erased

Britští Sons of Anarchy: Thomas Shelby a jeho rodina jsou stejně jako američtí motorkáři Kurta Suttera styloví, neberou si servítky, přitom jsou sympatičtí, jejich příběhy dokážou dojmout a v neposlední řadě jsou i stejně rockandrolloví. Rodina pro ně znamená první a poslední, kořeny mají také v Irsku a v jádru jsou to taky féroví chlapi. Snad by jen neškodilo trochu jasněji ukázat, že kolem toho dobráckého jádra je pořád skořápka nekompromisních gangsterů, kteří nikdy žádnými andílky nebudou. Na druhou stranu mají ale tito Birminghamští floutci navíc společnou historii z Velké války a současnost plnou vzletných ideálů a velkých osob. Díky střízlivější délce taky působí mnohem lépe, než na první pohled podobný Boardwalk Empire. Především závěr první série mě trefil přesně tam, kam chtěl. Její pokračování naopak naprosto válí celých osm dílů, kterým není co vytknout, jen ten závěr naopak ani přes už stabilně perfektní práci s kamerou, mizanscénou, hudbou ani dokonalému Cillianu Murphy želbohu nezapůsobil tolik, jako se to o rok dříve podařilo odjíždějící Grace. Ten posun v čase pak sice kvůli odsunu některých postav zamrzí, co se samotného děje týče je to však parádní krok otevírající dveře dalšímu skvělému ději (ve kterém je sporadická ůčast Toma Hardyho nečekaně příjemná třešnička). Stejně jako oba zmíněné seriály jsou také zaštítěni velkou autorskou personou, takže jsou Peaky Blinders vlastně sázka na jistotu - nedělají nic, co by tu už dříve nebylo, ale své starší bratříčky napodobují prvotřídně a po jejich letošním uzavření je stejně tak dobře i nahrazují. A minimálně díky hudbě se jim v mých očích nejednou podařilo je i překonat. On the gathering storm comes a tall handsome man in a dusty black coat and a red right hand.

Už se vám někdy stalo, že se vám během dvou hodin vyplnily všechny vaše zvrácené představy? Ne, tím nemyslím fantazie o té blondýně na baru, ale ty, kdy si u filmu říkáte, jaká by byla sranda kdyby se v další scéně stalo /vložte první klišé, které vytane na mysli/. Divergence takový plán plní ku radosti ďábelských marxisticko- bilderbergských Sečtělých intelektuálů na 105%. Zatímco se toto jednou nebo dvakrát podaří každému podprůměrnému, průměrnému, ba často i kvalitnímu filmu, v nové pohádce o ošklivé ušlápnuté žábě, která se přidá ke koolkidz aby spolu s traumatizovaným princem Jasoňem porazila despotický bradavický sociální systém, roste předvídatelnost a schematičnost až do absurdních mezí s KAŽDOU další scénou. To, nad čím se dá ještě v první třetině filmu jen v klidu kroutit hlavou díky tomu, že dokáže alespoň dobře navnadit na zjišťování, jak že má ta utopie fungovat (ne, že by ve výsledku bylo o co stát), postupně přeroste do takové míry, že už se nedá KAŽDÉ další scéně nesmát. Ten příběh jako od ožralce po lobotomii bohužel nezachraňuje ani obsazení nebo vizuál (na rozdíl od podobně tupých Hladoher) - v tomto ohledu potěšil jen srdcař Woodboy a jakž takž i zbytek ucházejícího soundtracku. Ale abych jenom neštkal, nutno dodat, že si nedokážu představit, jak by se druhý díl série mohl tomuto v počtu stereotypů na vteřinu vyrovnat. Takže s pokračováními to vlastně vypadá docela dobře. Ne, že by teda mohlo cokoli na plátně přebít odzbrojující a do očí bijící nesympatičnost hlavní postavy...

Partička ze sklepa se stala kultem tak rychle, až jí to bylo na škodu a kvalita IT Crowd chtě nechtě s přibývajícími díly spíš klesala. Oproti průměrné poslední řadě je ale Poslední Byte bohudík krokem vzhůru a zároveň rozloučením s Ajťáky v tom nejlepším duchu. "Game over, old sport."

"Where is Jessica Hyde?" Bezchybný pilot trochu falešně navnadí na pokračovatele Misfits. Stejně jako předchozí hit Channel 4 se opírá o vážné a aktuální téma, jeho neotřelé zpracování, nevtíravý vtip a audiovizuální fetiš. To svérázné vyžívání se v sázení jednoho konspiračního klišé na druhé tvoří a nadsazeně vtipné a přitom mrazivě reálné (tedy takové, které se naprosto vzpírá obvyklému filmovému zpracování) nakonec tvoří prakticky perfektně fungující celek. Postavy jsou pro tento účel napsány dokonale a scénář jim vychází vstříc - v Utopii se prostě nedá věřit nikomu. I přesto, že to vše je v televizi neviděné, a do budoucna asi i nenapodobitelné, nejvíc v hlavě utkví hudba. Začínající de Veer vytvořil jeden z nejoriginálnějších soundtracků vůbec, který té šílené absurditě dodává šmrnc, o kterém si může nechat zdát drtivá většina velké produkce. Po repríze první a premiéře druhé série už ale není co řešit. Utopia je jednoznačně nejzajímavější a nejnápaditější nový seriál. Nejen to, je totiž hlavně jedním z těch mála počinů, které dokážou využít jak televizního prostoru, tak i filmového vyprávění. Právě kvůli takovým kouskům má totiž televizní produkce větší příslib, než kdy může mít jakýkoli celovečerák. Utopia ten příslib konečně naplňuje na sto procent. Loni jsem tvrdil, že je jejím hlavním tahákem hudba a nejlepší záporák od dob Jokera (a Arby ho dost možná překonal). Dnes půjdu dál - Utopia je must-see protože nic podobného neexistuje. Možná sedne, možná ne, ale rozhodně to je neopakovatelný zážitek. "Where is Mr. Rabbit?"

Sliby chyby. Pfister slíbil Nolanovsky chytrý blockbuster a místo toho doručil zadumané málem-indie sci-fi. Ale krásně vypadající, to jo. A když se mi po zuby proskřípaném úvodu podařilo na jeho vlnu naladit, vlastně mi ta Transcendence ani nevadila. Jistě, děj dvouhodinové stopáže by se dal zkomprimovat na polovinu, ale zkoumání utopické/dystopické vize AI mě baví téměř v jakékoli formě na prostoru libovolného média, a tak mě sledování vševědoucího digitálního Deppa, jakkoli byl nesympatický, u filmu bez problémů udrželo. Jen by určitě vůbec nevadilo, kdyby si autor odpustil některé zbytečně pedantské kecy z úst obyčejných smrtelníků a místo nich se třeba víc věnoval těm téměř post-apo následkům filmových událostí. Přiznám se, je to asi hlavně tou Dentonovskou vizí a nejednoznačností v tom, co je vlastně pro lidstvo dobré a co ne (film se nakonec oproti očekávání vůbec nebrání ani té utopické interpretaci, yay!), ale rád ten film i přes neodpustitelnou uzívanost trochu nadhodnotím.

Příslibem možná podobný destrukční fetiš jako loňský Pacific Rim, samotným provedením na něj ale Godzille kus chybí. To ale neznamená že by mi to pojetí nějak zvlášť vadilo, naopak. I přes nedostatek sympatických postav mě ta cesta jednoho téměř nicotného vojáčka zpět za rodinou bavila, protože se mi to řádění monster v pouhých náznacích nestihlo přejíst a na závěrečnou bitku mě to jen o to víc nahradilo. Oproti tomu zmíněnému Pacific Rimu zde teda sice chybí víc akce ale co se zbytku filmu týče, než v tom kýčovitě japonoidním rádobydramatu jsem se ve zdejším ryze americkém pojetí plném všech myslitelných klišé cítil víc mnohem jako doma. Jen ten nedostatek WW beru jako podpásovku.

Je otrava koukat, jak seriál se slibným námětem doplněný o hollywoodskou hvězdu v hlavní roli opět ztroskotává na ochotnickém scénáři a obsazení zbytku postav. Oproti Crossbones se ale třeba na takový Almost Human dalo dívat alespoň jako na nenáročný výstřelek, který zaspal dobu. Tato utopická vize plešatého Černovouse a trampoty pirátského Dr. House jsou ale po všech stránkách tak špatné, že z toho ani rozum nedokáže pobrat přítomnost takové herecké persóny. Posledními hřebíky do rakve jsou absence děje a téměř čehokoli, co by seriál upevnilo v pirátském prostředí, úplně stejně totiž Malkovich mohl pobíhat v pyžamu kdekoliv a kdykoliv jinde. Ačkoli konkurenční Black Sails nejsou zatím taky žádným zázrakem, provedením i atmosférou jsou s Crossbones nesrovnatelné a je dobře že pro jednou padlo neobnovení seriálu pro další sérii na správné místo.

Od Stevena Knighta, který se vyprofiloval především dokonalým zpracováním západoevropského podsvětí, jsem čekal něco úplně jiného. Ani z traileru k filmu jsme se nemohl zbavit dojmu podobnosti s nervy drásající Telefonní budkou. Místo špíny britské metropole jsem se ale dočkal vůní do auta provoněné okružní sólové jízdy Londýnem - a to chybějící napětí mi vůbec nechybí. Člověk by totiž pohledal tak neotřelé a přitom upřímné a lidské drama, lidské obzvlášť když se vezme v potaz, že je Tom Hardy jediným obličejem na obrazovce (i když divákovi znalému britských televizních herců na mysli vytane nejeden další). I díky ve filmu téměř reálně plynoucímu času mi připadalo, jako bych s Ivanem v tom BMW seděl taky, ale z toho, jak mu během tak krátkého času tvrdnul beton pod rukama mi nezbývalo, než mlčky žasnout nad jeho plánem "dobrého života". Prostě skvělá a pohlcující jízda.

V první řadě je nutno uvést, že originál nijak v lásce nemám. Právě proto jsem odsunul jakákoliv očekávání na vedlejší kolej - buď mohl americký remake být až příliš přesnou kopií Parkova Oldboye, nebo jeho usedlejší západní verzí, popřípadě mohl Spike Lee téma západnímu divákovi přiblížit a film tak ještě rozšířit. Kromě poslední nereálné možnosti totiž ani jedna není ideální. I ta prostřední je ale pořád lepší než další ulítlé východní extempore. V této hollywoodské verzi tak naštěstí chybí téměř všechny výstřelky (povinná bitka s kladivem tady proto působí jako pěst na oko), na druhou stranu ale ta přízemnost strádá i obsahově a formálně (incest a zakázanou ale upřímnou lásku zde střídá spíš přímočaré thrillerové vyprávění v dobrém i ve zlém). Ačkoliv mi tedy ideální připadá sledovat film jedině se znalostí originálu, která některé mezery dokáže vyplnit a zároveň vyzdvihnout absenci autorovy extravagance, je mi tento Oldboy o značný kus sympatičtější i samostatně.

Hůř než první díl mohl Winter Soldier dopadnout jen stěží. Proto ani to, že se na něj dá dívat i jinak než skrz prsty, není kdovíjakou výhrou. Přes všechny následující výtky mu však nemůžu upřít to, že se stylem akce - tedy nadlidsky silnou a rychlou, ale pořád lidskou postavou svižně a s přehledem likvidující vše, co se jí přimotá do cesty - trefil přesně do mého gusta. Mnohem víc mě toho však minulo. Rozhodně nejsem fanda jednoduchého rozdělení na dobré a zlé, kdy prvnímu pestrobarevnému dobrákovi stačí oponenty neutralizovat na férovku, zatímco druhý černočerný a démonicky zamračený střílí po všem, co se hne. I kdybych odhlédl od toho nejjasnějšího důvodu proč mi toto leze krkem, zůstane tu ten nevyužitý potenciál postav, které by využívaly všeho dostupného pro tu nejefektivnější akci. Dále si zde můžete doplnit libovolné Marvelácké klišé, v tomto filmu totiž nechybí ani jedno. Předně mi ale u filmu této produkce znovu vadí ten vyzdvihovaný naivně hloupoučký pokus o realistické a dospělé napodobení opravdového světa. Kdybych jen chvíli zvažoval, jak hluboce v tomto ohledu ve spojení s většinou velkorozpočtových filmů klesla naše očekávání, musel bych Kapitánovi od boku rovnou střelit odpad.