erased

Další z produkčních přešlapů pana Spielberga. Stejně jako jeho Under the Dome je i Extant hlavně nafouklou bublinou, jejíž klady leží hlavně v lákavém námětu, v tomto případě tedy spíš námětech, protože se věnuje umělé inteligenci, mimozemšťanům i konspiracím. A samozřejmě rodinným dramatům. Extant tak nakonec není ani ryba ani rak a paradoxně se mu daří málo rozpracovávat dílčí témata a přitom zbytečně roztahuje celkový děj, který už ale na rozdíl od nich patří do šedivého průměru. Jediné, co takový průměr dokáže často zachránit je pak obsazení, jenže ani to zde nestojí za řeč: s výjimkou malého Ethana jsou všechny postavy k uzoufání nudné a nesympatické. I přes tu kritiku ale nemůžu říct, že by ve mě právě některá ta témata nevzbuzovala dost často zvědavost, takže jsem se alespoň nemusel do žádné další epizody křečovitě nutit. Předpokládám ale, že druhá série na tom v tomto ohledu bude mnohem hůř. Ta jde ovšem v překombinovanosti ještě o míli dál, což sice nevede k nepřehlednosti, ale děj po časovém skoku posunul všechny dosavadní motivy do až příliš vyhrocené polohy. Mimozemšťani jsou tedy nelidští, umělá inteligence je protilidská, a lidská vláda to má se všemi svými konspiracemi na háku. V jejich středu tak nakonec Molly, Ethan a nově příchozí JD působí jako videoherní postavičky, které představují jediný možný kompromis a zbytečně hrbolatá a papírem šustící cesta k vysněnému soužití vysaje ze zajímavého tématu jakékoliv kouzlo, takže je po této únavné štrece konec série jen trpkým oddechnutím. A ani přes pár ucházejících momentů si takto zábavný a poutavý seriál nepředstavuju.

Oba hlavní aktéři i jejich skoro symetričtí sidekickové jsou svou nekonvenčností na první pohled jako stvoření pro tuctový sitcom, ale tím, že se tvůrci s ničím neserou namísto toho vznikla instantly lovable romantická komedie, která od začátku okouzlí tím, jak málo si ústy Jimmyho a Gretchin bere servítky, a zároveň z nich nedělá žádné prvoplánové karikatury, když je s přibývajícími díly dokáže vykreslit jako opravdové osoby, které se nechovají tak, jak se chovají jen z rozmaru scenáristy. Takhle je z You're the Worst zároveň zábavný, svěží i aktuální seriál, kterých není nikdy dost. Navíc si nepamatuju, kdy jsem naposledy zhltnul celou sérii jakéhokoli seriálu na jedno posezení.

Dojmy z počátku série se podstatně změnily a nezbylo mi, než můj původní komentář vyčítající seriálu hlavně programově tupou agitku smazat. Nakonec mi naopak na Madam Secretary nejvíc lezla krkem nucená pohoda a odlehčený tón, protože na pozadí stále plynoucí hlavní příběhová linka série je mnohem zajímavější, než hašteření mladých, krásných a dokonalých asistentů titulní postavy ve vládních kancelářích, a to i třebaže jsou někteří herci v hlavních rolích sympaťáci. Jenže ústřední děj sice začne houstnout už zhruba v polovině první řady, ale vyvrcholí předčasně už ve skvělém šestnáctém díle, jen aby zbytek epizod dojížděl na zažitém epizodickém standardu.

Brodyho návrat do svěrací kazajky, která patřila mezi vrcholy jeho kariéry, a její překonání ve filmu, který možná není tak životopisný, jak by bylo záhodno, ale o to je zábavnější. Rozdělení na dvě epizody a označení jako televizní série mi připadá jako úplná zbytečnost, nebýt absence nějakého ústředního motivu, mohl Houdini bez problému fungovat jako jeden samostatný film. A to všech stránkách proklatě povedený film. Spíš než nudná biografie je tak film spíš efektní průlet těmi nejzajímavějšími momenty a spekulacemi z kouzelníkovy kariéry plný rychlých a detailních střihů odhalující jeho zázračné metody, které jeho trikům ale paradoxně dávají snad ještě větší šmrnc. Ta špička ledovce je pak samotný Brody, který - na to že jde o televizní projekt - vypadá jako by se v roli naprosto výžíval a září jako málokdy. A nutno dodat, že ani ty přízemnější epizody z jeho osobního života nejsou na škodu, naopak jeho matka a žena jako podprahové motivace extravagantního showmana posouvají film ještě o kus dál, než jsem čekal. Jen škoda že druhá část trochu polevila z nasazeného tempa. It was never about the box.

První epizody seriálu se tváří jako by zaspaly dobu alespoň o dvacet let: Graceland vypadá jako průměrná devadesátková krimi, která láká především na mladé a krásné herce, prosluněné Kalifornské pláže a celkovou pohodu a bezstarostnost. Prostě Vražedné pobřeží - Nová generace. A přiznám se, že mi dnes takový seriál k odreagování chybí, takže mi epizodní a nijak vtahující pojetí nevadilo. Proto mě nakonec spíš zamrzelo, když se tento styl po několika dílech změnil a z Gracelandu se místo toho stalo stejně průměrné krimi dneška, kdy ti samí mladí a krásní herci řeší velkolepé a komplikované příběhy, osobní dramata a celkově se atmosféra pohody skoro úplně vytratila. Druhá řada v tomto trendu pokračuje a v její polovině už se téměř dá říct že seriál vyměnil letní bezstarostnost za slušně temnou zápletku a do té doby vcelku ploché postavy za prací posedlé trosky, ať už to pro ně ta práce znamená cokoliv. Problém je, že v tomto Graceland nijak nevybočuje z průměru a ani těch několik světlých momentů to nezachrání, absence logiky totiž stabilně zabíjí jakékoli nadšení, které občas dílčí zápletky dokážou vzbudit. Třetí série v tomto bohužel pokračuje. Prožitek blízké smrti spolu s málem nadpřirozenem se naštěstí ke konci série vyjasní, ale na drogách ulítávající hlavní postava příliš nenadchne. O jediné zajímavé moomenty se tedy jako vždy postará Briggs v utajení, který už ale jde ve svém běsnění tak daleko, že několikrát děj působí jako by byl z úplně jiného seriálu. A přestože mě zrovna toto pojetí vůbec nesedlo, vymazlenou čtvrtou epizodu s málem dokonalou sugescí po řádné opici, ve které konečně znovu spojí síly všichni obyvatelé Gracelandu ale nelze než obdivovat. Závěrečný rozpad domácnosti pak byl výstižným hřebíkem do rakve, od kterého mi bylo po celou dobu vysílání zatěžko očekávat něc o jiného, než nenáročnou zábavu.

Jako by mi El Jefe připravil své oblíbené menu. Kvanta moučníků a specialitek na které se krásně dívá a ještě líp chutnají, navrch přidal i něco málo ze svého kvalitního latino fast-foodu, jenže hlavní chod pořád nikde. A tak mám po titulcích stejný, ne-li ještě větší hlad než před filmem. Film je plný skvělých momentů a na tu letní pohodu se dívá krásně, ale chybí tomu nějaký silnější příběh, expozice postav nebo nějaký ten konflikt, který by jakkoli chytl i za srdce, ne jen za chuťové pohárky. Tady se totiž každý jenom usmívá, směje, všichni se mají rádi a tančí. To je ovšem jediná chybka na jinak bezvadném letním relaxačním filmu. Jon Favreau vypadá, jako by se pro roli šéfkuchaře narodil, potěší všechny menší role známých hereckých tváří a rozhodně neurazí zbytek hlavního osazenstva. Navrch trochu vypečených moderních technologií, klasického rodinného sbližování, hodně slunce a hudby a samozřejmě kvanta gastro zážitků, a já si připadám jako Pavlovův pes čekající před obrazovkou na žvanec. P.S. Labužnický úlet se Scarlett byla dost možná nejvíc sexy scéna letošního roku. Fuck Twitter.

Mešuge... Co si budem povídat, moralita i etické poučky se přejí, zatímco prachy a sex budou lahodit vždy i když člověka stokrát vytrestají. Do jednoho filmu se znovu jen stěží někomu podaří nacpat bezstarostnou glorifikaci marnotratného a bezskrupulózního života a zároveň jasné zobrazení morální zkorumpovanosti jako jeho následku. To vše v nevídaně svižně plynoucích třech hodinách. A pak si to, milý diváku čekající na poučení nebo šokující rozuzlení, přeber sám. Míjí mě, jak je možné, že Vlka minulo tolik ocenění, nic podobného totiž v blízké době neuvidíme a až Leo dostane Oscara za skvělý výkon v nějakém nevýrazném obligátním dramatu, budeme jen se slzou v oku vzpomínat na to, jak mu ho letos vyfouknul McConaughey.

Zažít televizní premiéru Threads, běžel bych ještě v půlce filmu do nejbližšího obchodu pro zásobu konzerv. Po návratu a dokoukání zbytku filmu bych ale konzervy vyklopil z okna a vzal to směrem do nejbližší lékárny s žádostí o kyanid. Jen stěží se tomu sice dá říkat film, ale bez sebemenších pochyb je to nejsugestivnější hraný fiktivní dokument, který jsem viděl. A přestože hlavní strašák studené války už dnes nemá zdaleka takovou váhu, z toho chladně věcného zobrazení následků nukleárního škádlení deprese vyzařuje ještě teď, a bezpochyby ještě mnoho bohudík ne-nukleárních zim vyzařovat bude. I tak bych byl ale rád za volné pokračování, které by to samé převedlo do vysokorozpočtového, běžně vyprávěného filmu. Tato forma je totiž přes vší tu působivost často k uzoufání nudná. Scény s levným, pouze náznakovým vylíčením událostí při a bezprostředně po výbuchu, stejně jako se závěrečným totálním rozpadem civilizace, se mi ale otiskly do paměti stejně pevně, jako stíny lidí zachycených v epicentru exploze do trosek Sheffieldu. Ruth. Work. Up.

Tak takhle to teda chodí! Poučen, vzdělán, emocinálně naplněn a o pár litrů slz lehčí sleduju titulky k filmu, který něco vypovídá o životě, láskách, bojích a umírání mladých. Umíráním zhrzená, sečtělá a hyperinteligentní shemale... ehm Shailene... si našla svého prince Jasoně, který možná není žádný model, ale je od prvního pohledu posedlý, takže má srdce na správném místě. Taky je to čistě náhodou milionář, srší vtipem, životními moudry, ale rozhodně není dokonalý. Má přece všechny ty malé roztomilé chybky, které z něj dělají člověka! V jejím velehumánním a uvědomělém odmítání jakékoli romance ji naštěstí podporujou i na kokainu ujíždějící rozeskotačení rodiče a když už si jí teda konečně koupí výletem do Evropy, je to jasná láska na celý život. Ne. Teď už vážně. Nevzpomenu si na jediný film, který by rámovaly silácké blafy o jeho odlišnosti od jiných zamilovaných příběhů, načež by pak do puntíku plnil všechny klišovité náctileté představy o romantice a ještě z nich bez špetky bázně udělal vyloženě kýčovité melodrama (ok, Kodaline a M83 potěšili i mě). Nutno dodat, že vše zmíněné mě začalo vytáčet už v prvních minutách a čím křečovitěji se o to film snažil, tím víc pohřbíval šanci na jakékoli zapůsobení na mé city. Zkouškou jsem tedy neprošel a asi jsem emocionální mrtvola. Za ten ústřední motiv a světonázor by pak autor zasloužil kastraci, mentální klystýr a zbytek života ve společnosti S. Meyerové a J.K. Rowlingové. Vedle té trošky hudby nakonec ještě musím vyzdvihnout postavu ironizujícího básníka, kterou si zahrál Willem Dafoe - jedinou reálně působící, sympatickou a inteligentní postavu v celém filmu.

Vidět The Normal Heart před podobným Dallas Buyers Club, asi bych jeho kouzlu byl i schopný propadnout. Jenže tento televizní film od HBO přistupuje k tematice tak tradičně, že to po zmíněném oscarovém filmu neskutečně bije do očí a nejednou i leze na nervy. Stěží by se mu dalo vytknout, že v momentech, kdy se věnuje osobním dramatům nefunguje - naopak, díky skvělému obsazení, především pak ústřední trojici (Ruffalo, Kitsch, Roberts), hraje na city na jedničku. Stejně tak potěší i názorové rozpory v samotné gayské komunitě, které u tohoto tématu působí jako tolik potřebný závan svěžího vzduchu. Jenže i ty jsou v poměru s mučednickým sebeoplakáváním v souvislosti se zlou zlou společností a vládou zanedbatelné a právě kvůli tomu trpitelskému tónu nemá film na konkurenci ani omylem. Nepřirozenosti a nepřesvědčivosti pak přidává i naprosté nezvládnutí doby. Začátek osmdesátých let? Ale kdeže, hlavně že všechno a všichni vypadají in. Nebýt přes celý obraz vyskakujících dat, věřil bych že se příběh odehrává v současnosti. "Welcome to gay politics!"