tragédie, humor se snaží přizpůsobit skutečným podmínkám života i prosazovanému standardu pohodlí, a obraz píše lehoučké verše a raduje se z poezie i z tepotu života. Hlavním pilířem generačních rozporů je Václav Junek (velmi dobrý František Smolík), gymnaziální profesor. Morální zásadovost, ani jeho ušlechtilá povaha nedokáží porozumět trendům a způsobům moderního života, který si je vědom zásadního rozporu mezi ideálem a realitou, mládí se umí lehčeji přizpůsobit. Peníze sami o sobě sice niterné štěstí nepřinesou, ale jsou prostředkem k plnohodnotnějšímu a ucelenějšímu prožitku. Jeho vnitřní svět je bičován zuřivou bouří a nevolí s daným stavem věcí. Prostředí nabývá navrch nad výchovou. Hlavní ženskou postavou je Anna (pozoruhodná Zdeňka Baldová), Václavova věrná manželka. Je starostlivá a milující, je pyšná na úspěchy svých dětí a neváhá se o ně rozdělit se sousedským okolím. Je přístupnější ke změnám života, neboť štěstí potomků je důležitější než to ortodoxní lpění na morálních zásadách. Důležitou postavou je Hanka (velmi zajímavá Hana Vítová), nejmladší potomek Junků a stenotypistka se skromným finančním ohodnocením. Mládí touží po té velikosti života a byť se na důvěřivost častokrát doplácí, zde je nakonec zdrojem praktického uchopení života, spojeného s úplným prosazením se ve filmové branži. Významnou postavou příběhu je Jirka (vynikající Ladislav Pešek), mladší synek Junků a náruživý fotbalista s talentem. A jaké to štěstí, že v pivovaře zrovna potřebují účetního, který umí kopat do míče. Výraznou postavou je Pavla (zajímavá Lída Baarová), starší dcera Junkových a špatně placená lékařka v nemocnici. Realita se tak přizpůsobila potřebám, lásku sice nezavrhuje, ale ani ji nevyhledává, neboť finanční zabezpečení je pro život výhodnější. K výrazným postavám patří také Zdeněk (příjemný Ladislav Boháč), nejstarší potomek Junkových a inženýr, momentálně bez zaměstnání. Tento stav je z dlouhodobého hlediska zhoubný pro niternou konzistenci, přizpůsobení se podmínkám uchovává alespoň přání stálé lidské důstojnosti. Z dalších rolí: bohatá a malicherně mstivá Václavova setra Máli (Růžena Šlemrová), finančně zabezpečený lékař a ženich pragmatické Pavly MUDr. Vladimír Řípa (Bedřich Veverka), sebevědomý filmový režisér v sebeklamu zářivé hvězdy Frank Pavelka (Ladislav Hemmer), bezelstný mladý fotbalista Franta Cikán (Jiří Dohnal), občasně prostořeká hospodyně Junkových Barča (Ella Nollová), Zdeňkova nezaměstnaná známost Marta (Marie Glázrová), finančník, a nejen filmový, Bruckmann (Zvonimir Rogoz), či odosobněný nový ministr Bedřich Peterka (Jaroslav Marvan). Lidé na kře patří k nejzajímavějším českým meziválečným filmům. Odráží v sobě aspekty doby i prostředí života. Na generačním rozporu se názorně předvádějí možná nebezpečenství modernizace života i myšlení. Rozdíl mezi ideálem a realitou v dramatu, v komedii i v poezii. Pozoruhodný filmový prožitek!

Švadlenka je rozverně naloženou veselohrou s feministickým sebevědomím a melodramatickým podhoubím bytí v bohatě prokreslené stavbě obrazů. Melodramatická podstata si zaslouží horší hodnocení, naštěstí dominuje satirizující škádlení laskavého klauna, vydává se za gaunera šarmantního francouzského řádu a buduje slávu té vlastní genialitě. Imaginární, herecké, i té skutečné. Intelektuální klaun bezezbytku prožívá své výsadní postavení, nechává se uctívat, vyžaduje obdiv ikonickým ukázkám tvůrčí inspirace a s elegantní bezprostředností se zmocňuje každého možného náznaku mistrovského díla módního návrhářství. Vedle klauna uspokojí také vizuální atrakce obrazů. Již samotné konstrukce pohledů se stávají uměleckým krejčovstvím, používá filigrány a světlé flitry z okvětních plátků tří základních filmových barev, vznáší se nade rozevírající se ostří krejčovských nůžek. Obraz Ferdinanda Pečenky nabízí bohatou hostinu, hýčká detaily a prokreslený hlubotisk, zvýrazňuje expresi not hravého úderu. Předloha Olgy Scheinpflugové se vyznává odlehčeným feministickým vzdorem, Martin Frič mu dal fyzickou podobu. Hlavní postavou veselohry a melodramatické kauzy je Líza Bártová (velmi zajímavá Lída Baarová), mladá dívka, učící se řemeslu švadleny. V převažujícím mužském světě není to budování vlastní profesní kariéry módní návrhářky nikým podporováno, ale dívčí vitalitu neodradí. Hvězdou filmu je François Lorraine, aneb František Lorenc (rozkošný Hugo Haas), evropský guru módního návrhářství z pařížského velkého světa. Je neutuchající časovanou pumou, jeho satirické nasazení sklízí aplaus za ekvilibristiku slovní magie i za sebevědomé uchvacování těch nehmotných statků nadaného mládí. Výraznou postavou filmu je Tonka (příjemná Věra Ferbasová), Lízina kamarádka již od dětských let, její spolubydlící a spolužákyně v učení švadleny. Rozkvět mládí zatouží po lásce a vzájemné přitažlivosti. Důležitou postavou je Jan Tomáš Krejčí (sympatický Vladimír Borský), majitel automobilové továrny. Náhoda, setkání, jež vyvolává žár lásky, jistý druh žárlivosti a touhy po těsnějším objetí. Z dalších rolí: k učícím se švadlenám přísná majitelka módního salonu Yvette (Růžena Šlemrová), Lorrainův francouzský sekretář se slabostí pro pihy Alfons (Bedřich Veverka), Lorrainova na zneužívání talentu ochotně spolupracující pražská milenka Mici (Adina Mandlová), Lízin starostlivý otec a hodinář Bárta (Theodor Pištěk), Lízina milující maminka (Ludmila Babková), otec Tonky, kamarád Bártovy rodiny a školník Houžvička (Václav Trégl), či noční hlídač (Eman Fiala). Švadlenka není v televizních pamětnických pásmech obehraným kusem. Melodramatická linie je komerční potřebou doby, dominujícím prvkem je neposedně roztomilý humor laskavého klauna a jarní vůní prozářené obrazy. Rozkošná to zábava a obrazové obžerství s poezií i možnými výtkami.

Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatického zjizvení českého venkova. Martin Frič svou druhou filmovou adaptaci románové předlohy Jana Klecandy trochu pozměnil, vybavil ji předurčeností a nadřazeností vyšší Božské síly při vytýčení směrování lidského osudu. Možnosti k zásadnímu převratu přichází buď příliš pozdě a stávají se epitafem, nebo zůstávají v utajení následkem vzájemného nedorozumění. Předurčeným osudem je intimní nenaplněnost, kterou ve vnitřním světě nahrazuje poslání. Nezpůsobná lačnost a pokorná askeze jsou zde v přímém kontrastu i ve vzájemném nejideologičtějším konfliktu lidské podstaty. Obraz vysílá poezii venkova druidů, polní žínky jsou chloubou boha Érota, dožadujícího se svých obvyklých porcí krvavých obětí, nálada nedává na vybranou a drásá niternou rozervanost a v úzkosti se přestává vnímat skutečnost, když instinkty v omámení nahlas protestují. Prvním protagonistou ve všemocných božích rukách je tak Vojtěch Dvorecký (zajímavý Rolf Wanka), mlynářův syn. Poslušen idealismu křesťanského přikázání Desatera, ctí nejen své ctěné rodiče, ani neupřednostňuje své vnitřní touhy, proto se ztrácí ve vlastních potřebách a ušlechtilejší podstatě jádra. Poslání za cenu intimního rozvratu. Druhou loutkou té rozmařilosti Božství je Karel Dvorecký (příjemný Ladislav Herbert Struna), Vojtěchův mladší bratr. Povaleč a hospodský karbaník je ovládán pudem, vznětlivým ohněm temperamentu a též sobecky nenasytnou lačností. Věčné sváry idu se superegem nemohou dostat lepší příměr. Důležitou postavou je mlynář (zajímavý Jaroslav Marvan), Vojtěchův a Karlův otec. Zakládá si na morální poctivosti a nevědomky se stává tím nástrojem úplného rodinného rozkolu. Hlavní ženskou postavou chvění je Frantina (zajímavá Jiřina Štěpničková), vesnický sirotek, vzbuzující nejžádostivější pohledy místních mužů. Je neuchopitelnou žízní po životě, je plná vášně a základní lidské touhy. Z dalších rolí: z afektu navždy poznamenaný výherce hospodského karetního hazardu Jozífek Klabzuba (Jiří Vondrovič), spolehlivý stárek mlýna Petr (Theodor Pištěk), dobrosrdečný mlýnský krajánek Mikuška (Josef Příhoda), ušlechtilý rektor kněžského semináře (František Smolík), nové kněze světící důstojný biskup (Rudolf Deyl st.), zrovna nevhodně důvěřivý tulák Václav Novotný (František Kreuzmann st.), či růžolící vesnický farář Janů (František Hlavatý). Druhý Fričův film Páter Vojtěch je antickou tragédií melodramatických slz českého venkova. Nenaplněná předurčenost, vyvolávající úzkostnou rozervanost vnitřních světů, to je to, oč tu běží!

Film S vyloučením veřejnosti je melodramatem v podobě frašky.. Je to destrukce ze střetu ješitností a zároveň roztržitost s handicapem studu. I přes rozvodové hrátky a celoplošné společenské pohoršení je nejdůležitějším konfliktem náhlý náraz vztahovačné sebestřednosti a marnivosti herečky s mravní přecitlivělostí bezúhonného začínajícího právníka s vadou řeči a oboustranná proměna ze vzájemného působení. Fraškovité melodrama vsází na konfrontaci nového myšlení se starým, ke zvýraznění efektu si ale zvolil nešikovnost a zadrhávání, a přestože je tempo svižné, nálada humoru zakopává a drhne. Hrdinou a obětí odlehčeného pobavení je JUDr. Anatol Brynda (sympatický Karel Lamač), morálně nevinný, nezkušený a roztržitý právník na počátku své profesní dráhy. Život má předem určený směr a emoce, ale zdvořilá nesmělost z něj činí bezbrannou oběť ironického osudu. Hlavní ženskou postavou je Helena Králová, provdaná Marková (velmi zajímavá Ljuba Hermanová), mladá a obdivovaná herečka na prahu té zářné kariéry. Filmový svět škádlí sám sebe a v sebepoznávání se škorpí s nevinností. Důležitou postavou je Jára Marek (příjemný Čeněk Šlégl), kritiky nepříliš chválený herec, ale s širokou popularitou veřejnosti. Uražená ješitnost se v obraně vlastních iluzí přiklání k pomstychtivosti, vždyť se nutně potřebuje jen obdiv, nikoliv úspěch partnera. Z dalších rolí: z budoucího zetě nadšený otec nastávající a pečlivý stavitel Šmíd (Theodor Pištěk), jeho z budoucího zetě natěšená manželka (Milada Gampeová), jejich způsobná dcera a Bryndova již připravená snoubenka Slávka Šmídová (Truda Grosslichtová), zvědavá domovnice (Ella Nollová), Markův praxí zkušenější rozvodový advokát JUDr. Liška (Antonín Kandert), nad krizi oboru smutnící kasař Lašťovka (Josef Rovenský), předseda rozvodového senátu JUDr. Sodomka (Alexander Třebovský), s tím průběhem natáčení nespokojený filmový režisér (Jaroslav Marvan), či kameraman natáčeného filmu (kameraman filmu Otto Heller). S vyloučením veřejnosti je lehkou skopičinou ke chvilkám oddechu, ovšem zvolený způsob humoru není podle všeho nejšťastnější a nejvhodnější formou vtipného nadhledu. Topí se v křeči.

Dobrý voják Švejk je již samostatnou filmovou prací režiséra Martina Friče, za přispění scénáristy Václava Wassermana, s Haškovou slavnou literární předlohou. Bohužel jsou zachovány jen dvě třetiny původního filmu, přesto i tato první zvuková verze se zpěvy (mj. Rudolfa Antonína Dvorského) splní svůj účel rozšafně nezdvořilé satiry na zaprášený lesk habsburské nadvlády nad středoevropským slovanským prostorem. Lehká nadsázka si tu vychutnává každé pokušení k nezbednosti a škádlí svého bývalého mocipána. Jistě, každý má svojí chorobu, též Rakousko bolestí trpělo a lidem nezbývalo nic jiného, než poslušně hlásit svoji věrnost Králi z Knížecí a čest bachaři Císařovi. Hrdinou hrátek se zpěvy na muziku Járy Beneše je Josef Švejk (pozoruhodný Saša Rašilov st.), nebezpečný kverulant, jehož dobrovolné přijmutí úředně potvrzené blbosti je úskočným tahem na poslušnost dbalého systému kontroly a upevňování mocenské autority. Je atypickým humanistou, který na sobě samém dokazuje nefunkčnost té chronickou paranoiu ztrouchnivělé monarchie. Důležitou postavou je Karel Lukáš (příjemný Oscar Marion), sebevědomý nadporučík rakouské armády. Výhra v kartách a nabytí nového ordonance je předzvěstí konce ráje v pražském vojenském zázemí, zdánlivá hloupost pokouší meze trpělivosti. Významnou postavou je také MUDr. Katz (velmi zajímavý Hugo Haas), vrchní štábní lékař rakouské armády. Cenzura způsobila své, přesto je ten nenapravitelný opilec a karbaník ozdobou rakouského truchlení. Z dalších rolí: nalezením svého kradeného psa navýsost rozezlený plukovník Kraus (Jaroslav Marvan), Krausova dcerka a Lukášova mladá milenka Irena (Jarmila Marton, rozená Vacková), Švejkův spoluvězeň s podobně nastaveným niterným stavem, jednoročák Marek (Theodor Pištěk), či nešťastný vlakový průvodčí (Josef Kobík). Dobrý voják Švejk, filmová verze Martina Friče, je zpěvnější satirickou variantou Haškova veledíla. Frič rozvíjí a komponuje drobné souvislosti a jemné rošťárny. Příjemně osvěžující filmové dílo.

Osudy dobrého vojáka Švejka jsou střihovým filmem Martina Friče pro společnost Gloriafilm, v jejím zájmu spojil tři starší filmová díla, vyrobené tou samou společností. Dva filmy Karla Lamače vychází z díla Jaroslava Haška, třetí od Svatopluka Innemanna má svou předlohu v kontroverzním pokračování Karla Vaňka. Švejk není postaven na slovním humoru, ale na výrazu grotesky, karikatur a satirické frašky, což toto filmové dílo němé éry splňuje na výbornou. Němý Švejk tak ustanovil vizuální podobu díla podle knižní ilustrace Josefa Lady za všeobecně přijatou normu, jsou důležitým opěrným systémem satirického vyznění. Sestavením celku ze tří částí sice občas narušuje kontinuitu celistvosti, právě proto díky vynechaným scénám získává na kvalitě spád děje i satirický ohlas prvotní myšlenky díla. Film je natěšeně rozverný, nadšení z nedávné změny státně politického uspořádání středoevropského prostoru má fyzickou podobu, vždyť rafinovaně řízená blbost je s odstupem času přijatelným prostředkem k vyjádření odporu, jehož zdánlivá pasivita je nejúspěšnějším činitelem rozkladu nechtěného a nenáviděného. Jednoznačným hrdinou satirického zesměšnění starého rakouského mocnářství je ten Josef Švejk (vynikající Karel Noll), obchodník se psy bez zjevné životní podstaty. To on se tu stává tím prostoduchým činitelem, který dopodrobna mapuje stav rozkladu a paranoické hysterie represivních nástrojů habsburského mocnářství. Válčení je znevažováno humoristickým vypětím autorovy vůle. Důležitou postavou je nadporučík Lukáš (dobrý Karel Lamač, režisér prvních dvou filmů z roku 1926, též v roli opatrně sprostého hostinského Palivce), nenasytný milovník něžného pohlaví. Švejk je jeho povzbuzením i životním traumatem současně, poklid života už nadále nebude možný. Výraznější postavou je Bretschneider (velmi zajímavý Jan W. Speerger, též v roli kuchaře na frontě Jurajdy a mnoha dalších), policejní detektiv. Je spolehlivou ochranou společenské vážnosti císařské autority a rakouské nadvlády. Výraznější postavou je také Baloun (velmi příjemný Theodor Pištěk, též v roli blázna v ústavu), zámožný mlynář a nenažraný vojín. Vojenská povinnost je mu neustálým bojem o plný žaludek. K výraznějším postavám patří také jednoroční dobrovolník Marek (příjemný Jiří Hron) a neduživý učitel Biblička (příjemný Svatopluk Innemann, režisér třetího filmu z roku 1926, taktéž v dalších rolích), kumpáni Švejka v ruském zajetí i v pracovní povinnosti válečných zajatců. Z dalších rolí: Švejkova starostlivá bytná, paní Müllerová (Antonie Nedošinská), rozezlený majitel ukradeného psa s rozhodnou mocí nuceného nástupu na frontu, plukovník Kraus von Zillergut (Vladimír Majer), jeho naivní a psa venčící služtička (Ella Nollová, též v roli ženy ruského statkáře Ivanoviče), každou nemoc odvedených mužů úspěšně zdolávající MUDr. Grünstein (Josef Oliak), Švejkem dopálený vlakový průvodčí (Josef Kobík), Švejkův kumpán maďarské pijatiky a ženista Vodička (Jiří Hojer), Lukášova maďarská aférka Kakonyová (Bronislava Livia), její žárlivý manžílek (Alois Charvát), velitel četnické stanice, toužící po odhalení ruského špiona (Josef Rovenský), Švejkův a Markův dobrodinec, ruský statkář Trachim Ivanovič (Eduard Šimáček), či jeho mladá dcerka Soňa (Galina Razimova). Osudy dobrého vojáka Švejka jsou po technické stránce poznamenány zubem času, přesto jde svým výrazem i výslednou atmosférou o vydařený první filmový přepis nejslavnější Haškovy literární postavy i jeho myšlenek a satirického uvolnění. Velmi příjemný to filmový prožitek!

Chudá holka je mohutným soustrojím melodramatického mechanismu, který o něco pozvedává cynismus. Martin Frič ale nakonec i z těchto vlastních zkušeností později utkal rozkošný parodický film Pytlákova schovanka. Dosti zjednodušující principy motivací a samotného průběhu pohybu vedou ke zdůraznění emoční proporce. Cynický nádech nesmlouvavého životního obyčeje svou podstatou osvěží a živelností potěší. Prokletí nemanželského potomka vyšší střední třídy, s ním se jeho nositel stává snadnou kořistí nestydatého ekonomického zneužívání. Pokrytectví bigotní maloměšťácké mravnosti je univerzálním nástrojem melodramatického rozpuku zběsilosti, vždyť odměnou má být zasloužená čistá láska. Obětí toho škodolibě zvrhlého osudu je Marie Růžová (příjemná Suzanne Marwille), důvěřivá a poctivá mladá žena. Jednoduše se tu nechává vláčet maloměšťáckým afektem a nekompromisním zotročením. Submisivita je následkem ostrakizování. Aneb nejednoduchá je cesta ke štěstí. Romantickým hrdinou je Klement Bořický (sympatický Otto Rubík), vystudovaný právník, mlynářský synek, zlomyslným osudem dlouhodobě a s lehkou frivolností spojený s romantickou Marií. Inu, lásku si jeden musí zasloužit. Důležitou postavou filmu je Alois Mokráček (velmi zajímavý Josef Rovenský), bezcharakterní padouch a vykořisťovatel důvěřivé vesnické prostoty. Komfort je pochopitelnou motivací. Významnou postavou je také Robert Jánský (pozoruhodný Jan W. Speerger), architekt, neúprosně ovládaný chtíčem vilné chlípnosti. Osud si krutě pohrává. Výraznou postavou příběhu je paní Rivolová (sympatická Božena Svobodová), momentálně zaopatřená vdova po staviteli, Mariina biologická matka a Robertova tchyně. Dávný hřích proti počestnosti cynicky trestává. K výraznějším postavám patří také Věra Jánská (příjemná Ela Poznerová), rozmazlená legitimní dcerka Rivolové a zuřivě žárlivá Robertova manželka. Vztek se propadá do afektu. Z dalších rolí: vzorný Klementův otec, dobromyslný Mariin pěstoun a poctivý mlynář Bořický (Karel Fiala), jeho starostlivá manželka, Klementova milující maminka a laskavá Mariina pěstounka (Antonie Nedošinská), vždy loajální Mokráčkova manželka (Emilie Nitschová), melancholický a zdvořilý pan Berka (Eman Fiala), lstivá zlodějka Tereza (Milka Balek-Brodská), hystericky bigotní dopředu plánovaná Klementova tchyně (Marta Májová), první Mariina vesnická pěstounka (Marie Fingerová), komisně odměřený hostinský Janota (Filip Balek-Brodský), či mravní počestnost šípy blesků ochraňující státní zástupce (Vladimír Majer). Chudá holka není významným filmovým počinem, nad užitkovou brakovou hodnotu se jemně pozvedává jen na lehkém obláčku cynismu a zřetelným hereckým zaujetím.

Film Varhaník u sv. Víta je v prvé řadě melodramatem, byť má též působivou maskovací linii v rozpadu osobnosti. Oficiální text distributora je nutné brát s rezervou, vše nemá skutečnou oporu v toku děje. Zjednodušené osobní motivace spoléhají na přímý úder a ohlasy vyvolané reakce. Přestože se svým způsobem musí brát jistý ohled na dobu výroby filmu, není to melodram nevalné kvality, atmosféra vyznává eklekticismus, ze známých systémů skládá nejvhodnější cestičky vybuzení napětí. Ocenit se musí obraz kamery, ty hrátky s formou, s rytmem i s prohlubováním niterné úzkosti, poezie tu komponuje taneční lehkost obrazů v oslavě krajiny a velebícím holdu magického kouzla architektury. Titulárni postavou filmu je starý varhaník (pozoruhodný Karel Hašler), osamělý podivín. Jeho niterná úzkost z osamělosti zmalomocní z veřejného pocitu provinění a zostuzení, stává se zkázonosnou silou proti vlastní vůli. Ale dalším předpokladem k naplnění musí ctít i naději. Křehkou ozdobou filmu je Klára (příjemná Suzanne Marwille), naivní a v reálném životě nezkušená žena. Je jeptiškou na útěku v úleku možného promarnění života, mládí zatouží uhasit svou čerstvě probuzenou žízeň, to ostatní je jen omáčka. Romantickým vítězem filmu je Ivan (sympatický Oscar Marion), zámožný malíř a zdatná opora křehké nezkušenosti mládí. Výraznou postavou je také Josef Falk (velmi zajímavý Ladislav Herbert Struna), varhaníkův soused z protější strany Zlaté uličky. Ale nakonec i u bezbožného povaleče, pijana a bezcharakterního poberty se může ozvat lítost svědomí. Z dalších rolí: provinilý Klářin otec a dávný varhaníkův přítel (Otto Zahrádka), mírná abatyše a Klářina představená (Marie Ptáková), či Ivanova hospodyně (Milka Balek-Brodská). "Varhaník u sv. Víta" upoutá hereckou expresí, se kterou se prožívá niterný rozpad i děsivý střet vzájemného společenského nedorozumění. Oslavit se musí ta poezie v obrazech i hrátky s formou a vybuzením nálady.

"Rudá vražedná touha" je existenciální poezie o cestě ženy za niterným štěstím. Jde o skrytou tvář tradičně podřízeného postavení ženy, přetrvávající i v zásadní poválečné přeměně japonské společnosti. Ženská submisivita je tak dobrovolným přijmutím životní úlohy, je vytvarována výchovou i tradičním uspořádáním. Jde tu o sexualitu pudovou, vědomou, ale také nevědomou. Filmový formát je skládán do veršů a do slok, zaměřuje se na detaily i niterné rozpoložení. Chtíč, využívání, sadomasochistické rozhraní, mravní očekávání, jednostranná pokrytectví a na to vše padají kapky s přáním zamilování a lásky. Hrdinkou existenciální balady lásky je Sadako Takahaši (pozoruhodná Masumi Harukawa), prostinká, lehce naivní a pracovitá žena. Její původ a rodinné poměry ji přivádí na místo určení, kde v přirozeně nerovném postavení časem přijímá svou submisivní skutečnost. Boj vnitřního světa prochází přes uvědomění si sexuality a niterného naplnění, osud si neurvale pohrává. Hlavní mužskou postavou je Rjoiči Takahaši (velmi zajímavý Kó Nišimura), manžel Sadaky, její fyzický i duševní opak. Život muže je svobodomyslnější, vzdělání a intelektuální živobytí dodávají pocit nadřazenosti. Nevěra nikdy není stejná pro obě pohlaví. Důležitou postavou je Hiraoka (zajímavý Šigeru Cujuguči), rozpolcený bubeník se závažnou srdeční vadou. Touží po partnerském naplnění, ale lásku vyžaduje násilím. Nátlak proti slabému pohlaví je odrazem jeho vlastního strachu. Výraznou postavou je Jošiko Masuda (příjemná Júko Kusunoki), knihovnice, Rjoičiho kolegyně z práce i jeho dlouholetá milenka. Milenecký poměr přestává být dostačující, na své zamýšlené místo jde přes úplné pokoření slabé životní sokyně. Z dalších rolí: Rjoičiho na snachu náročná matinka Tadae Takahaši (Ranko Akagi), Rjoičiho bratřík Seiičiro Takahaši (Kazuo Kitamura), Sadakyina kamarádka Hisako Karihara (Fumie Kitahara), nejbližší sousedé Rjoičiho a Sadaky Eidži Tamaru (Haruo Itoga) a jeho žena Kazujuki Tamaru (Šóiči Ozawa), Film Rudá vražedná touha je úchvatnou filmovou poezií japonské nové vlny, existencialismus je skládán do slok, jeho předností je detail a rozervanost submisivního nitra. Imamura vychází z románu Šindži Fudžiwary z roku 1959, kde má opět možnost sledovat ženu z okraje společnosti, jež ve svém životě vytrvává, ačkoliv se s ní realita nikterak nemazlí. Ojedinělý filmový prožitek!