tomtomtoma

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek!

Psychodráma je jedněmi podceňováno a druhými přeceňováno. Psychodráma je vskutku originálním vyjádřením osobního, společenského a politického postoje Jozefa Zachara v dokumentární formě. V první rovině jde o popis účinného a ve své době poměrně novátorského způsobu léčby úzkostí a emočních tísní, individuální psychoterapie je prováděna ve skupině, vychází z improvizovaného divadla a jedinec se za pomoci celé skupiny může osvobodit ze zakořeněné struktury strachu a nepříjemné životní role. Druhá rovina je z autorova pohledu důležitější, v ní Zachar poměrně otevřeně kritizuje společenské nešvary doby, způsobené nepříliš šťastně přirozeným vývojem nového politického uspořádání, která při veřejném hlásání a prosazování hesla rovnosti v praxi zavedla diktaturu a zdeformované zneužití moci na všech možných úrovních. Je nutné podotknout, že nejde o autentické zaznamenání léčby hlavního protagonisty filmu Viktora Vrabce. V té době byl studentem herectví a jde o vzpomínky na jeho dřívěji prodělanou psychoterapii ve Šternberku. Lidská osamělost je zhoubná pro lidský organismus i mysl a každý pocit nespravedlnosti může přetéci do extrémního výbuchu frustrace. Psychodráma je unikátní kritikou morálního stavu společenského soužití, v té je největší síla i přínos Zacharova hraného dokumentu.

Most přes řeku Kwai patří ke slavným válečným filmům a epicky vyprávěné příběhy diváci téměř vždy glosují s nadšením a povděkem. A skutečně i dnes dokáže konzumace thajského válečného dobrodružství navodit příjemné stavy, lahodící oku. Most přes řeku Kwai obsahuje vše potřebné k pokušení, kochá se divokou scenérií tropické džungle, laská se s chrabrým hrdinstvím skutečných mužů, ženská smyslnost stimuluje mužský vjem zraku a cynický výraz komunikace i osudu je vítán s uspokojením. Ovšem řadit monumentální podívanou mezi psychologické filmy není šťastné zvolení, neb výraz, gesto, ani tvrdohlavá paličatost nejsou psychologií, ani niterným stavem úzkosti lidské duše. David Lean si mohl dovolit, díky původu na straně vítězné mocnosti, popustit uzdu vyjadřování ve stylu suchého anglického humoru, ironie je smíchána s nadutou povýšeností, snobstvím i zvláštním smyslem pro povinnost i pořádek a letí přes zelené peklo k občasnému odlehčení noty oslavy válečného hrdinství. Hlavním bohatýrem anglické avantýry druhé světové války je americký muž Shears (příjemný William Holden), kapitán americké armády v japonském zajateckém táboře a major britské tajné válečné operace. Život touží po pohodlí a náruči ženské tělesnosti, ale osud je cynicky zaujat svojí vlastní podstatou. Smutným hrdinou zajetí je plukovník Nicholson (sympatický Alec Guinness), zásadově tvrdohlavý velitel zajaté britské jednotky. Princip je důležitější než skutečnost a vítězství umanutosti si zakládá na poctivosti a dodržení právního statutu nařízeného vzdání se nepříteli. Důležitou postavou válečných hrátek je major Warden (zajímavý Jack Hawkins), vitální instruktor britské speciální jednotky a velící důstojník utajené válečné expedice. Splnění smělého plánu je prvořadým úkolem, nehledíc na životy jednotlivců. Významnou postavou je plukovník Saito (příjemný Sessue Hajakawa), velitel japonského zajateckého tábora v Thajsku a vězni trápený stavitel železničního mostu. Dokončení důležitého úkolu ve stanovený čas je nejzásadnější osobní otázkou života a smrti, ústupky jsou nezbytností. K výraznějším postavám patří major Clipton (sympatický James Donald), britský zajatec a táborový lékař. Zběsilé hrátky na život a na smrt působí bolení žaludku, přesto neváhá ukazovat ušlechtilou tvář. A k výraznějším patří také poručík Joyce (příjemný Geoffrey Horne), kanadský člen tajné válečné operace v srdci thajské divočiny. Očekávané splnění mise je zaskočeno absurdním vývojem událostí. Z dalších rolí: vrchní představitel britských speciálních složek plukovník Green (André Morell), zkušení stavitelé mostu z řad britských zajatců kapitán Reeves (Peter Williams) a major Hughes (John Boxer), zaslouženě přítulná zdravotní sestra (Ann Sears), shovívavý japonský kapitán Kanemacu (Heihačirô Ôkawa), zostuzený stavitel mostu poručík Miura (Keiičirô Kacumoto), či spřízněný thajský průvodce Yai (M.R.B. Chakrabandhu). Most přes řeku Kwai je klasikou monumentálně výpravných filmů exotické chuti, příjemně se na něj dívá díky ironii a působivosti, ale nedokáže a ani nemůže hlouběji uspokojit.

Severní hvězda je jedinečnou ukázkou paradoxní propagandy, kdy za peníze, píli, úsilí a lidský materiál amerického původu vytvořil Lewis Milestone, před rudým Ruskem emigrující moldavský Žid, reklamu na ideální řád harmonie a půvaby soužití komunismu Sovětského Svazu. Veřejné šíření atmosféry a myšlenek válečného filmu mělo za cíl získat přívržence na svou stranu v hnutí celosvětového boje proti nacistické zlovůli a fašistické agresi. Stanovisko mělo v tehdejší době opodstatnění, ale ani bohulibý záměr neodstraní nepříjemnou skutečnost škrobeného patosu, z něhož je filmová skladba Severní hvězda utkána. Rozmáchlý způsob projevu sází na dojetí a tklivost, gesta velkého rozsahu hrdě třímají prapor odhodlání, dojemně pláčou dětskou bolestí a srdce proudem krvácí v obraze hrdinného sebeobětování. Hlavní postavou obrany před zákeřným německým útokem na sovětskou Ukrajinu je Damian Simonov (sympatický Farley Granger), příkladně vzorný mladý muž a budoucí chlouba života komunistické prosperity. Harmonické společenské soužití, pilnost, uvědomělost a poctivost, ty jsou základem blahobytu, jen očekávané vysokoškolské studium se musí v agresi pekelného zla odložit, neboť vlastenectví je nejušlechtilejší lidskou vlastností. Hlavní ženskou postavou je Marina Pavlova (sympatická Anne Baxter), spořádaná dívka a školní láska Damiana. Život se rýsuje v malebně růžových barvách, ale osud si připravil jinou cestu zkoušky dospělosti. Propagandisticky důležitou postavou je Kolja Simonov (Dana Andrews), starší Damianův bratr a zkušený pilot sovětského válečného letectva. Kdo jiný se má jako první postavit čelem vpřed agresivnímu německému útoku? Výraznou postavou je Klaudia Kurina (Jane Withers), Marinina spolužákyně. Je romanticky zamilovaná do Kolji, a dětinská zásadovost čeká na svoji příležitost. K výraznějším postavám patří Dr. Pavel Grigorič Kurin (Walter Huston), Klaudiin otec a místní lékař. Jeho povolání a podstata je plakátem nejvyššího stupně lidské ušlechtilosti. A patří k nim také Dr. von Harden (příjemný Erich von Stroheim), německý lékař a velitel fašistického oddílu budovaného lazaretu. Život nevyznává rovnostářství. Z dalších rolí: laskavý povozník Karp (Walter Brennan), Marinina starostlivá matka Sofia Pavlova (Ann Harding), její manžel Rodion Pavlov (Dean Jagger), Klaudiin mladší bratříček a nejnevinnější člen výletu mladých Griša Kurin (Eric Roberts), hrdinný otec Damiana a Kolji Boris Stepanič Simonov (Carl Benton Reid), Marinina malá a zvídavá sestřička Olga Pavlova (Ann Carter), Pavlova manželka Anna Kurina (Esther Dale), Damianova a Koljova starostlivá maminka Naďa Simonova (Ruth Nelson), či Hardenův podřízený Dr. Richter (Martin Kosleck). Severní hvězdu lze označit za komunistickou agitku, byť je vlastní propaganda zaměřená trochu jiným směrem, než se dnes bude zdát. Patos má zdůraznit naléhavost sdělení a k jeho sledování by ministerstvo zdravotnictví mělo vydat varování. Ruské pojetí oběti je poznamenáno širokými lány rozlohy rudé vlasti. Zajímavě a obohacující pouze jako paradox.

Lidé v hotelu jsou zvědavě hravou sondou do pomíjivosti hotelového ruchu, kde význam má ve svém celku pouze ten malý a předem daný okamžik času. Pohled do života nabízí úplně vše, od zrození jde přes touhy až k radosti, ze světa smutku si to míří přes hříchy přímo k nevinnosti, z bolesti kráčí přes naději a lásku až ke smrti. Kamerový obraz každý vhodný mžik dokládá svůj smysl pro estetiku, všímá si detailů, hravost si zavdává s konstrukcí a posloupností. Výraz má lehké ironické odlehčení, plynulost je osvěžující a stupňující v míře nadšení. Edmund Goulding vdechl do filmového přepisu divadelní hry, adaptované z literární předlohy, rozvernou radost ze života, vychutnává si každý jednotlivý konflikt, je schopen pochopení, přesto je každý jednotlivec osudem škádlen, sváděn a často i neomaleně vydírán. Hvězdou filmu je Grusinskaja (zajímavá Greta Garbo), slavná ruská tanečnice na sklonku své zářivě úspěšné kariéry. Osamělost je nejsvíravější úzkostí, osud ve svém cynickém předurčení nabízí špetku lákavé naděje. Hlavní mužskou postavou je baron Felix von Geigern (sympatický John Barrymore), způsobně zdvořilý a oblíbený společník. Hýření v lehkomyslném opojení kouzlem zábavy musí prokázat přizpůsobivost měnícím se podmínkám. Ušlechtilost se dostává do úzkých. Ženským šarmem oplývá slečna Flaemmchen (velmi příjemná Joan Crawford), stenografka a příležitostná modelka. Je vždy připravena uchopit se nabídnuté příležitosti k vylepšení životní úrovně a koketně nabízí celou svoji nevinnost. Důležitou postavou je Preysing (příjemný Wallace Beery), povýšený a společensky ctnostný generální ředitel textilní továrny. Tíže existenční závislosti na firmě a budoucí prosperitě je drážděna smyslností a rozmařile provokována veselou bodrostí. Výraznou postavou je Otto Kringelein (příjemný Lionel Barrymore), na smrt nemocný účetní textilky s naspořeným jměním. Poslední chvilky života touží po dotyku společenského přepychu a velmi důrazně se hlásí o své právo na život. Z dalších rolí: laskavý stálý hotelový host a válkou poznamenaný Dr. Otternschlag (Lewis Stone), z očekávání těkavě nervózní a v práci vždy precizní vedoucí hotelové recepce Senf (Jean Hersholt), výbušně netrpělivý manažer primabaleríny Meierheim (Robert McWade), Preysingův loajální společník Zinnowitz (Purnell Pratt), starostlivý sekretář primabaleríny Pimenov (Ferdinand Gottschalk), stále spolehlivá služka nervově labilní tanečnice Suzette (Rafaela Ottiano), či baronův šofér a komplic zároveň (Morgan Wallace). Lidé v hotelu nabízejí pestrou škálu emocí, nevydírají, udržují si lehký a čerstvě ironický nadhled, hrají si s obrazem i vzájemně propletým společenským kontaktem. Osvěžující a zábavné to dílko!

Cinecittà: Domov F. Felliniho je filmovým památníkem k uctění filmového režiséra Federica Felliniho. Jde o sbírku rozhovorů od roku 1987, obdivné poklony několika herců a spolupracovníků. Dokument sice obsahuje zajímavosti určitého znění a lze dokonce nahlédnout i do duše slavného italského tvůrce. Ale přínosnější je zabývat se samotnou prací Felliniho, památník vždy zůstane pouze památníkem a nezáleží na úctě, či osobních sympatiích.

A loď pluje je vzletnou lyrickou básní v šiku sarkastické hravosti a karnevalového obžerství. Federico Fellini si vychutnává kontrasty, důkladně buduje choreografii vizuálních výjevů, na plátně hněte barevné nálady zvuků, zvědavě prohlíží intimní pocity vnitřních světů a obdivuje nekonečnou krásu vesmíru. Řecký duch si připomíná stopy ideálů, do koloritu běsu života vkládá představy a sny, s pochopením se usmívá, škodolibě vydírá a ve větru vlaje. Fellini se nikdy nevzdá své neposedné podstaty, znovu hýří drobnými provokacemi a miluje život. Rozvernost je schopná niterného sebepoznání, poezie se lehce vznáší, ctižádost italské opery se zuřivostí proměňuje chudobnou běžnost v naléhavou teatrálnost, pohyby grotesky vzývají touhy, patos zlatého věku zpívá na svém vlastním pohřbu a afektované elitářství se třese zlostí a strachy. Cirkusový operní výstup je podroben drobnohledu hromadného sdělovacího prostředku, symbolismus se nezalekne ani pohřebního rituálu a nezbedně pomrkává na pohyb, pocity a slova. Průvodcem elitářské noblesy odcházejícího věku je Orlando (velmi příjemný Freddie Jones), neodbytně vtíravý novinář a výsadní zpravodaj poslední cesty starého pořádku světa. Je okouzlen krásou a přitahován majestátem moci a společenské vážnosti. Cirkusový klaun si zvolil decentní proceduru, se kterou se pokouší posouvat stále dál, vzhůru a vpřed. Hlavní ženskou postavou je Ildebranda Cuffari (příjemná Barbara Jefford s hlasem Rity Savagnone a se sopránovým zpěvem Mary Zampieri), ctihodně vážená operní pěvkyně. Snaží se vykročit ze stínu zemřelé kolegyně a velmi důsledně požaduje úctu a dotyk uznání. Z dalších pěveckých úloh zaujme zejména bodrý a teplý basový hlas jménem Aureliano Fuciletto (sympatický Victor Poletti se zpěvem Giovanniho Bavaglia), zamilovaný do ukázek zpěvu a řádu vlastních hlasových možností. Úpadkem mužské potence je Sir Reginald Dongby (příjemný Peter Cellier s hlasem Oresteho Lionella), masochistický šmírák bez potřebné živočišné síly života. K výraznějším postavám patří velkovévoda z Harzocku (příjemný Fiorenzo Serra), ostražitě hlídaný pruský politik, šlechtic, voják a obdivovatel zemřelé pěvkyně. A patří k nim také velkovévodova sestra, princezna Lheremia (slavná tanečnice Pina Bausch), slepá žena se sebevědomě citlivým smyslovým vnímáním života a všech jeho krás. Z dalších rolí: důstojná operní pěvkyně Teresa Valegnani (Elisa Mainardi se zpěvem Nucci Condo), Reginaldova sexuálně neukojitelná a živočišnost vyhledávající žena Violet Dongby (Norma West), melancholicky zasmušilý hrabě z Bassana (Pasquale Zito s hlasem Massima Giulianiho), operní pěvkyně Ines Ruffo Saltini (Linda Polan se zpěvem Elisabeth Norberg Schulz), intelektuální komik Ricotin (Jonathan Cecil), slepice uspávající ruský pěvec Ziloev (Maurice Barrier se zpěvem Borise Carmeliho), pečlivě uhlazený operní zpěvák Abatino Lepori (Fred Williams se zpěvem Carla Di Giacoma), poctivý kapitán lodě Roberto De Leonardis (Antonio Vezza s hlasem Sergia Rossiho), staří umělci s jemnou zálibou v dětském věku hudební duo Rubetti (Umberto Zuanelli a Vittorio Zarfati), či obdivovaná pěvkyně na poslední cestě Edmea Tetua (Janet Suzman). A loď pluje je stylovou cirkusovou zábavou se satirickým rytmem, jemnou rozvernou hravostí a cílenou básnickou estetikou. Naturel italské opery snadno podléhá teatrálním sklonům pudu, ani tisíc nosorožců nezabrání lechtivému flirtování se životem. Rozkošná zábava!

Město žen je rozjásaným sarkasmem se satirickou taneční balancí, spontánní živelností cirkusové klauniády a poetickým zasněním se schopností niterného sebepoznání. Federico Fellini propojuje skutečnost se vzpomínkou, zkušeností, snem, posedlostí i představou, zůstává stát zcela mimo prostor a čas, potápí se do vnitřku lidské duše a zazpívá o dualitě, vášní, dvojznačnosti a lásce. Nejde pouze o feminismus, úsměšek není jednostranně vymezen, skandovaný jásot touží zachytit měsíční třpyt, Éros je základním instinktem i nejdůležitější lidskou potřebou. Básníkův rozbor mužského srdce se neobejde bez obětí, žena je modlou, žena je posedlostí, touha je bezděčností, feminismus je fetišem, matka je posvátným artefaktem a masturbace přirozeným vývojem pokroku. Fellini si neodpouští provokace, dlouhé nosy, ani vystrčené obnažené zadnice, buduje úchvatné obrazy, tančí v horečnatém záchvatu, sarkasticky kouše a étericky básní. Zvoleným nástrojem sarkasmu niterného sebeuvědomění je Snàporaz (vynikající Marcello Mastroianni), stárnoucí milovník žen. Je znecitlivěný všedností manželské posvátnosti, je lapen do pasti živočišného pudu a nezdvořile uvláčen v odrazu svého vlastního vnitřního světa. Nevědomí prosakuje na osvětlených místech, vypráví o náladách a v naději křepčí. Nejnepříjemnějším hlasem svědomí je Elena (zajímavá Anna Prucnal), Snáporazova manželka. Přehlížení je na pokraji stavu zhroucení, a přesto má touhu věřit ve spříznění předurčeného osudu. Důležitou postavou je Dr. Xavier Katzone (velmi příjemný Ettore Manni), Snáporazův dávný spolužák, zachránce z nouze i vzor posledního pravého muže. Muž si užívá výsostného postavení pána a vládce. K výraznějším ženským probuzením patří provokující a unikající důstojně atraktivní spolucestující z vlaku (příjemná Bernice Stegers), smyslně pobavená a pomáhající mladá dívka Donatella (atraktivní Donatella Damiani) a nezadržitelně nadržená topička a farmářka (zajímavá Luciana Turina). Z dalších rolí: přední řečnice na feministickém konferenci v hotelu (Hélène Calzarelli), nesmlouvavě přísná a rozkazovačná velitelka ozbrojených složek (Catherine Carrel), poslušně zženštilý otrok (Marcello Di Falco), soudkyně mužného mužství v tradičním pojetí (Sibilla Sedat), moderní manželka v polyandrii (Katren Gebelein), hospodyňka v pantomimickém výstupu (Alessandra Panelli), spoře oděná subreta v duetu s Donatellou (Rosaria Tafuri), jubilejní desetitisící úlovek Dr. Katzoneho (Carla Terlizzi), či rozzlobená stará matka věčně nadržené samice (Mara Tchoukleva). Město žen je vskutku rozkošnou hříčkou niterného sebepoznávání, sarkasmus létá, zpívá básně a neúnavně provokuje. Je to velice osobité odlehčení tvůrce sama sebe i okolního světa. Karnevalově halasné, rozverně jízlivé, živelně vitální, zasněně prostořeké a poeticky vzletné.

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím!

Klauni odhalují mnohé z Federica Felliniho. Cirkus, zejména výstupy klaunů, je Federicovou optikou nazírání světa a života i výrazovým prostředkem změtí vášní a bolestí vnitřního světa. Federicova živelnost, karnevalové běsnění, tóny sarkasmu a bohatá vizuální stylizace odvozují svůj původ z cirkusové taškařice. Fellini se filmem raduje a baví, nadsázka se nebojí ani lehkého znevážení filmařské profese, dokumentární informace jsou doprovázeny vtipem a škádlením, přimíchávají se satirické výchozí pozice a paralely, rozvernost je vždy připravena a svolná ke skopičinám, vypouští rychle se točící bublinky filozofické otázky a zajíká se upřímně smíchy. Ostatně padesát let Italova života a rychlý rozkvět civilizované společnosti s větším rozšířením gramotnosti a vzdělanosti nabízí klíčové téma cirkusového světa klaunů již samo o sobě. Jinou odpověď nelze očekávat a symbolický pohřeb zábavy cirkusové klauna se stává vitálně rozkošnou hříčkou. Ve fiktivním dokumentu vystupuje sám Federico Fellini, snaživá sekretářka Maya Morin, francouzský cirkusový historik Tristan Remy, zvukař Alvaro Vitali, množství italských klaunů (Riccardo Billi, Tino Scotti, Fanfulla, Carlo Rizzo, Giacomo Furia, Dante Maggio, Galliano Sbarra, Peppino Janigro, Osiride Pevarello, Alberto Sorrentino, Nando Orfei a další), hrdí francouzští klauni (Alex, Georges Loriot, Pierre Étaix, Annie Fratellini, Victor Fratellini a další), španělský klaun Charlie Rivel, italský krotitel Franco Migliorini, anglický mluvící klaun David Maunsell, či pokračovatelka slavné rodinné tradice Victoria Chaplin. Klauni jsou příjemným osvěžením, nevyvíjí tlak naléhavosti, skotačí a pohrávají si s formou i střetem. Klauni baví svým zvoleným přístupem a ani Fellini nebere sám sebe vážně. Zábavně rozverná hříčka.