tomtomtoma

Televizní inscenace Odsouzený z Pinktownu je satirickou fraškou s uvolněnou náladou a ironickým nadhledem. Autorem předlohy je francouzský filmový scénárista André-Paul Antoine a Martin Frič si nenechal ujít příležitost k satirickému víření bubnů k pojetí moci a jejich autorit na americký způsob. Nakonec i nepovedenou exekuci, držící se vehementně pokroku moderní doby, lze využít pro blaho města a k prosperitě jejich ctihodných zástupců. Povinnou obětí praktického zavádění technických vymožeností je Grigori Battisti (velmi příjemný Rudolf Hrušínský), nešťastník bez domova i bez náklonnosti ke stavu partnerskému, ke smrti odsouzený zlořád, neboli svobodomyslný tulák, a výherce sázek, trápený až do morku kostí revmatickými bolestmi. Z dalších rolí: k elektrické novince nedůvěřivý kat (Vlastimil Brodský), na popravě dychtivě trvající soudce (Čestmír Řanda st.), měnící se situaci přizpůsobivý místní lékař (Ilja Prachař), s elektrickým způsobem popravy již sžitý novinář (Miloš Kopecký), ke zločincově duši smířlivý pastor (Josef Kemr), probouzejícího kata přesvědčující městský šerif (Jiří Sovák), a vypočítavá oběť odsouzeného násilníka Mary (Stella Zázvorková). Odsouzený z Pinktownu je šibalsky rozvernou satirou, která dokonale využívá groteskní podstatu celé zápletky. Herečtí protagonisté si užívají tu rozvolněnou náladu, tomu se říká vítězství ducha. Rozkošné filmové osvěžení.

Filmová inscenace Obraz je groteskní fraškou podle návodu jménem Jerome Klapka Jerome. Maloměšťácká domácnost konce 19. století je podrobena karikujícímu dohledu a sarkastickým nezdvořilostem, aby se otřásla pevně ukotvená pozice dominance muže, společensky váženého člena společnosti. Nakažení rozvernou náladou si všímá, že při splnění určitých podmínek se i rutinní činnost může změnit v logisticky a psychologicky náročné manévry. A Martin Frič filmovou škádlivost zvládal bravurně. Výchozím bodem nadhledu je Podger (vynikající Vlastimil Brodský), autoritářsky vládnoucí hlava rodiny, ta jeho neskromná ješitnost ho usadila do křiku bezradnosti a z ní vzešlých povelů. Život se vysmívá přepjatosti. Z dalších rolí: v jeden okamžik důstojnost pána domu zachraňující služka Marie (Blažena Slavíčková), trpělivě shovívavá manželka pána domu Alžběta (Nataša Gollová), nejstarší syn s tendencí k výsměchu Tom (Václav Sloup), mladší a snaživější bratři Will (Jaroslav Vízner) a Jim (Jaroslav Drbohlav), a posledním do party je rámař obrazu (Lubomír Kostelka). Obraz je svým způsobem navázání na Fričův vlastní film Poslední muž, ze kterého, pro ukradenou scénu autorem Františkem Xaverem Svobodou ze Tří mužů, rošťárnu věšení obrazu vynechal. Rozkošně karikaturní groteska!

Film Hvězda zvaná Pelyněk je romanticky zidealizovaný pohled pro potřeby komunistické ideologie. Rumburská vzpoura z 21. května 1918 má být legitimním zdůvodněním přirozeného dějinného vývoje člověka v socialistickou společnost, slouží jako základna k pacifistickému hymnu. Autorem filmu byl Jiří Procházka, ideolog, hlavní dramaturg i scénárista 30 případů majora Zemana. Z vojenského hlediska jde o kontroverzní situaci, vzpoura vyšla z materiálních důvodů, z toho důvodu ani nemůže být žádným státním zřízením akceptovatelná. Důvody národní, či bolševické, revoluce jsou pochybné, neboť šlo o vojáky z ruského zajetí, kteří dali přednost návratu domů před vstupem do zahraniční armády. Martin Frič zde sice dokáže navodit náladu niterného neklidu, ale vše slouží potřebám pacifistického hymnu a pro nutné zvýraznění toho společensky prospěšného záměru využívá i rozmáchlá patetická gesta a nepatrné ideové výhrůžky. Aneb nepřipravenost furiantského ducha náhradního praporu 7. střeleckého pluku rakousko-uherské armády pro potřeby světové lidové revoluce je příčinou, proč si musí vystačit s pacifistickým pamfletem na kořistnickou aroganci moci habsburského císařství. Hrdinou revoluce je František Noha (příjemný Rudolf Deyl ml.), předválečný cirkusový artista, střelec, vracející se z ruského zajetí a stanným soudem označený vůdce vzpoury. Jediný pragmatický hlas, vyzývá k rozpoutání masovějšího ohlasu povstání, vzešlého z náhodného impulsu, nikoli na základě organizace. Důležitou postavou je Emil Červenka (lidový Jiří Sovák), vojín a furiant, bez známek vůle a trpělivosti využít nastalou krizi ke skutečnému osvobození. Proto se buduje pacifistický památník filmu. Ideologickým hrdinou je Stanislav Vodička (zajímavý Radoslav Brzobohatý), kaprál a romantický idealista, jehož stále děsí noční můry válečné fronty. A budovaný pomník mohutní a rozkvétá běloskvoucím kvítím poslání. Hlavní ženskou postavou je Tonka (nevyrovnaná Jiřina Bohdalová), barová zpěvačka a obletovaná animírka se ctižádostivě dobrodružnou ženskou duší a tělesnou slabostí k české spodině. Výraznou postavou je Lojzík Hlas (zajímavý Jan Tříska), mladý a životem ještě neobroušený a praktickou láskou dosud nepolíbený střelec. K výraznějším postavám patří taktéž Vojtěch Kovář (zajímavý Martin Růžek), se stavem v kasárnách nespokojený závodčí a další z těch vůdců rebelie, označený stanným soudem. Z dalších rolí: z rozšiřující se špatné nálady nervózní velitel posádky, hejtman Dicker (Jaroslav Raušer), sadistický vojenský cvičitel, feldvébl Klozberg (Čestmír Řanda st.), provozovatelka vojskem oblíbené vinárny, paní Hilda (Vlasta Matulová), na Čechy alergický rakouský generál (Zdeněk Štěpánek), opatrný, ale vojensky disciplinovaný oberleutnant Čekal (Bohumil Švarc st.), či voják s pozdním nástupem Karel Werner (Jaroslav Mareš). Hvězda zvaná Pelyněk má vynikající atmosféru a obrazové výjevy, přesto nakonec převládl směr k vybudování monumentálního památníku masového lidového uvědomění a zprovoznění pacifistického hymnu, kde pevnou rukou vládne patos a ideologicky idealistické předsevzetí. Češství se v těchto podmínkách jeví jako diletantství, nikoli jako vlastenectví.

Slzy, které svět nevidí jsou lehkým ironickým a vzájemným škádlením nepřekonatelných standardů mužského a ženského rozdílného vnímání stavu manželského. Manželství je přísně rozděleno na soukromou a veřejnou část, intenzita, instinkty i motivace jsou unikátní pro každou z obou částí, oboustranné prolínání není jménem slušného a společensky přijatelného chování vhodné. Opojná radost ze života s tím drobnějším únikem z úzkosti reality sama sebe podpírá, z druhé strany se mračí ze spravedlivého spánku vyrušená hostitelka bez tolerance a pochopení k pozdním narušitelům poklidu noci. Slova ožívají emočně v soukromí, neboť na veřejnosti je lépe předhazovat fanfarónské přesvědčení. Mužským hrdinou skrytého manželského souboje je Fedor Akimič Rjebrotěsov (vynikající Jan Werich), podplukovník a ctihodný obyvatel toho malého ruského městečka. Opojení nocí, kdy se realita začíná tvářit tajuplně a chvilku se zdá, že také slibuje a pokouší. Zdatným protivníkem je Marie Petrovna (velmi dobrá Jiřina Šejbalová), spořádaná podplukovníkova manželka. Pozdní návštěva je zlobou, přesto veřejný zájem nakonec hlasuje pro kompromis. Herecké osazenstvo doplňuje ještě melancholicky smutný inspektor klášterní školy Ivan Ivanovič Dvojetočijev (dobrý Vlastimil Brodský) a vychloubačně unavený zástupce okresního hejtmana Pružina Pružinskij (příjemný Jiří Sovák). Slzy, které svět nevidí, Fričova televizní inscenace na povídku Antona Pavloviče Čechova, je sarkastickou rozverností toho napětí i přitažlivosti mužského a ženského světa. Rozkošné to hrátky slov a intimních pocitů!

Námluvy jsou sarkastickou romantikou. Jednoaktovka Antona Pavloviče Čechova se s ironickým nadhledem vydala přímo doprostřed formálního plánování legálního svazku ženy s mužem. Martin Frič si vychutnává vášeň jízlivých ataků i drobné úkroky malicherné hašteřivosti a výkřiky soutěživosti. Základem jsou slova, jejich vazby i vzájemné konfrontace, koušou a zuřivě bodají, ztrácejí soudnost i vědomí a bez zardění vzápětí milují. Hrdinou roztěkané romance je Ivan Vasiljevič Lomov (pozoruhodný Ladislav Pešek), svobodný mládenec s nejzávažnějším rozhodnutím dosavadního osobního života. Prestiž versus láska, zásadou je princip cti. Důstojným protivníkem i spoluhráčem je Natalja Stěpanovna (velmi zajímavá Vlasta Chramostová), rozkošná dceruška Lomovova souseda na vdávání. Ach ta láska a budoucí štěstí rodinné, aneb harmonie svárlivosti. Pozadu nezůstává ani Stěpan Stěpanovič Čubukov (vynikající Jan Pivec), Nataljin tatínek a Lomovův soused, společensky vážený statkář. Ten slovní koncert se vyznává z vášně ladných soubojů, sarkastických poznámek a jízlivých doplňků. Námluvy, osobně považuji za úchvatnější pohled na ruskou velkostatkářskou elitu ve zpracování Sověta Sergeje Solovjova v jeho povídkovém filmu Rodinné štěstí. Rozkošné ironické hrátky!

Televizní inscenace Medvěd je rozkošnou ironickou romancí a vášeň lásky. Inu, Anton Pavlovič Čechov a jeho fraškovitá jednoaktovka, koketně a vyzývavě k sobě vábí zjizvené vnitřní mužské a ženské světy a vzájemně je proti sobě poštvává i svádí. Melancholické zkušenosti , úporné cynické sebeobrany, tříštění ostří slov, souboje tělo na tělo, a slovní závratě, jež přehluší až zpěv sirén. Martin Frič satirický nadhled zvládal a tak se v euforii trvá na rovnoprávnosti odplaty za čest jména. Bolesti, osamělost, pocity zrady, přesto lidské potřeby zahřeje pouze víra v opětované niterné naplnění. Hvězdou škádlivé romantiky je Grigorij Stěpanovič Smirnov (velmi dobrý Jan Werich), důstojník ve výslužbě a statkář na pochmurné pouti za vybírání dluhů. Nahromaděný pocit nespravedlnosti dosáhl kritického bodu a táhne s jízlivou zarputilostí do útoku. Pozadu nezůstává ani Jelena Ivanovna Popova (vynikající Stella Zázvorková), sedm měsíců truchlící vdova. Ve smutku zůstává z trucu a na slovní neurvalost s důstojnou urozeností odpovídá. Skvěle je doplňuje Lukáš (velmi příjemný Bohuš Záhorský), starý a oddaný sluha uslzené vdovy. Jen to tělesné šumění nebylo v plánu. Medvěd je koketně ironickou groteskou, která se dokáže na vztah muže s ženou dívat s uličnickým nadhledem. Osvěžující filmeček.

Film Bílá spona je lidově naprogramovanou kriminálkou. Martin Frič se sice pokouší o nadhled, ale ta svobodomyslnost je svázána předem daným pravidlem. Nesoustředí se na akt zločinu, byť rozprostírá mysteriózní napětí, místo toho dostává přednost pochybná socialisticky niterná nespokojenost. Nakonec všichni pachatelé organizované trestné činnosti mají pro své skutky ideologicky vhodné třídní podmínky. A přestože lze najít i zajímavé artefakty doby, je na filmu nejlepší hudební doprovod a také struktura obrazu. Hlavní postavou kriminálního filmu je Jiří Janda (zajímavý Jan Pohan), poručík Veřejné Bezpečnosti. Nespokojenost s vnitřním nenaplněním se projevuje pracovní frustrací a nedůvěřivým dohledem nad životem mladšího bratra. Hledání osobního štěstí je střípkem k vyřešení zločinů. Vzorovým hrdinou je Chládek (příjemný Čestmír Řanda st.), kapitán Veřejné Bezpečnosti a trpělivý Jandův vedoucí kriminálky. Před projevy mocenské síly dává přesnost laskavosti. Výraznou postavou je Pavel Janda (příjemný Václav Tomšovský), mladší bratr policejního poručíka. Mládí touží po plnohodnotném zapojení do života, i v jeho krásách, ale nejdříve musí překonat bratrovu vnitřní krizi v tom jeho trpkém pocitu nedocenění. Hlavní ženskou postavou je Marie Horáková (zajímavá Jarmila Smejkalová), koketní vedoucí jednoho oddělení obchodního domu Astra. Poručíkova osamělost zde zavětřila naději. Z dalších rolí: vyrovnanější a soustředěnější Jandův kolega a poručík Veřejné Bezpečnosti Karel Burda (Milan Holubář), starostlivě smírčí matka bratrů Jandová (Pavla Maršálková), mladá prodavačka v Astře a Pavlova první milenka Vlasta Ziková (Blažena Kramešová), sebevědomý ředitel obchodního domu Astra Stejskal (Bohumil Švarc st.), nešťastník osudu, řidič Jan Nekola (Radoslav Brzobohatý), zvědavá domovnice Bláhová (Ilona Kubásková), či bývalý manžel, bývalý starožitník a vykuk Jan Horák (Oldřich Nový). Bílá spona je filmem zkušeného režiséra a docela zdařile se sváří, a zdá se, že dokáže mnoho z atmosférického prostředí nabídnout. Ale skutečnost je plytká, byť po formální stránce jde o slušnou filmařinu se socialisticky uvědomělým duchem.

Povodeň, to je zuření vodního živlu jako příležitost k filmovému hymnu o nesporných přednostech komplexně kolektivního úsilí, se kterým se účinněji čelí katastrofickému nebezpečenství. Martin Frič si předlohu nuceně spolupracujícího prozaika Jiřího Muchy vyzdobil dramatickým mámením, nakrojil niterně působivé emoční výjevy zarputilého střetu mezi snachou a tchánem, ale zůstalo jen u střetů, které bez povšimnutí pominou. Obrazy Václava Hanuše pořvávají ve znamení nadvlády rozdivočelé dynamiky vodního elementu a mezi kapkami se pak objevuje ideologická výzva o soudržnosti kolektivu, afekty moralizování a zpěvná óda k výstavbě přehrady. Na správnou kolektivní cestu uvědomění přivedeným hříšníkem je Josef Ryba (zajímavý Otomar Krejča st.), bývalý převozník, stojící uprostřed hromování tvrdohlavého otce, vydírajícího naléhání manželky a vytrvalého bičování živelné bouře. Spásou se stává pochopení smyslu lidově kolektivní víry a aktivní zapojení ke společnému prospěchu celé komunity. Důležitou postavou dramatu je Josefův otec, starý Ryba (pozoruhodný Zdeněk Štěpánek), bývalý převozník s nadobro zakořeněným pocitem intimní zrady, neboť jeho lidská důstojnost zhrzeně zmizela společně se zánikem jeho dědičné pracovní pozice. A s tím stojí proti celému světu. Hlavní ženskou postavou je Josefova manželka (zajímavá Slávka Budínová), žena s panickým strachem o zdraví malého dítěte i vlastního holého života. A tak ve svém svatém poslání úpěnlivě hrozí. Z dalších rolí: mladá a na náruč milence dychtivě čekající Zuzka (Ivanka Devátá), povinná hrdinská oběť a Zuzančin milenec Marko Kristev z Plovdivu (Karel Fiala), Josefův mladší bratr a ctěně zasloužilý budovatel přehrady Karel (Gustav Heverle), profesionálně spolehlivý lékař Vladimír Slehák (Jan Pivec), vývojem událostí ustaraný vedoucí inženýr přehrady Netoušek (Václav Lohniský), lékařova služebná (Jiřina Bílá), či ten odstrašující příklad a chronický ulejvák Havelka (Rudolf Deyl ml.). Film Povodeň není dobrým dramatem, byť dokáže konflikty vystupňovat a včas podchytit. Nesporná převaha dynamiky obrazů slouží kolektivnímu poslání společné věci s titulem veřejného zájmu. Zasloužilé, nepodstatné.

Film Zaostřit, prosím! je paradoxem doby a ideové motivace filmového poslání. Autorem příběhu byl Jiří Marek, toho času ústřední ředitel Československého státního filmu. Jako uvědoměle přesvědčený straník je jeho satirická snaha o zřetelné pojmenování politických a společenských neduhů přirozená, jsou tak překážkou společného kolektivního úsilí při budování vzkvétající prosperity lidově harmonického ráje, které ale lze při dobrém, pokrokovém, vedení jednoduše odstranit. Martin Frič, jako osvědčený režisér, měl bohulibý záměr s nezbedně ironizujícím a karikujícím skotačením podpořit, vždyť každý je potřeba pro společný zdar věci. Paradoxem je, že se, díky drobnému politickému uvolnění, podařilo filmu jednoznačně definovat tendence a principy fungování společnosti, které jsou, ve svém konečném důsledku, samy tou nepřekonatelnou bariérou potenciálu rozvoje, a pro své vyvolané důsledky nelze tyto nekonstruktivní principy odstranit. Uměle vyvolávaná a aktivně přiživovaná atmosféra strachu na jednu stranu plodí ideologicky uvědomělou vedoucí vrstvu, ovšem bez vlastního porozumění té samé ideologie, a na straně druhé tendenčně potlačuje svobodnou vůli, individuální iniciativu a také osobní názor jako možné nástroje reakcionářské zrady. Budovatelské nadšení si tak navyklo na drobné, zato pravidelné okrádání socialistického státu. Satirický nadhled dosahuje již úrovně lepších Fričových včerejšků, pohrává si s formou, politickému harašení dokáže vtisknout tvar obrazové básně, vychutnává si ty absurdity všedního dne. Uvědomělost kolektivní nápravy se sice nedokáže v mezihrách a ve třetí třetině vyhnout moralizující tuposti, přesto díky motivačnímu paradoxu převládne radost. První znevažující karikaturou je Jan Přehršle (velmi dobrý Josef Kemr), tichý účetní a politicky nebezpečně agilní vedoucí v nejpoetičtěji rozverné sekvenci filmu. Politické frázování dostává básnický rým, úsměšek míří na vedoucí kádry, politikaření, ideologické flagelantsvtí, nefunkční principy a nezdravou atmosféru. Druhou znevažující karikaturou filmu je Pošahal (vynikající Jan Pivec), literární kritik v nejškodolibější sekvenci filmu. Ješitně ctižádostivý kritik v uvolněném místě absurdního dilematu možného nebezpečenství osobního názoru bez oficiálního státního posvěcení. Paradox, který stojí za dysfunkcí socialistického zřízení. Film má i svého hrdinu v postavě Bláhy (sympatický Gustav Heverle), nového ředitele standardně probíhající stavby. Právě zde se autor satiry Jiří Marek pokouší o mravní poučení pro všechny členy kolektivu. Smutným hrdinou je Macek (příjemný Vlastimil Brodský), účetní, z donucení plnící brigádně politický závazek podniku. K výraznějším a zajímavějším postavám patří: nekompromisně vládnoucí Přehršleho tchyně (Zdeňka Baldová), vyvolaným strachem v omyl uvedený Přehršleho ředitel (Miloš Nedbal), politicky opatrný a pracovně naléhavý Pošahalův šéfredaktor (František Vnouček), na jasnou odpověď skoupý tajemník ministra (František Filipovský), nového ředitele vítající účetní na stavbě Dušek (již unavený Vlasta Burian), a uvědomělý průvodce filmem (Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zděšený vrchní účetní Pištora (Lubomír Lipský st.), filmový režisér satirické morality (Ladislav Boháč), nesmělý básník prvního vydání Jan Hovorka (Zdeněk Řehoř), ješitně jízlivý autor scénáře filmu (František Hanus), komentátora doprovázející klapka (Božena Obrová), Přehršleho žena Týna (Ludmila Vostrčilová), Pošahalova ze zkušenosti opatrnější manželka (Stella Zázvorková), zdvořilé jedince zneužívající náborový referent (Josef Hlinomaz), novým ředitelem trápený skladník stavby (Ota Motyčka), Pošahalův spěchající přítel Zouna (Jiří Sovák), pobavená ministrova sekretářka (Marie Rosůlková), či na slunci spokojeně odpočívající dělník stavby (Antonín Šůra). Zaostřit, prosím! groteskně skotačí v paradoxu filmového poslání a absurdních dopadů základních principů vlastního fungování lidově řízené společnosti. Karikaturní nadhled nezkazí ani nádech morální tuposti, potěší filmařská ironie a škádlení. Jedinečný paradox doby!

Nechte to na mně je motivačně pochybným pokusem o politicky uvědomělou a kolektivně sdílenou společenskou satirou v uvolněnějším rytmu rozvernější nálady. Až kontraproduktivně vyznívají Martinem Fričem již mnohokrát osvědčené postupy veseloher z jeho úspěšných časů před státem řízenou lidovou osvětou, zamýšlený satirický záměr se zvrhává v kolektivní šikanu příliš zdvořilého jedince, na jehož bedra se odkládají všechny kolektivizační povinnosti komunity. Humor se i přes veškeré vynaložené úsilí herců vypařil a satirická energie zmateně pobíhá kolem, až únavou dočista zemdlí a zahanbeně chcípá. Kořistí kolektivní nechuti k zodpovědnosti je Jaroslav Patočka (nebohý Oldřich Nový), tiskárenský sazeč. Je stíhán štvanicí ze zásady vzteklé smečky šakalů, která se vydává za poklidně pasoucí se stádo nevinných srnek. Celý jeho život se ihned vymyká zpod kontroly. Důležitou postavou je Václav Kalousek (standardní František Kreuzmann st.), tiskárenský korektor, Patočkův soused a ješitný kverulant. Uražená ješitnost spřádá pomstu aneb vedoucí výpravy, jako jediný z celé výpravy, nedokáže na výpravu ani vyrazit. Hlavní ženskou postavou je správcová bytového domu (živá Zdeňka Baldová). Velmi rychle se přizpůsobuje udanému směru a zásobuje obětního beránka úkoly zásadní kolektivní důležitosti. Výraznou postavou je Pepík Patočka (mladý Robert Bate-Stein), dospívající Patočkův synek. Nezkažená duše běží příkladně vstříc lepším lidovým zítřkům. Výraznější postavou je Anči (sympatická Běla Jurdová), podniková sekretářka a jediná Patočkova pomocná ruka. Ale i ona podléhá nátlaku okolí a přidává se tak na druhou stranu. K výraznějším patří také Tonda Kubala (uvědomělý Jaroslav Mareš), žárlivý Ančin snoubenec a zaměstnanec tiskárny. Běžecký trenér se rád vzdává povinností ve prospěch prohloubení osobního intimního života. Z dalších rolí: usmiřovací předseda závodního výboru tiskárny Rokos (Theodor Pištěk), exklusivnější zacházení vyžadující člen závodního výboru Václav Pinc (Vladimír Řepa), vším souběhem událostí zmatená Patočkova manželka (Marie Vášová), Patočkův soused, kamarád, včelař a holubář Hejna (Václav Trégl), pokrytecký tiskárenský korektor Boček (Lubomír Lipský st.), nebezpečně vlezlá a bezelstně drzá žadatelka o byt Richtrová (Stella Zázvorková), stará závodní uklízečka Sudová (Magda Kopřivová), vedoucí opravny zdviží bez pochopení (Vladimír Klemens), či Patočkova dcerka Jarmila (Irena Bernátová) s právě narozeným chlapečkem Jarouškem (Marta Kozibíková). Nechte to na mně patří k nejhorším filmovým pracím Martina Friče. Lidově uvědomělé satirické motivy se totiž v politickém nátlaku potácejí v násilné strojenosti. Jediným důvodem, proč film shlédnout, je marná veškerá snaha Oldřicha Nového o nějaké snesitelné nadnesení nálady.