erased

Málem marně se snažím najít důvod, proč v hodnocení nepřekročit tu tučnou linii mezi "dobrými" čtyřmi a "vynikajícími" pěti hvězdami. Objektivně si The Knick zaslouží plnou palbu, a klidně i víc. Dovolím si totiž tvrdit, že i přes rozdílnost tématu i pojetí strčil Soderbergh do kapsy i opěvovaný True Detective. Místo aby se zamotal do přehnaných ambicí vlastního námětu dostal do rukou vcelku obyčejnou, nijak zvlášť vysoko aspirující premisu otočenou vzhůru nohama a naruby, a čistou poctivou technickou prací z něj vytvořil výjimečně sugestivní výlet do počátků současné medicíny. Sledováním Thackerye dodává ruční kamera, ve správných momentech jen se střídmým střihem, seriálu skoro voyeurský nádech, samotné herecké výkony jsou na naprosté seriálové i filmové špičce, námět i rozehrané příběhy (snad jen s výjimkou úvodní anekdoty kolem Typhoid Mary) taktéž, a délka série jim dává přesně tolik prostoru, aby žádná událost ani při nejnenším nezačala nudit. Samostatnou kategorií preciznosti je však zvláštně nemístný hudební podkres, díky kterému je The Knick právě tak silný zážitek. A to tak silný, až jsem ho kvůli tomu téměř nesnesl. Spojením nekompromisního zobrazení a uširvoucímu ozvučení kruté doby a Martinezovy hudby na mě mělo prakticky celých deset hodin podobný efekt jako škrábání nehty o tabuli - žádná poloha těla při sledování nebyla dobrá a každý nerv v těle o sobě dával vědět, a nepřijemným pocitem hraničícím s bolestí mě nutil odvracet zrak i sluch, podobně jako tomu bylo v nejzajímavějších částech Trainspotting, Requiem za sen, nebo třeba 127 hodin. V takovém stavu se dá jakkoli geniální práce jen stěží užít. A že geniální bez sebemenších pochyb je! Jen bohužel není pro mě.

V prvním Raid se Evans vykašlal na téměř veškerou snahu o filmové vyprávění a vytvořil nekompromisní mlátičku, která byla tím jednoduchým postupem hrdiny z jedné místnosti a bitky do další a další a další čím dál víc ubíjející. Nebýt vymazlené choreografie bojů a sebejisté přehledné režii. V pokračování ale k těmto kladům i žánru přistupuje přesně z druhé strany. Pouhý náznak děje nahradil velkolepou špinavou východní gangsterkou a přestože násilí samozřejmě stále hraje první housle, film už stojí na něčem úplně jiném. A nutno dodat, že na těchto tradičních filmových základech stojí mnohem pevněji. Pomalé, ale poutavé a atmosferické plynutí příběhu dá vzpomenout na nejednu hollywoodskou klasiku a kdykoli to vypadá, že se autor už už blíží té hranici, kdy by se z akčního filmu stala ryzí gangsterka, vytasí se s další nevídaně precizní akční scénou, z nichž žádná nemá co do dokonalosti jakékoli konkurence. Ve výsledku tak úctyhodný zážitek na kterém mě mrzí snad jen to, že se nejspíš nikdy nedočkám vysněného origins prequelu skvělého Baseball Bat Mana.

Spolu s přesunem z domu do ulic jde ruku v ruce přesun od skromného přežívání a naznačování zákonitostí alternativní Ameriky k velkolepější akci i zobrazení prožívání unikátního svátku všemi možnými společenskými třídami, skupinami i stranami politické barikády. Jenže vzhledem k tomu, že vše ostatní ve filmu funguje při starém, nese s sebou nové pojetí sice pár kladů, ale kvůli mnohem delší stopáži to v konečném důsledku spíš škodí. První díl s výrazným skřípáním ještě jakž takž fungoval díky sympatickým hercům a tomu, že díky střídmé délce za necelou hodinu a půl nestihl začít nudit, ale pokračování chybí obojí. A přestože je zábava sledovat s čím vším se autor vytasí, jako celek je Purge: Anarchy veskrze průměr.

Od první série jsem si před jejím odvysíláním sliboval mnoho: mohla se pyšnit skvělým obsazením i lákavým námětem, který si v souvislosti s moderní televizní tvorbou přímo říkal o neokoukané pojetí. A sliboval jsem si nejspíš příliš, ani zdaleka totiž nedokázala využít svého potenciálu. Z celé bez jakýchkoli dohadů zajímavé rodiny zůstali v průběhu sezóny zajímaví pouze Liev Schreiber v roli jejího samozvaného ochránce a Jon Voight jako sesazený patriarcha, s jehož návratem se do života všech hlavních postav spouští lavina problémů. Zbytek, ať už je to dlouho mrtvá sestra, jediný dobrák Terry, traumatizovaný Bunchy, černá ovce Daryll, nebo věrná, ale vyloženě hloupě působící, splachovací Abby, nebyl využitý ani při nejmenším a kvůli tomu působil spíš jako kulisa pro exhibici dvou ústředních charakterů. I ty kulisy ale dokázaly přirůst k srdci, protože celý irský klan (a stejně tak i zbytek postav) se skrz své peripetie podařilo vykreslit naprosto reálně a přiblížit tak pozadí života smetánky LA i stále na paty dýchající zločinnou minulost Bostonských Irů. Druhá série už však nejen konečně dává prostor všem postavám, ale i konečně naplno využívá toho příslibu pod cukrlátkem skryté nekompromisní hry, na které si titulní postava postavila život, a která se mu rozpadá pod rukama. Ray Donovan, tedy postava, jakožto i celý seriál, je jako testosteronová bomba, která si nebere servítky s nikým a ničím, ale přitom si udržuje styl a díky občasnému odlehčení nepůsobí nijak upjatě. A takovému šarmu se prostě nedá odolat. Překvapivě velký kus třetí série si pro sebe ovšem ukradly jiné famílie. Především Katie Holmes v roli ambiciózní neurotičky z velké rodiny z velké části táhne emoce celé sezóny, a pevně věřím, že se jí seriál nezbaví stejně, jako jejího podobně excelentního otce. Druhý klan, arménský, se pak týká nepoučitelného Mickeyho, který se naopak stará o napětí a z velké části i posuny v ději kolem většiny ostatních Donovanovic. Celkem znovu není co vytknout, snad až na menší účast některých oblíbených postav, nicméně veškeré případné výtky by stejně vybledly po famózním a procítěném závěru za tónů upýra.

Nemůžu sice říct, že bych po zábavné, ale stále komické až trapné První třídě čekal kdovíco, ale zároveň jsem úplně neztrácel naděje, že by Singer po téměř patnácti letech od prvních X-menů mohl s trochou sebereflexe překonat marné rané pokusy o zvážnění komiksového materiálu a opravdu ty příhody kreslených postaviček přiblížit reálnému světu. A k mému nemalému šoku se mu právě to povedlo. Bohužel to, že už podtext konečně nepůsobí jen jako naivní sluníčková emancipační pohádka, je jeden z mála kladů na jinak asi nejnudnějším dílu série. K těm dalším pak patří zaprvé minimum ztrapňování Fassbendera a McKellena kýblem na hlavě a rádobyvejdrovským oblečkem, a za druhé marvelovsky zábavní a samoúčelní Rychlošlápek a holka-z-Portalu. Zbytek se pohybuje mezi kolosálně špatným (ústřední děj a velká většina keců) a prostě nudným (postavy, akce a zbytek keců). I u obsahem katastrofálního Dark Knight Rises jsem se od začátku do konce bavil. U Days of the Future Past jsem však téměř celý film odzíval. A to je něco, co se blockbusterům neodpouští.

Brát Bestiář jako sebeironizující obraz současné nanynkovské společnosti, klidně bych se přenesl přes ochotnické herectví a ubíjející nudu a napálil mu aspoň slušné hodnocení, byť jen z principu. Jenže když je ta nanynka hlavní postavou, která jakože prochází vývojem z jakože nedospělé panenky v pravou a zkušenou nánu z přesvědčení, a celé se to v té emancipaci od princů všech (ne)možných podob ke spokojenému spinster životu bere zcela vážně a jakože poučně, nelze jinak. Nemám sice nejmenší pochyby o tom, že i takto idiotská postava má základ ve skutečnosti, ale nic to nemění na tom že to je film od kravky pro kravky, který dělá stejné karikatury jak z těch kritizovaných chlapů, tak i glorifikovaných ženských. Jedna hvězda teda za Jurčové kozy, ať mají případné fanynky jednoduchý důvod, proč se tomuto komentáři vysmát.

Převládají o kousek lepší dojmy, než tomu bylo u 21 Jump Street. Akce na střední škole byla možná ve své třesknutosti vyrovnanější a udržela si stejné tempo od začátku do konce, zatímco první polovina dvaadvacítky až na pár momentů ubíjí nudným kopírováním prvního dílu, jenže to, co ve zbytku filmu předvádí dvojice Lord-Miller vykouzlit, patří do komediální špičky. I při tom těžkotonážním (sebe)parodujícím humoru si dokázali udržet lehkost a hravost svých ostatních filmů. A přestože ani jednoho z hlavních představitelů nemám a asi nikdy nebudu mít rád, měl bych si podle všeho začít zvykat, že dostávají dobré role v dobrých filmech. Vůbec bych se nezlobil, kdyby to do budoucna byly právě ty, na které lákají závěrečné titulky.

Jakkoliv jsem rád, že ve mně Hřebejkova reflexe života dnešních rodin zanechala smíšené pocity (právě o tom vcelku nekompromisním a povedeném obrázku si snad ani nejde udělat jen pozitivní nebo jen negativní názor), veškeré nadšení, které dokázal Medvídek vzbudit, bez milosti ubíjí jeho roztříštěnost. V námětu je dost materiálu na slušnou minisérii, a nutno podotknout, že gró problematiky je na výsledku bez problému patrné, jenže za formou zaostávající obsah tady až příliš bije do očí. Přestože jsou slibně představené, postavám chybí motivace a hlubší prokreslení a stejně tak jeden osekaný příběh tak rychle střídá druhý, že jsem si několikrát připadal skoro jako kdybych koukal na trailer. A co teď s takovým filmem, u kterého jsem se sice bavil a přitom mě neustále rozčiloval?

Na komedii málo vtipu, na drama zase příliš odlehčený tón, a na tu typickou českou tragikomedii typicky moc i málo od obojího a ve výsledku tedy hlavně nuda. Naštěstí ne nuda přímo ubíjející a nejednou dokáží Muži v naději i nadchnout. Poprvé mi zde nevadil Macháček, na Kerekes a Hřebíčkovou se nedalo vynadívat, a skvělý Polívka s ještě lepší Stašovou by to klidně utáhli sami. A k tomu povedená hudba. Prostě další veskrze nevyrovnaný český film.

Za dlouhých devět let od premiéry Sin City stihl tento filmový fenomén zkultovnět, a bylo jasné, že návrat do města hříchu nebude mít jeho pokračování jednoduché, ba že i vyrovnání se očekáváním, která za tu dobu stihla nabobtnat, bude prakticky nemožné. Proto lze jen těžko schovat rozpaky z výsledku. Třeba to, od čeho jsem si sliboval nejvíc, tedy povídka o titulní Evě Green, je nakonec největším zklamáním. Ani mi tolik nevadí obličej Dwighta před plastikou (i když...), jako samotná Ava, která je místo kýžené tajemnosti celou dobu až příliš odhalená. Přitom o několik minut později dokazuje návrat Nancy, že sexy neznamená jen dobrý den, kozy ven. Bohužel, další návraty, tedy Hartiganův a Marvův, taky nemají tolik šťávy, jako fanoušek očekával. Zatímco první se před kamerou zdrží jen pár vteřin (i když i tak stylově), druhého kamera naopak prakticky neopustí, a přestože je to pořád bezkonkurenční frajer, všeho moc škodí, a místo střídmého dávkování pr Tak to vidíte, u Dame to Kill For jsem se bavil skoro královsky, a stejně tu jen plkám špínu. A vážně nechtěně, povídka o Johnnym strká do kapsy i cokoli z prvního dílu, skvělá je i epizoda o dvou policajtech, a Nancy a Marv jsou pořád stejně cool, jako kdysi, když jsem na jejich pohnutých osudech vyrůstal. To znamená fakt hodně moc cool. To samé platí i o té hravé komiksové stylizaci. Jenže na to, aby se z něj stal kult, přišlo druhé Sin City příliš pozdě.