tomtomtoma

Nic se nesmí přehánět, ani zbytečné ciráty zasvěcených ovací obdivu. Tramvaj je zajímavostí z počátku filmařské kariéry Krzysztofa Kieślowskiho, ale to je také vše, co stojí za upozornění. Zaujme pointa, pobaví nesmělost mládí i celkový hravý nadhled. Kroužení tělesné zvědavosti mladíka (Jerzy Braszka) hledá odvahu. Cíl touhy (Maria Janiec) zůstává nedotčen. Krátké, nestrojené, zajímavé. Okázalý aplaus intelektuální převahy netřeba!

Malý Bobeš ve městě ve filmovém zpracování Jana Valáška zdařile pracuje se sociálně kritickým hlasem literární předlohy. Je citlivě přizpůsoben pohledu nevinné bezbrannosti malého dítěte. Rozhořčení nad hmatatelnou nespravedlností nemůže mít rovná práva. Výchovný charakter vyznává humanismus a pochopení pro momentální selhání a podlehnutí lichotivému pokoušení. Povzbuzuje zdravé jádro mladého člověka, chválí čest i lidskou důstojnost a solidární soudržnost. Seznamuje s ideály, dává výrazný prostor poetickým obrazům romantiky dětství v bezelstné radosti i v údivu potíží. Hlavním zájmem citlivého sociálně kritického dramatu je Josef Janouš alias Bobeš (velmi zajímavý Jiří Lukeš), malý chlapec na počátku školních roků poznávání a přijímání života. Je konfrontován s neodbytnou realitou třídních poměrů, je ovlivňován, vláčen i chráněn, nabývá vlastní cenné životní zkušeností. Přesto je stále veden laskavou rukou směrem v naději správné výchovy k poctivosti. Důležitou postavou dětského vidění světa je Honzík (pozoruhodný Tomáš Hádl), Bobšův spolužák a nejbližší kamarád. Je pokušením lidské slabosti, soupeřem i nejupřímnějším přítelem. Dětství má právo na svou nejistotu a pády, ale vhodný vzor musí být na dosah. Nejvýraznější dívčí postavou je Maruška Vejmolová (příjemná Karla Svobodová), Bobšova spolužačka a jeho první nevědomé romantické okouzlení. Je křehkým a výmluvným symbolem nespravedlnosti lidské bídy. Z dalších dětských rolí: Bobšova bezelstně úskočná spolužačka v pohodlí lepších poměrů Miládka (Kateřina Trávníčková), či snaživý žalobníček Juránek (budoucí slavný zpěvák Michal Prokop). Hlavní ženskou postavou je Bobšova maminka (dobrá Dana Medřická), starostlivá a jemná žena, která si i v bídě života uchovává morální hodnoty způsobu života. Je nejpevnějším pilířem celé rodiny. Hlavní mužskou postavou je Josef (sympatický Radovan Lukavský), Bobšův pracovitý otec a aktivní prvek dělnického uvědomění si skutečnosti vlastní nelichotivé situace existence bytí. Důležitou postavou je učitel Šabacký (velmi dobrý Miroslav Macháček), příklad humanistického vzoru vedení výchovy začínajících školáků. Je smířlivým elementem vášní a neznalostí, podporuje správný směr dětského rozvoje. Výraznější postavou je Bobšův dědeček (příjemný Stanislav Neumann), laskavý ostrůvek bezpečí dětství. Z dalších rolí: pragmatičtější Bobšova babička (Mária Sýkorová), nezaměstnaný opilec a Maruščin otec Vejmola (Jiří Holý), Honzíkův spravedlivě vychovávající otec a krejčí Jakubec (Ferdinand Krůta), charismatický kouzelník Karafa (Eduard Kohout), prosperující továrník Rajmond Daxner (Miloš Nedbal), netrpělivý ředitel školy (Bohuš Záhorský), povýšená Miládčina matka a sekýrující paní oficiálová (zajímavá Slávka Budínová), nervózní služka u paní oficiálové Žofka (Zuzana Stivínová), či nekompromisní paní domácí (Stanislava Strobachová). Malý Bobeš ve městě je zajímavé filmové drama, přizpůsobené s citlivou dovedností dětskému pohledu a jejich náročného seznamování se s existenční realitou života. Výchovný rytmus se nevtírá, ani nevydírá, zbytečně nemoralizuje. Poetika obrazu je příjemnou přidanou hodnotou.

Hry a sny jsou laskavým filmem, určený především pro dětské publikum. Hry a sny jsou samozřejmě poetickým výtvorem, vizuální stránka vyznává estetiku k rozkvětu nálady hravé představivosti. Herecké obsazení svým charakterem laskavost k dětem něžně podporuje. Hry a sny jsou bohužel také neohrabaným filmem pro děti a ve výsledku se méně, či více míjí se svým původním ručením. Hry a sny ukazují ztracený svět minulosti v jeho skromnosti a romantické zasněnosti. Hry a sny jsou také sentimentálním povídkovým filmem, formálně propojeným, idylicky rozděleným. Hlavní postavou poetického rozjímaní je Petr Vrba (zajímavý Michal Staninec), nebojácný malý chlapec předškolního věku. Bezstarostně si užívá svá dobrodružství svobodného potulování zasněženou i rozkvetlou Prahou. Poznávání života je okouzlením představou a přáním i nostalgií nejmagičtější částí růstu a věku dítěte. Obě povídky propojuje také postava taxikáře (velmi příjemný Stanislav Neumann), dobráckého klíčníka do slibované říše pohádek a her. A částečně také policejní staršina Bedrna (sympatický Martin Růžek), starý mládenec a vysvoboditel chlapcova vánočního ztracení. Výraznější postavou vánoční povídky je Petrův vánoční zachránce z truchlení a policejní četař Hájek (mladý Vladimír Hrubý). K výrazným postavám prosluněné povídky patří malá souputnice Petrova dobrodružství a společné hry na manželství (zajímavá Eva Hrabětová), důstojný maharadža Tonda (dobrý Eduard Kohout), zamilovaný mladý malíř Mirek (příjemný Miloš Nesvadba) a osamělý pouťový komediant s laskavým srdcem (velmi zajímavý Ladislav Pešek). Z dalších rolí: zvědavá malá holčička s pivem (Miluška Baliová), pospíchající muž s kaprem (Josef Kemr), pracující lampář (Eman Fiala), nevrlý hlídač zavřené vánoční tržnice (Josef Vošalík), probuzený zákazník taxíku (František Vnouček), malířova známost Fanča (Miriam Hynková), snaživý vrchní číšník (Gustav Hrdlička), seriózní oddávající úředník (Jiří Pick), mladý ženich (Jan Přeučil), či svérázní manželé Masopustovi s mluvícím papouchem (Ota Motyčka a Marie Buddeusová). Hry a sny jsou příjemným poetickým filmem, byť je jeho dětské určení zpochybnitelné. Potěší, ale uchvátit již nedokáže.

Saraband je důstojným odcházením Ingmara Bergmana ze svého známého světa filmu. Scény z manželského života jsou odrazovým můstkem k preludování vlastní představy rozhodujícího konfliktu v krokovém rytmu lenivě těžkopádného tance sarabanda. Lascivní divokost života se skrývá v tajemství rodinných traumat. Kultivovaná lehkost jazyka je stylovou značkou vyjadřování, používá filozofické nadání k posuzování úzkostných strachů člověka, zaobírá se smrtí, křehkou hranicí mezi láskou a nenávistí, osamělostí, touhou a prázdnotou. Do střetů se formuje generační rozhraní, požadavky, očekávání, nadvláda, pocit zodpovědnosti a vlastní vize budoucí zkušenosti a možnosti naplnění. Niterný strach jedince je rozhodující při jeho utváření osobnosti. Hlavním předmětem zájmu je Karin (velmi zajímavá Julia Dufvenius), nejmladší a nejdůležitější aktér rodinného sváru. Je rozpolcena mezi svou představou dospělých tahů budoucnosti a tíživým pocitem zodpovědnosti k bezmocné osamělosti svého otce. Je hnána vztekem nepochopení, boří pevné obranné zdi, aby z trosek povstala posílená naděje. Hlavní mužskou postavou je Henrik (zajímavý Börje Ahlstedt), Juliin opuštěný otec, neschopný vyrovnat se se ztrátou své ženy. Život je strach a utrpení, pocit ublížení se nedokáže přenést přes svoji beznaděj. Jedinou známou jistotu zamyká na petlici, to ostatní je hodno nenávisti. Důležitou postavou je Johan (stále vitální Erland Josephson), Henrikův otec a Karinin dědeček. Cynická zatvrzelost je ochrannou slupkou osamělosti duše, se kterou se vzdoruje pochybnostem i pocitu životní prohry. Pochopení se mísí s jízlivou jedovatostí, vítězstvím jsou jen malé okamžiky štěstí a vzájemné pospolitosti. Průvodcem životního zmoudření a klokotání je Marianne (sentimentální Liv Ullmann), bývalá Johanova manželka a závan vzpomínky dávného pocitu nejúplnějšího štěstí. Smíření bývá znakem moudrosti stáří. Minulost je prostředkem k boji s vlastním strachem. Zmínit se musí také Martha (Gunnel Fred), Johanova a Mariannina dcera, uvězněná v nemohoucnosti psychické nemoci. Strach má své opodstatnění a bez hlasu volá o pomoc. Saraband nemá za svůj cíl šířit zkázu. Je pochopením tlumeného hlasu, který počítá životní zisky a ztráty a rovná je do souvislostí. Saraband je útěkem z uvěznění a svobodná vůle rozhodování. Saraband je vkusnou připomínkou jedinečnosti Ingmara Bergmana.

Tanec zatracených žen je zajímavým střípkem z Bergmanovy filmografie, ale žádnou povinností pro jeho početné fanoušky. Tanec zatracených žen je více filmovým cvičením při hledání uměleckého vyjádření tápání lidské duše, než plnohodnotným dílem. Tanec zatracených žen buduje v contemporary formacích střety hledání a očekávání, ženský element má několik vrstev významu. Nina Harte, Lena Wennergren, Lisbeth Zachrisson a Helene Friberg v úchvatné sestavě od choreografky Donye Feuer navazují na psychologické rozhraní Tváří v tvář. Jde o nejvýraznější umělecký výtvor z dílny Ingmara Bergmana, proto má doprovodné vysvětlení záměru své opodstatnění. Tanec zatracených žen má hodnotu pro současný tanec a hledání pocitového výrazu rozervaného vnitřního světa. Potěšující maličkost velkého ducha.

Tváří v tvář je osobitý psychoanalytický rozbor duševního zhroucení jedince a existenciální nesoulad při hledání odpovědí na nejzávažnější otázky života. Tradičně silnou stránkou Bergmanovy filmové konstrukce jsou obrazové kompozice, roztěkaně stísněná nálada strachu a sugestivní náhled do zmučené lidské duše. Lidské charaktery získali své extravagantní odchylky od běžného normálu ze strachu z osamělosti a útěkem před prázdnotou smrti. Soukromý běs je zasutým traumatem dětství, jeho nenadálé probuzení nevyznává racionalitu a vnitřní pocity štěpí svou skutečnost ve změti rozporuplnosti. Láska je neuchopitelným ideálem, citová okoralost je ochranným výsledkem vlastních bolestí a strachů. Hlavní postavou filmové psychoanalytické studie je Dr. Jenny Isaksson (pozoruhodná Liv Ullmann), úspěšná psychiatrička. Následky drsného prožitku proměňují všechny dosavadní jistoty v nesrozumitelné stíny, vnitřní pocity dostávají jiný rozměr strachu a pochybností. Skutečnost přestává ubíhat po rovině a samovolně překračuje i do dalších dimenzi a niterný strach si připomíná své zapomenuté kořeny. Pochopení je nedostatkovým zbožím, osamělost lidské duše marně v popředí událostí hledá klidný kout k opětovnému nabytí odolnosti i důstojnosti. Hlavní mužskou postavou psychologického dramatu je Dr. Tomas Jacobi (sympatický Erland Josephson), lékař ve vlastním strachu osamělosti. Termín láska je potřebou i zbytečným luxusem, před kterým se v nepochopení utíká. Důležitou postavou je babička (příjemná Aino Taube), nejstarostlivější příbuzná Jenny, přesto nic není pouze černobílé a vzpomínky strachu náruživě zasazují krvavé rány uvědomění. Výraznější postavou je také Jennyin dědeček (zajímavý Gunnar Björnstrand), uvězněný v rozrůstající se nemohoucnosti nekompromisního stáří. Z dalších rolí: neuchopitelní Jennyini rodičové (Marianne Aminoff a Jan-Erik Lindqvist), rozporuplný herec Mikael Strömberg (Gösta Ekman), událostí zmatená Jennyina dcera Anna (Helene Friberg), smířený Jennyin kolega Helmuth Wankel (Ulf Johansson), jeho vystrašeně požitkářská manželka Elisabeth (Sif Ruud), rozpačitý Jennyin manžel (Sven Lindberg), či Mikaelův kamarád Victor (Göran Stangertz). Tváří v tvář zkoumá psychologii člověka, nešetří cynickou krutostí souvislostí. Psychiatři nebývají duševně vyrovnanými vzory života moderního člověka. Neosobnost přísné výchovy je v rozporu s humanistickou představou boží spravedlnosti. Působivě naléhavé filmové zobrazení osamělosti a strachu.

Dotek je romantické drama, symboly dostávají lehký mystický nádech v předloženém významu přirovnání a předurčenosti, psychologie si všímá každé trhliny nedokonalosti soukromých obranných zdí. Spořádanost nevylučuje přítomnost pocitu osamělosti, smrt je varováním před pomíjivostí a ponouká snahy k pokusům utišení niterné beznaděje. Pokušení má omamnou moc, nezřetelná je hranice výrazu ženy mezi matkou a milenkou, pátrá se po prvku zodpovědnosti. Dotek je strachem z osamělosti, hystericky se třese hrůzou, nenasytně se domáhá pocitům vlastních práv a potřeb. Zlost a bodavý pocit zrady jsou vystřízlivěním z iluzorní představy lásky. Hlavní postavou existenciální romance je Karin Vergerus (pozoruhodná Bibi Andersson), spořádaná manželka lékaře a matka dvou dětí. Nevěra je pocitem náznaku svobody, je úkrytem před strachem a je také nejbohulibějším dobrým skutkem, který dává přednost životu před smrtí. Je bezbranná před mužskou tužbou, posvátná úcta k ženě není nekonečná a klade požadavky. Je obětí i prokletou hříšnicí. Hlavní mužskou postavou je David Kovac (velmi zajímavý Elliott Gould), archeolog, nadšený z překvapivého objevu severského kostelíka. Jeho osamělost se schovává za chmurným oblakem tragického traumatu vlastní historie. A před Thanatem se utíká k Érosu. Majetnictví je nakažlivou chorobou, citová rozervanost je v celkovém kontextu nejpřirozenějším vývojem vztahů. Důležitou postavou je Andreas Vergerus (dobrý Max von Sydow), uznávaný lékař a ušlechtilý Karinin manžel. Soucitná trpělivost je jeho předností i slabinou. Nevyrovnanost vztahů je pečlivě skrývanou bolestí pragmatismu. Z dalších rolí: jediná Davidova žijící příbuzná, jeho sestra Sara (Sheila Reid), Karinina zemřelá matka (Barbro Hiort af Ornäs), či Karininy děti Maria (Maria Nolgård) a Anders (Staffan Hallerstam). Dotek je psychologicky naléhavou romancí, která si pohrává s křesťanským symbolem v existenciálním nazírání na svět a život. Dotek je hledání cesty z osamělosti vnitřního světa. Dotek je uchopitelnějším Bergmanovým filmem pro vkus současného diváka, přesto se z běžnosti stále vymyká.

Hanba je úchvatným existenciálním filmem. Nevnímám Bergmanovo dílo jako politicky angažované, zkoumá ničivé dopady válečného střetu na obyčejný lid a největší míru pozornosti zaujímá instinktivní pud sebezáchovy jednotlivců. Tvář občanské války nenabízí stanoviska, přímý válečný střet, ani třídní, či politická uspořádání a ideje. Válka vytváří extrémní prostředí pro pozorování změn vývoje lidského chování, život jedince je bezvýznamný, jedinou akceptovatelnou hodnotou je pouze a jedině vlastní přežití a lpění na setrvání v mizérii lidské existence. Obrazové kompozice zachytily impozantní apokalypsu lidského soužití, destrukce vnější zesiluje úpadek lidské podstaty. Biblický výrok oko za oko se v pragmatickém uchopení skutečnosti mění na zabij, nebo budeš zabit. Úskočná zákeřnost není ostudou, ale předností, která výrazně zlepšuje vyhlídky na konečný cíl přežití. Morální ospravedlnění vlastních činů je v krajině všeobecné zkázy všude kolem, kam oko člověka dohlédne. Hlavním vzorem přizpůsobivosti sebezáchovného pudu titěrné existence je Jan Rosenberg (vynikající Max von Sydow), hudebník bez práce ve válečné vřavě, před kterou se vystrašeně ukrývá v jediné své touze nespatřit žádný její neblahý vliv. Ničivě zhoubná moc války se neptá na vyznání a neuděluje výjimky. Uhýbání zraku před realitou se označuje za slabošství, přitom jediným cílem je udržet si vyrovnanou míru lidskosti ve vlastním nitru. Nastavení druhé tváře je pouze znakem bezradnosti a apatie, přežití si vyžaduje potlačení většiny ušlechtilých lidských vlastností. Skutky nutně potřebují popření dobrého vychování, přeživší hodnoty mají barvu krve a zmaru. Druhým vzorem základní touhy po přežití je Eva Rosenberg (velmi dobrá Liv Ullmann), hudebnice a Janova manželka. Na první pohled morálně pevnější polovina páru prožívá svůj vlastní hrůzný strach z beznaděje reality a okolnostem přizpůsobuje i své vedlejší nuance standardu chování. Výčitky svědomí nemají prostor ke svému vykoupení, konečná odevzdanost je výsledkem frustrace neměnné existence, přimknutí se k momentální pozici schopné síly je přirozeností a nestabilním pocitem bezpečí, protože samotný život nenabízí žádnou naději k nalezení akceptovatelného smyslu a důstojnosti. Důležitou postavou je Jacobi (sebevědomý Gunnar Björnstrand), bývalý kolega manželů z orchestru a starosta a současný důležitý místní činitel dění s hodností plukovníka. Moc má svá úskalí a v extrémních podmínkách života je opojnou úlevou z děsu přítomnosti. Hledá vykoupení i útěchu pochopení. Z dalších rolí: rybář a přední velitel partyzánů Filip (Sigge Fürst), Jacobiho manželka (Birgitta Valberg), z armádního povolání vystrašený starožitník Fredrik Lobelius (Hans Alfredson), zatčený ředitel školy Oswald (Ingvar Kjellson), nekompromisní vyšetřovatel vlastizrádné činnosti (Frank Sundström), cynický lékař vyšetřovaných (Ulf Johanson), či mladý dezertér Johan (Björn Thambert). Hanba je efektním povzdechem pacifismu, existenciální bezvýznamnost lidského života je v extrémních podmínkách psychoanalyticky pitvána. Aspekt lidskosti je znehodnocen lidskou společností. Všeobecná destrukce lidského soužití nemá povznášející hodnoty. Pud sebezáchovy stojí nejvýše, v jeho jménu je vše dovoleno, to ostatní je pouze smrt a strach. Ve válce neexistuje bůh. Jedinečný filmový prožitek, úchvatné obrazy, účinný způsob zpracování!

Stimulantia je příjemně odlehčeným povídkovým filmem. Skladba je pestrá, přístup je nezávislý, odstíny vnější motivace jsou rozhodující. Stimulantia je díky své rozmanitosti ozvěnou svobodomyslnější atmosféry šedesátých let. Ingrid snadno předčí Ingmara, bezstarostná lehkost je důvodem k radosti a veselí. Hans Abramson začíná svým dokumentárním NÁLEZEM původu Charlese Chaplina a zaujme především křivkami omšelosti. Jörn Donner potěší svou představou novodobé pornografie BYLI TAM DVA MILENCI, ve které září Harriet Andersson a Sven-Bertil Taube v neustálém oddalování aktu. Lars Görling se ve STŘETECH přes Wittgensteina dostává k opojení rámusu motorů v salvách francouzského okruhu smrti Le Mans. Ingmar Bergman překvapí svým malým synkem DANIELEM, i když jeho domácí video upoutá jen občasně kreativní obrazovou kompozicí. Arne Arnbom si užívá klasiku a operní árie švédské zpěvačky BIRGIT NILSSON. Dvojice Hans Alfredson (hraje též roli advokáta Jacoba Landeliuse) a Tage Danielsson se kochá rozvernou smyslností Honoré de Balzaca ve CNOSTI CNOSTÍ. Lena Granhagen v roli pradleny Sofi Lundblad má skutečně poctivé důvody ke svému rozhodnutí. Gustaf Molander přispěl nejdelší prací podle Maupassanta. Jeho NÁHRDELNÍK má nejironičtější vyústění touhy po přepychu vyšší vrstvy. Ingrid Bergman a Gunnar Björnstrand v rolích manželů Mathildy a Paula Hartmanů obveselí svým nasazením i desetiletým očistcem. Radostí k pohledání je i Gunnel Broström v roli Mathildiny vznešenější přítelkyně Jeanette Ribbing. Poslední střípek mozaiky přidal Vilgot Sjöman. Erotické chvění ČERNOŠKY VE SKŘÍNI je imaginační hrou. Lars Ekborg (pan Švéd), Inga Landgré (paní Margareta Švédská) a Glenna Forster-Jones lechtivě dráždí libido v hravosti i pokušení. Stimulantia není nezbytně nutným filmem ke shlédnutí ani pro fanoušky Ingmara Bergmana. Ingmar odpustí, ale vrcholy jsou jinde. Jako zajímavost film potěší svým připomenutím ducha doby.

Než se rozední je působivé existenciální drama. Bergman byl ženským pohlavím fascinován a zanícenou odhodlaností se stále pokoušel odhalit jejich tajemství a původ magické elementární energie. Žena je vládkyní veškerého života, přesto je jen loutkou v nihilisticky rozjíveném soukolí osudu. Číslice tři je pro filmový příběh zásadní prvek, zdání mihotavého světla naděje je zachováno. Trojí duch ženského elementu je bičován na nejcitlivějším místě, pranýř je smáčen krví bolesti, noční stěny pokoje tlumí vzlykot nekončícího smutku a marnosti. Čeká se dychtivě na dětský křik počátku a slzy zatím stékají na polštář. První ženou na ráně je Cecilia Ellius (pozoruhodná Ingrid Thulin), jejíž trauma ji přivádí k základnímu přehodnocení dosavadního způsobu života. Bolest se přijímá jako zasloužilý trest vlastního etického provinění, smutek se zastavil v mlhavém pohledu trýzněných očí. Tradiční mužství je v konfrontaci se silou ženství zpochybněno. Druhou ženou na odstřel je Hjördis Pettersson (energická Bibi Andersson), nezralé děvče s neúspěšně submisivním pokusem o potrat. Strašák možného společenského odsouzení a ostrakizovaného procesu se vyžívá v rozpolcenosti mysli. Bezprostřednost hrůzy a strachu smrti přivádí k mobilizaci poslední zbytky sil k odhodlání navzdory našeptávajícímu hlasu krve. Třetí ženou, hozenou do antických rozměrů života, je Stina Andersson (velmi dobrá Eva Dahlbeck). Její nadšení z nadcházejícího mateřství je nakažlivé v upřímnosti a radosti, ženská síla se elegantně vznáší a neohroženě září na všechny strany. Bolest je výkřikem absolutního zoufalství a sadistický osud dosáhl vrcholu svého ukojení. Důležitou postavou je Brita (příjemná Barbro Hiort af Ornäs), hlavní zdravotní sestra porodnice. Ušlechtilá duše odvádí své každodenní poslání s úsměvem i prakticky a ochotně podanou pomocnou rukou. Z dalších rolí: zaskočený společensky úspěšný Cecíliin manžel Anders Ellius (zajímavý Erland Josephson), laskavý a pozorný Stinin manžel Harry Andersson (sympatický Max von Sydow), vedoucí lékař porodnice Dr. Nordlander (Gunnar Sjöberg), snaživá poradkyně mladých matek s vlastním tajemstvím bolesti Gran (Ann-Marie Gyllenspetz), do svědomí promlouvající Andersova sestra Greta Ellius (Inga Landgré), ochotná lékařka Dr. Larsson (Margaretha Krook), či naivní Hjördisina kamarádka (Monica Ekberg). Než se rozední je neúprosné filmové drama, osud stojí nade vším a vysmívá se s existenciálně nihilistickou nevybíravostí. Herecké výkony jsou předností a zdůrazněním rozpolcenosti pocitů. Psychologicky éterické.