erased

Více než slušný návrat Bonda do špionážní akce a zároveň povedená jednohubka zaplňující dlouhé čekání na další Bournovku. Olga naštěstí nemá moc co hrát, takže nijak zvlášť nepřekáží tomu, co jde filmu na jedinčku - skvělému představení a střetu agentů dvou generací. Docela překvapivě se podařilo udělat sympaťáka i z toho mladšího, takže přestože je od začátku jasné, na čí straně skončí, jeho přítomnost nenudí, naopak možná i překonává i tu Brosnanovu. Samotný příběh pak sice možná není kdovíjak strhující, ostatně jako film samotný, ale celou dobu svižně odsýpá a na ty necelé dvě hodiny hravě zabaví.

Tak trochu filmová hra s divákem na kočku a myš. Ani mi tolik nevadí ty nevyslovené, ale nakonec zpravidla patrné motivace postav, ale těch pozornost odvádějících slepých konců tady bylo prostě příliš na to, aby mi při závěrečných titulcích film vyrazil dech tím, jak v něm každý detail dává smysl (nasnadě je srovnání s podobně odtažitým, avšak v tomto ohledu dotaženějším Tinker Tailor Soldier Spy). Průběh Güntherova případu je až příliš nezáživný na to, abych se přes takovou hru přenesl. Kupodivu pro mě navíc Nejhledanějšího muže netáhl nejvíc samotný Hoffman, který si pro sebe krade většinu prostoru před kamerou, nýbrž ženské postavy, jejichž charaktery pro mě byla kvůli minimu sdělených informací o to větší radost luštit. Samotný závěr je nicméně prakticky bezchybný, já bych ho jen raději viděl ukončený o deset vteřin dříve za těch jemných tónů piána.

Ze tří letošních filmů o dobách antiky vycházejí Pompeje jako nejlepší. Svou jednoduchost se nesnaží maskovat za vykrádání osvědčeného ani nedonošenými pokusy o překonání vlastní béčkovosti, jako to dělají oba Herkulové, naopak se i přes překvapivě vysoký rozpočet své jednoduchosti nebojí a těží z ní, co se dá. Pod primitivním příběhem navíc překvapivě funguje i dost pevný koncept, kdy k selhání odsouzenou vzpouru vůči neochvějné římské říši doprovází vzpoura přírodní, jako jediné možné řešení. To samotné, stejně jako výsledek ve své akčně-katastrofické podobě, pochopitelně není ničím novým, ale jako celek to díky velkoleposti a zběsilosti ve druhé polovině nečekaně dobře drží pohromadě. Protože si Anderson nehraje na nic víc, jsou Pompeje příjemným nenáročným filmem k uvolnění mozkových závitů, který nejednou dokáže uchvátit skoro videoherním vizuálem, a zároveň nejsou tak hloupé, aby byly k smíchu. Pokud teda na obrazovce zrovna nepřehrává Kiefer.

Těžko říct, jestli mě jako Hercules víc vytáčel přiteplený Lutz nebo opičák Rock. V každém případě se ale ten druhý dočkal mnohem důstojnějšího filmu. Demytizace legendy a hraní si na realistickou historii prospělo už kdysi Králi Artušovi, takže i kdyby byl celý film o ničem (a že od toho nemá daleko), minimálně zvědavost ohledně toho, jak se tvůrci s mýty poperou, by si mou pozornost udržela. A jelikož i samotná akce je jakž takž zábavná, umřít nudou se u Herkula nedá. Oproti zmíněnému Artuši ale postrádá dvě kritické věci. Zaprvé se toho boření mýtů nedrží, a tak dvoumetrový lidoop kosí armády div ne svým prázdným pohledem, a to i když měl náběh na slušné vysvětlení pomocí 'roid rage, zadruhé je to naprosto nesympatická parta. Kvůli oběma důvodům mi nezbylo, než od začátku průhledného příběhu fandit jedinému frajerovi ve filmu, Johnu Hurtovi. Z celkového srovnávání Heraklů tak nakonec díky notné dávce nostalgie vychází nejlíp starý dobrý Kevin Sorbo.

Ani mé oblíbené tváře z New Girl nijak nepomohly k pozitivním dojmům z veskrze průměrné komedie. Na každý povedený gag připadá pět slabších, takže i když jsem se několikrát od srdce zasmál, nudná vata mezi těmito světlými momenty ubila jakékoli nadšení, které společný projekt právě té skvělé dvojice Nicka a Coache zpočátku vyvolal. Hrají totiž úplně to samé, jako ve zmíněném seriálu, a to je tak nakonec spolu s nadrženou milovnicí mužů v uniformách to nejlepší, co můžou Falešní poldové nabídnout.

Marvel meets Pixar meets Star Wars. Jinými slovy taky taková normální napůl animovaná rodinka v předaleké galaxii. Nechybí mezidruhová láska, malé adoptované mimčo lomeno domácí mazlík, domácí pohodu připomínající rostlinka, ani přitroublej kámoš. Vedle toho tough love dobráckej strejda a na protější straně šmoulí Darth Vader a plastelínový Imperátor. S (bohudík sebeparodujícím) humorem a osmdesátkovým soundtrackem navrch jsou tak Strážci galaxie trefou do černého co se týče zábavy pro celou rodinu. Co je tedy špatně? Asi to, že kvůli té donebevolající neoriginalitě a spoléháním se na cestu nejmenšího odporu mě celý film naprosto minul. Nedá se říct, že bych se u něj nudil, na to měl až příliš zběsilé tempo, ale vše, co se v něm dělo, mi jednoduše bylo zcela ukradené. Postavy splňující do puntíku všechna myslitelná klišé a zoufalé pokusy o dojímání a roztomilost dojmům rozhodně taky nepomohly.

Nejsem fanoušek Nolana, přesto jsem se však rozhodl zbalit si svých pět švestek a vydat se přes celou republiku, abych se na jeho Interstellar podíval v IMAXu. Převážně za to ta neobvyklá investice času i peněz stála. Pouze převážně mimo jiné i kvůli úvodu. Rodinná perspektiva náhledu na celý příběh záchrany lidstva mi lezla krkem od první repliky malé Murph. Bez zdlouhavých příprav motivace Coopera na cestu časoprostorem by pak snad mohly jednoduše odpadnout i zbytečně sentimentální prostřihy na Zem ve chvílích, kdy je film v nejlepší formě, a úplně stejný happy-end. Když je ale řeč o nejlepší formě, nejde o žádné zveličování. Toto je totiž TO vysněné sci-fi. Žádní komiksoví supergéniové v oblečcích. Žádné utopické ani dystopické budoucnosti lidstva na matičce Zemi. Konečně se totiž sci-fi alespoň na chvíli vrací k dechberoucí velkoleposti vesmírných odyseí. Právě v těch momentech, kdy neznámé hlubiny vesmírů snímá Nolan na 70mm kameru, je Interstellar s přehledem nejsilnějším sci-fi, které minimálně během mého krátkého života vzniklo. Počkat... cože? Momenty natočené na 70mm kameru? Jaká ekonomická škudlivost, jaký filmově technický záblesk geniality/idiocie donutil Nolana požívat tuto skvělou technologii jen ve vybraných scénách?! Kvůli čemu jsem musel na dokonalém plátně sledovat jednu chvíli krásně čistý obraz s poměrem stran, díky kterému jsem si připadal jako bych byl přímo ve filmu, a druhou detail postrádající ne-digitální záběry na rozplizlé obličeje hlavních postav?! Proč jsem proboha musel sledovat dva různé filmy?! Převážně tak především pro tento podvod. Ale vem to čert. Když odhlédnu od (ne)možných příliš nolanovsky snových či příliš spielbergovských láskospasných interpretací, zůstane mi v paměti především nevídaný a neopakovatelný zážitek.

O opus magnum Kubricka a Clarkea toho bylo řečeno už tolik, že mi vlastní názor připadá připadá ještě menší než obvykle. V tom množství rozborů, učených textů i laických názorů a interpretací je stejně zaměnitelný a pomíjivý, jako jedno z dalekých světýlek na nočním nebi. Ale o čem jiném Vesmírná odysea vypovídá, než o relativitě těchto rozměrů a měřítek, a o důležitosti vlastního vědomí a vůli k němu? Proto mi nezbývá, než ty své poznatky, jistě vyřčené již mnohokrát přede mnou, vyložit také. Na rozdíl od vesmírných pionýrů letících vstříc neznámému jsem já po předchozím přečtení knihy 2001: Vesmírná odysea věděl, kam se bude dvou a půl hodinová cesta ubírat. A vzhledem k tomu, jak dokonale mi tato předloha pasovala, byla očekávání vysoko - tak vysoko, že mě ani reputace jednoho z nejlepších natočených filmů nedokázala předem ubezpečit o spokojenosti. A tak se stalo, že jsem na obrazovce sledoval něco, co sice mělo stejnou kostru příběhu i identický ústřední motiv evoluce, ale co bylo pocitově tak odlišné od předlohy, jak to jen může být u dvou organismů vyvíjejících se nezávisle na sobě v čase i prostoru miliardy světelných let od sebe. Nejdřív ale k těm spíše formálním výtkám a pozorováním. _____ Není nejmenších pochyb o tom, že Kubrickovo dílo je dokonalým prolnutím obrazu a zvuku. O tom svědčí nepopsatelně dokonalý úvod úsvitu člověka. Jenže už samotný tajemný monolit v sobě nese první rozpory s knihou a předvádí jak přednosti, tak i nedostatky filmového materiálu. Kubrickem zvolený tvar je bezesporu mnohem majestátnější, než tomu je u obyčejnější verze, kterou zvolil Clarke. Problémem je, že tajemnosti a znepokojivosti světlo pohlcujícího černočerného obsidiánového povrchu pramenící z nemožnosti identifikace jeho přesných tvarů lidským okem se může plastová uhlazenost filmové verze jen stěží vyrovnat. Když se o několik milionů let později jeden takový monolit z ničeho nic aktivuje na povrchu Měsíce, zatímco o několik mil dál už tato část povrchu kulatého šedivého hlídače Země zažívá první úsvit od objevení neznámého artefaktu, který má být onou spouští rozněcující další fázi lidského vývoje, začíná tedy oko mé registrovat první známky toho, že na rozdíl od Clarkea Kubrick nezasvětil svůj výtvor nadšení z překonávání lidských hranic, ke kterému se zákonitě váže i fascinace technickým pokrokem, nýbrž ho zcela podřídil estetice obrazu a zvuku, a boření hranic filmových. _____ Stejně tak se film i (paradoxně přes svou básnivost a nedoslovnost) soustředí mnohem více na samotný příběh hlavní postavy, zatímco zcela ignoruje důležitost a souvislosti prozkoumávání nepoznaných částí sluneční soustavy. Kubrick si sice vyhraje s modely všech vesmírných korábů, jenže vesmír, kterým Discovery putuje je kvůli oněm estetickým důvodům zcela prázdný. Kam se poděl ten zatajený dech, kdy jsou z této lodi vypouštěny sondy, které poprvé zkoumají vnitřní vrstvy atmosféry Jupiteru? Kde je lidskou pomíjivost připomínající dočasný prstenec Saturnu? A jak se vlastně podařilo zaměřit drobný černý útvar volně kroužící v gravitačním poli Jupiteru, když tehdejší projekce nepředpokládaly ani to, že by mohly teleskopy na zemi zjistit, že polovina povrchu zde nepřítomného měsíce Iapetus je pokryta zvláštní světlou hmotou v jejímž středu čeká na prvního vyslance opů ze Země netušený osud? Kubrickovi se podařilo roztančit člověkem vyrobená vesmírná tělesa a oslavit tím nadcházející éru dobývání vesmíru, ale naprosto selhal v projekci nepředstavitelné velikosti, jejíž všudypřítomnost udělala z knihy tak silný zážitek. _____ A tuto velikost téměř úplně postrádá i HAL-9000, tak skromně personifikovaný do pouhých zlověstných objektivů jeho kamer. Teprve výlet Davida Bowmana do jeho útrob jakž takž vynahrazuje tento dramatický kompromis a alespoň částečně ukazuje Hala jako nepředstavitelně majestátní a komplexní výtvor dalece přesahující lidskou kapacitu. Alespoň že jejich poslední dialog svým zpracováním dává na tyto výhrady zapomenout, v něco tak silného jsem při čtení knihy ani nedoufal. _____ Po něm mi však chybí psychiku korodující samota zbytku cesty hlavního hrdiny k jeho cíli. A když se k němu pouhým jedním střihem dostane, převrací geniální režisér naopak to, co spolu s geniálním spisovatelem napsal, tedy lidským vědomím neuchopitelnou zkušenost docela konkrétních událostí, spláchne realitu naší dimenze do bezgravitačního záchodu, spustí desítky abstraktních digitálních a mikroskopických animací, přidá stovky náhodných barevných filtrů, a celou zkušenost moderního Odysea redukuje na vizuální hrátky hraničící s bezúčelným artovým sebeukájením. Přitom události v modelu hotelového pokoje přesně otočí, a místo aby z dálky sledoval inkubátor v podobě lidského akvária a podtrhl tím účelovou obyčejnost konce cesty hlavního hrdiny, udělá z jeho zážitků podivný abstraktní časový guláš. _____ Za Straussova Zarathustry znějící závěr je však balzámem chladícím všechny výtky. Ač se to totiž vzhledem k jejich počtu nemusí zdát, nakonec bylo i pro mě toto řečené nejlepší dosud natočené sci-fi skvělým a nenapodobitelným zážitkem, a to i přestože se přes zmíněné výhrady jen stěží někdy přenesu. Velkolepost knižní verze Vesmírné odysey se totiž Kubrick jen přiblížil. For though he was master of the world, he was not quite sure what to do next. But he would think of something.

Opatrná očekávání po "pilotní" Legii byla samozřejmě na místě, a přiznám se, že i přes nadšeni do zpracovávané látky jsem se jen stěží přenášel přes předsudky o budoucích kvalitách série. K mému překvapení se ale mé střízlivé naděje naplnily téměř naplno. Oproti většině jiných seriálů se totiž biblický děj ve Vega vyvíjí překvapivě rychle, a přestože ne všechny linky jsou právě vrcholem scénáristické invence, právě ta stále se měnící situace spolu s podobně svižným vývojem postav mě na konci série zanechala v téměř bezvýhradném nadšení, který nějak víc narušoval jen nemístný Gabrielův harém a jeho občasné přepálené přehrávání. Na protější straně barikády však stojí jeden z nejsympatičtějších seriálových hrdinů, Michael, který možná občas prázdným výrazem zbytečně připomíná Nea, ale je v této neměnící se poloze tak badass, že jsem se jeho účasti na obrazovce nemohl nabažit. Ani zbytek osazenstva pak není úplně k zahození, ale to hlavní, z čeho seriál těží je samozřejmě příběh. Ten bohudík není tak jednoduchý a nudný, jak se může z úvodu zdát, a lidské i nebeské pletichaření, ač už sto a jednou viděno i jinde, je tak akorát komplikované a zábavné, aby si udrželo mou pozornost a nikdy zvlášť nenudilo. Takže jsem se přece jen konečně dočkal vysněného povedeného zpracování konce světa rukou Boží. Aleluja! Druhá série pokračuje ve vyjetých kolejích více než obstojně. Noví aktéři v konfliktu stejně jako nová odhalení o vzatzích andělů osvěžili příběh a vývoj vyvoleného konečně navozuje velkolepější dojem. Škoda je jen docela levně zavánějících románků ústředního páru a především jejich ukončení, především ale přímo nakrkne snová epizoda. Obzvlášť protože na ni dojde až těsně před koncem série a ani parádní závěrečné odhalení nedokáže rozporuplné dojmy úplně napravit. Což se už bohužel nepovede, protože spolu se zapojením Lucifera do post-apokalyptických událostí došlo na zrušení série. Obrovská škoda.

Být Legie samostatným filmem, byla by dalším biblickým zklamáním připomínajícím sérii The Prophecy: nejen že má téměř identický lákavý motiv, taky se honosí sympaťákem v hlavní roli a bohužel taky úplně stejně, ne-li hůř, selhává v naplnění svých ambicí. Jenže zatímco pokračování The Prophecy stáhla sérii s každým dílem níž a níž, Legie se dočkala neplánovaného pokračování v podobě seriálu Dominion, jenž možná není žádným zázrakem, ale rozhodně vymaloval post-apo svět, který stojí za pozornost. Jako taková je tak sice Legie proklatě nepovedným pilotem, ve kterém je špatně prakticky všechno, na co si člověk vzpomene, ale i tak uvádí do povedeného epického děje o andělských kejklích, vyvoleném Spasiteli a o všem ostatním, co na obrazovkách i přes svoji kýčovitost (nebo kvůli ní) tolik chybělo.