tomtomtoma

Biliár je loutkovou satirickou anekdotou. Svým způsobem lze říci, že jde o volné pokračování filmu Úvodní slovo pronese (anebo spíše naopak), o čemž svědčí vedle Pojara také spoluautor scénáře Miloš Macourek, výtvarné vymodelování loutek a prostředí podle Zdeňka Seydla, hudební vibrace Wiliama Bukového, stejný způsob vizuálních vrstev řinutí a tryskání slov či hlasové uchopení celé věci Jaroslavem Marešem. Pokud se potřebný noční spánek vyznačuje noční můrou a ve svém důsledku nevyspáním, následující den je pak ve znamení rozmrzelosti a (nejen verbální) agresivity, a tato nedobrá nálada se potom nezadržitelně šíří od toho nejvyššího stupínku až po ten nejnižší, neboť tam, kde je příjem, musí být také výdej, a přijatá bolest musí být kompenzována bolestí (či zlobou) vydanou. Pointa v sobě skrývá značnou dávku škodolibosti a dokonalé zhmotnění noční můry, a jako celek v sobě děj odráží životní zkušenosti. Biliár je uličnickou (a to snad dokonce úmyslně) satirickou anekdotou v loutkovém provedení.

Pošmourně jásavý příběh o chlapci, kterého uchvátil tanec natolik, že schodou náhod vstoupil do baletního klubu. A i když tancoval hodně dřevěně a strojeně, bez ladnosti, tak ho přijali na Královskou baletní školu a mohl vstříc své touze. Malý Billy Elliot (Jamie Bell) propadne baletu. Je pro něj vášní a zároveň rebelií proti svému otci Jackiemu (Gary Lewis). Ale Billy ho svou touhou a vášní přesvědčí k tomu, aby ho sám k přijímařkám na školu odvezl. Zřejmě se zastyděl a došlo mu, že by mu neměl bránit v jeho snu. I když měl strach, že z něj automaticky bude homosexuál. Billův bratr Tony (Jamie Draven) byl velmi netrpělivý a horkokrevný. Částečně i díky brzkému odchodu jeho maminky na onen svět. Další zajímavé postavy: učitelka baletu Wilkinson (Julie Walters), která Billyho utvrzovala, aby se baletu nebál, její dcera Debbie (Nicola Blackwell), která neváhá Billymu ukázat naprosto vše, bláznivá Billyho babička (Jean Heywood), která občas nevěděla, co se děje, a Billyho kamarád Michael (Stuart Wells), u kterého se homosexualita už začala projevovat. Aneb jak spolu otec a synek najdou k sobě opět cestu po úmrtí Billyho maminky. Děj místy zabředá do přílišné sentimentality a sladkoblné hořkosti. A to i přesto, když otec s Tonym spustí tím svým severoanglickým uštěkaným nářečím. A pak, že se nedá překonat strach z tabuizovaného tématu.

Knižní předloha Bílého oleandru disponovala pozoruhodným dramaticko-mysteriózním potenciálem, tak proč ho nevyužít. Silné tajuplné ženy jsou lákavým zbožím sami o sobě. Filmový přepis Petera Kosminskyho sází na uhrančivou vznešenost s kapkou chladného nebezpečí hlavních představitelek. Samotný děj se ve zdánlivě poklidném tempu soustředí na záchvěvy vnitřních střetů prostřednictvím pohybů tváře. Dynamické okamžiky zlomu tím nabírají na intenzitě naléhavých výkřiků životních střetů. Nakonec jde o jeden z nejstarších lidských soubojů při získávání dominantního postavení partnerského soužití mezi mužem a ženou. Hrůzu nahánějící tajemná nálada je budována skrze záměrné nejednoznačnosti vysvětlujícího zastřeného hlasu kněžky eleusinského mystéria. Nevnímám způsob dramatického zpracování jako uchvacující, nebo nedostačující. Pracně vybudovaná mystika často nahrazuje psychologický očistec, skutečný poklad se zjevuje až na samotném konci, leč zůstal nevyzvednut a film tím zůstal pevně zařazen pouze ve spotřební verzi psychologického dramatu. Hlavní postavou příběhu je mladá Astrid Magnussen (zajímavá Alison Lohman), předčasně vyspělá školačka. V tom věku, kdy většinou zcela automaticky nastává revolta proti rodičovské autoritě, pro ni počíná čas hledání sebe sama. Zkoumá hranice a možnosti, vyhraňuje se a získává vlastní zkušenosti. Nakonec, stále nevyzrálá, pokládá tu nejtěžší možnou podmínku. Konec přichází na počátku toho nejzajímavějšího, zůstává prázdnota a svým způsobem i roztrpčení nad samotným způsobem. Ústřední postavou příběhu je Astridina matka Ingrid Magnussen (šarmantní Michelle Pfeiffer), uznávaná umělkyně výtvarného oboru. Spořádané členy spotřební společnosti vnímá jako nepřátelské území a s každým lze podle potřeby manipulovat. Největší zášť se týká mužů a zhrzenost přeměněná v pomstychtivost je v rukách silných osobností tuze nebezpečnou vlastností. Ale každý má svou slabinu a konečné účtování je výrazně odkloněno od soucitného smýšlení. Důležité jsou pěstounky. První je Starr Thomas (dobrá Robin Wright), uvězněná v pracně vybudované iluzi spořádaného funkčního vztahu. Stín minulosti, vědomí křehkosti konstrukce a sílící žárlivost přináší nevyhnutelné vyústění. Druhou je Claire Richards (zajímavá Renée Zellweger), nevytížená herečka s prázdnotou partnerského soužití. Pěstounství je poslední snahou o vlastní spásu. Třetí je Rena Gruschenko (velmi zajímavá Svetlana Efremova), imigrantka s čistě pragmatickým životním stylem. Vše lze zpeněžit a s každým lze uzavřít oboustranně výhodnou spolupráci. Za hlavní mužské postavy je zde dospívající mladík Paul Trout (Patrick Fugit), spřízněná Astridinu duše v pečovatelském ústavu, a Ray Pruitt (sympatický Cole Hauser), partner Starr v bezradnosti citů a vztahů. Z dalších rolí: snaživá sociální pracovnice Martinez (Amy Aquino), vytrestaný spisovatel Barry Kolker (Billy Connolly), odcizený manžel Claire s permanentní služební cestou Mark Richards (Noah Wyle), Ingridina právnička Susan Valeris (Kali Rocha), či Starrin malý rozumný synek Davey Thomas (Marc Donato). Bílý oleandr je solidní drama spotřební společnosti. Svým zpracováním nestrhne, ale dokáže oslovit expresivním výrazem zobrazených ženských tváří.

Přepsáno v srpnu 2019. Bílý šejk je radostně dovádivým sarkasmem se vzletně zářivým úsměškem ke katolické morálce. To, co někteří považují za naivitu, je úmyslně zlehčujícím výrazem vyjadřování a italský teatrální prožitek života. Původní verzi scénáře napsal Michelangelo Antonioni, Federico Fellini ve svém samostatném režijním debutu využil svou znalost prostředí na výrobu snění a bez zdvořilosti odhaluje skrytá tajemství. S přirozenou samozřejmostí zneužívá každé vhodné místo i situaci k uštěpačnému výsměchu, nezkrotné vitalitě a karnevalovému veselí života. Hlavní postavou neposedného třeštění je Wanda Giardino Cavalli (příjemná Brunella Bovo s hlasem Riny Morelli), mladá venkovská novomanželka na své první návštěvě Říma. Dráždivě romantické představy naivní dívky dostávají neočekávané svolení a vysněný princ se dostává tak blízko k ní, až těsně k toužebně vlhkým rtům. Rafinovaně ponouká a jízlivě si dobírá rozdíl mezi představou a skutečností. Hlavní mužskou postavou škádlení upjaté hrdosti je Ivan Cavalli (příjemný Leopoldo Trieste s hlasem Carla Romana), Wandin novomanžel s maloměšťáckou potřebou společenské ctihodnosti. Tradiční mužská dominance se rázem dostává do nejistoty a plačtivě hledá svoji záchranu. Důležitou postavou je "Bílý šejk" alias Fernando Rivoli (dobrý Alberto Sordi), hlavní hvězda oblíbeného seriálu na pokračování obrázkového časopisu. Sny o princi na bílém koni jsou příjemným zpestřením mužské domýšlivosti a erotickému kořistění. Z dalších rolí: Ivanův společensky vážený, vlivný a zásadový strýc (Ugo Attanasio s hlasem Gaetana Verny), náročný režisér fotorománu doktor Fortuna (Ernesto Almirante s hlasem Laura Gazzola), žárlivá a rázná Fernandova manželka Rita Rivoli (Gina Mascetti), polichocená autorka fotorománu Marilena Alba Vellardi (Fanny Marchiò s hlasem Tiny Lattanzi), zákeřný beduín ze seriálu Oscar (Piero Antonucci), smyslná cikánka ze seriálu Felga (Lilia Landi s hlasem Andreiny Pagnani), laskavá prostitutka Cabiria (Giulietta Masina), její hřejivá kolegyně Assunta (Jole Silvani s hlasem Mariny Dolfin), stále pracovně vytížený hotelový recepční (Giulio Moreschi), milovník múz na pláži při fotografování románu Mambroni (Mimo Billi), Ivanova neodbytná teta (Elettra Zago), Ivanova sestřenice Rina (Anna Primula), či zvídavý policejní komisař (Antonio Acqua s hlasem Alda Silvaniho). Bílý šejk je vířivý pohyb nespoutané životní vitality s obsedantní potřebou provokování. užívá si dráždivou sarkastickou nadsázku a raduje se pozorováním čar života. Příjemné a zábavné osvěžení!

Bitva o Alžír, toť velmocenská politika obnažená donaha. Gillo Pontecorvo mohl ve filmovém výrazu využít své vlastní zkušenosti z druhé světové války, kdy patřil mezi čelné představitele komunistického odboje proti fašismu v Itálii. Film se stal skvělou inspirací nejen pro ta antiimperialistická a studentská hnutí po celém světě, která se právě v šedesátých letech radikalizovala, ale taktéž pro mnohé represivní ozbrojené složky autoritativních i demokratických režimů pro situace, jež se často z mocensky politických důvodů prohlašují za boj za svobodu i proti terorismu. V mnoha státech byl film zakázán kvůli obavám z podněcování povstání. Gillo Pontecorvo sestavil to nejlepší z neorealismu i vlastních dokumentaristických počátků k přímému náhledu do ohniska těžkých bojů za nezávislost Alžírská, a opíral se o knihu Souvenirs de la Bataille d'Alger z roku 1962, autorem byl Saadi Jacef, vojenský velitel alžírské Fronty národního osvobození (FLN), jenž ve filmu hraje sám sebe (Džafar). Prvním znakem koloniální politiky (a nejen té francouzské) bylo pokrytectví, jež věrně doprovázelo kořistění, nadřazenost, strategické zájmy a neochota k ústupkům a rovnoprávnosti. Navíc Alžírsko bylo v koloniální době francouzským oblíbeným cílem k radovánkám dětské prostituce. Samozřejmě, jde o zatraceně těžké kontroverzní téma, neboť ani jedna strana nejednala v rukavičkách, ale chuť karabáče na hřbetě se pokaždé ozve tím samým způsobem, tedy karabáčem a když se represí a násilím odpoví na snahu o emancipaci, dostane se zpět násilí. Moderním plodem imperialistické politiky jest politická korektnost, jež je stejně licoměrná jako ona politika (nehledě na okolnost, že se základní principy velmocenské politiky neliší od té imperialistické). Já osobně nejsem příznivcem násilí, boxerské a jinačí bojové zápolení se mi vskutku hnusí, ale mám pochopení pro frustraci z dlouhodobého útlaku a nespravedlnosti, vedoucí k ozbrojenému povstání za možnost vlastního sebeurčení. Útlak, podpořený násilím, je vždy cestou k radikalizaci. Tedy: západní svět sklízel a sklízí jen to, co zasel a seje. Hrdinou bolesti, slz a vzteku alžírského boje za svobodu je Ali La Pointe (zajímavý Brahim Hadžadž), jeden z velitelů partyzánského boje o Alžír. Jeho neústupnost trvá do posledního dechu. Z významnějších rolí: velitel francouzské parašutistické divize pro potlačení alžírského ozbrojeného povstání plukovník Philippe Mathieu (skvělý Jean Martin), velitel FLN pro Alžír El-hadi Džafar (Saadi Jacef, autor předlohy), malý a Aliho následující poslíček FLN Jacef Omar (Mohamed Ben Kassen), zakládající a prominentní vůdce FLN Larbi Ben M'hidi (Mohammed Beghdadi), přední bojovnice po boku Aliho Hassiba Ben Bouali (Fusia El Kader), přední bojovnice vedle Džafara Džamila Bouhired (Samia Kerbaš), či třetí přední bojovnice FLN Zohra Drif (Michéle Kerbaš). Bitva o Alžír je kontroverzním filmem, ale jen z toho důvodu, že zobrazuje podstatu politiky, samu kontroverzní a licoměrnou, a její nejděsivější výsledky. Řadí se k těm nejintenzivnějším filmovým prožitkům (i díky těm zneklidňujícím obrazům Marcella Gattiho a podmanivému hudebnímu doprovodu dvojice Ennio Morricone, Gillo Pontecorvo).

Silné a kvalitní drama umírajícího člověka, který se snaží zabezpečit život svých dětí po své smrti. Uxbal (skvělý Javier Bardem) stál vždy mimo zákonný způsob obživy. Neúprosně a rychle se blížící smrt ho nutí k vypořádání se se svým životem a temnou minulostí i neradostnou přítomností. Má pocity viny z chyb a omylů minulosti, má snahu o jejich nápravu, ale to často naráží na touhu po zabezpečení svých potomků. Jeho vnitřní boj tak korunuje jeho další chyby, které se v jeho honbě za penězi nebývale nahromaďují. Odrazy jeho temné minulosti mu pod nohy stále vrhají jeho omyly a on se snaží nalézt, v tom drsném prostředí současnosti a neustálém boji o přežití a zachování vlastní krve, úzkou cestu ve prospěch budoucnosti pro své děti. Z dalších rolí: Uxbalova žena Marambra (Maricel Álvarez), psychicky nevyrovnaná osoba trpící depresí, neschopná postarat se o děti a stále působící Uxbalovi citové trápení, Uxbalovi nedospělé děti Ana (Hanaa Bouchaib) a Mateo (Guillermo Estrella), Uxbalův bratr Tito (Eduard Fernández), nevyléčitelný bohém, kterého přitahují ženy, včetně té bratrovy, senegalský imigrant a pouliční prodejce Ekweme (Cheikh Ndiaye), a jeho manželka Ige (Diaryatou Daff), která se pro Uxbala stala jedinou nadějí pro budoucnost jeho dětí, čínští pokoutní výrobci všeho možného Hai (Taisheng Chen) a Liwei (Luo Jin), úplatný policista Zanc (Rubén Ochandiano), a Uxbalův duchovní rádce v oblasti smrti Bea (Ana Wagener). Velkolepá ukázka současného života, kdy úroveň života závisí na překračování linie legálnosti. Často jsou dotyční k tomuto způsobu života donucení současným stavem společnosti a fungováním státních zřízení. Naděje se mění v beznaděj a zůstává jen boj o přežití sebe sama a potomků. Hranice zákonnosti je pak nahrazena hranicí svědomí. Ale kdo ho má neposkvrněné? Syrové, hrubě každodenní. Kde je to co chceme a pro co žijeme, není-li to pouze jakýsi boj o přežití, žití, kde jsou všechny tahy povoleny.

Toto je nepříliš slavný výsledek propojení Bollywoodu a anglické kinematografie. Je to další z celé řady moderních a plytkých komediálních pop-kulturních výtvorů pro dospívající mládež. A nezůstalo by prázdné místo, pokud by vůbec nevznikl. Chvályhodný je pokus o vyjevení společenských problémů v západní prosperující civilizaci s rozdíly kulturních kořenů a plnohodnotnou snahou o feminizaci čistě mužského prostředí. Pokud jste kastovním systémem svázaná indická žena, jako je režisérka Gurinder Chadha, je to jedno z nejdůležitějších společenských témat. Jenže zde se problém jen vysloví a ukáže. Konečné řešení je jednoduché, protože v jedné krátké chvilce jsou všichni předpojatí zasaženi náhlým osvícením myslí srdečnou a bezstarostnou liberalizací a úplnou adaptací v rozdílném kulturním prostředí. Hlavní postavou je dospívající indická dívka Jesminder 'Jess' Kaur Bhamra (zajímavá Parminder Nagra) s ojedinělým fotbalovým talentem. Spojení slov indická a fotbalistka je nejdůležitější zápletkou, od které se vše ostatní odvíjí. Druhou nejdůležitější postavou je mladá anglická fotbalistka Juliette 'Jules' Paxton (půvabná Keira Knightley). S ní se otevírá fotbalová pohádka i řevnivost o mužské srdce. Hlavní mužskou postavou je mladý irský trenér dívčího fotbalového klubu Joe (zajímavý Jonathan Rhys Meyers). Na první pohled jízlivý cynik má laskavé srdce a romantickou úlohu. Z dalších rolí: opatrný i vstřícný Jessin otec (Anupam Kher), nervózní Jessina sestra se stresovou přípravou svatby Pinky (půvabná Archie Panjabi), Juliettin podporující otec Alan Paxton (Frank Harper), nedůvěřivá s zmatkující Juliettina matka Paula Paxton (zajímavá Juliet Stevenson), k tradicím upnutá Jessina matka (Shaheen Khan), milovník Beckhama a věrný Jessin kamarád Tony (Ameet Chana), či kapitánka dívčího fotbalového týmu Mel (atraktivní Shaznay Lewis). Šťastný konec je samozřejmostí. Náhlé osvícení splnilo svůj očekávaný účel harmonické multikulturní pospolitosti. Nakonec, je to druh filmu, který znamená komerční úspěch. A to i přes svojí zřetelnou povrchnost a nevkus.

Blaho lásky je odlehčenou poetikou fází partnerského vztahu v konfrontaci stavu rozpoložení mužského jedince. Jiří Brdečka s výtvarníkem Jiřím Trnkou s lehkou ironickou nadsázkou zachytili proměny lásky v průběhu času, nejsou nezdvořilí, jenom trochu škádliví a rozpustilí, dokonce našli i samotnou podstatu a význam společného svazku a pocitu, kterému také říkáme láska. Půvabně hravé a poetické Blaho lásky jest.

Zábavné dílo z dílny velilána Járy Cimrmana. Seminář představuje Cimrmana v oblasti historie. Jeho nesouhlasem se špatně zvolenými historickými daty, či jeho vědeckými úvahami o defenestracích. A nemůže chybět ani ukázka z jeho historického díla Blaník, původně určené pro loutková divadla. Takže tu máme i ukázku loutkařství s názvem Nevěřící Vlasák. Samotná hra nám pak dává najevo, že sice v Blaníků jsou ukryti spící rytíři, kteří jsou schopni vyrazit na pomoc českému národu, ale vyrazí jen tehdy,kdy bude národu nejhůře. takže vždy může být hůře. Hra nám zábavně ukazuje nespokojeného Veverku z Bitýšky (dobrý Ladislav Smoljak), který je se svým lipanským husitským jezdectvem vždy připraven vyrazit na pomoc, ale nikdy mu není dopřáno sluchu. A i když svévolně opustí horu, neslavně se vrací zpět. Smil Flek z Nohavic (dobrý Jan Kašpar) je poťochle ironický zapisovatel. Politická mrtvola Hynek z Michle (dobrý Jaroslav Weigel) je přednostou a přímým podřízeným svatého Václava, rozhodně se neukvapuje a nevyjíždí jen tak. Dále je tu učitel Josef Bohuslav Chvojka (Pavel Vondruška), který náhodou se dostává do jeskyně a marně přemlouvá rytíře k výjezdu v bouřlivém roce 1848. Dále vyzvědač Šlupka (Genadij Rumlena), který přináší novinky z venčí a Jeskyňka (Robert Bárta), která v hoře uspokujeje mužský chtíč. A tak národe, nespoléhej se na mýtus, ale jen sám na sebe! Bohužel. Inscenace je z roku 1997.

Kanadská romantická komedie Bláznivá svatba je zábavnější, než by se podle zdejšího hodnocení mohlo zdát. Snad je to tím, že má pro většinového diváka obtížněji stravitelné schéma. Ale právě vyprávěcí systém, který přeskakuje z postavy na postavu (zejména smršť ze začátku), dělá pro mne tento haněný film poutavějším a uspokojivějším. Ten režim má své osobité kouzlo a humornému nadhledu neschází šmrnc. Slova lásky jsou vytrvale žádána a lidé ve své zuřivém soupeření o nastávající dominanci ve vztahu se zasekávají stejně, jako tisíckrát obehraná deska. Nakonec se zachraňuje mnohem více, než jen jeden vztah. Páry jsou zde vyobrazeny v několika variantách i různých stadiích, což přináší další odlehčené možnosti vedlejších zápletek. Hlavní postavou romantické komedie je Nicolas (zajímavý François Morency), oddaný partner s nedostatkem slov, kterými by popsal vyznání hlubokého citu. Hlavní ženskou postavou je Nicolasova partnerka Florence (šarmantní Geneviève Brouillette), zatvrzelá ve svém zoufalém postoji při pocitu nedostatku důkazů životní lásky. Z dalších rolí: Nicolasova naivně se snažící a přespříliš upovídaná sestra Claire (Pierrette Robitaille), její milující a věrný manžel Gaston (Jacques Girard), Florencein bratr v rozkladu kultivovaně odcizeného manželství Bernard (sympatický Yves Jacques), jeho manželka s nově nalezenou mízou Geneviève (Diane Lavallée), Nicolasův neúnavně zachraňující bratr Robert (René Richard Cyr), jeho bezprostřední přítel Dimitri (Bobby Beshro), Florencenina mírně závistivá kamarádka Michelle (Sonia Vachon), spokojení Florenceniny rodiče Simone (Louisette Dussault) a Jules (Gérard Poirier), Nicolasova náruživá sestra Lara (Catherine Florent), její vyždímaný přítel Marc (Michel Courtemanche), nemluvná Nicolasova matka (Colette Courtois), či potrhlá svatební koordinátorka Betsy (Lisa Bronwyn Moore). Není to úchvatné dílo, ale i tak přináší svěžest do stojatých vod romantických komedií a mě pobavil.