erased

Po nevalné reakci na původní filmové Fargo jsem rád, že ryzí autorský styl bratří Coenů je v jeho seriálovém remaku částečně říznutý obyčejnějším televizním zpracováním. Proto jsem se konečně mohl vyžívat v čirém hyenismu Billy Bob Thorntona, který celý prapodivný děj táhne jak jako jeho hybatel, tak jako hlavní sympaťák. A to i když se na obrazovce nevyskytuje až tak často, jak by divák od takové postavičky čekal. Zbytek času vládne především Martin Freeman, kterému sice chybí herecké výrazivo pro více, než jeden archetyp, ale i tak dokáže během desíti dílů projít vynikající a neuvěřitelně uvěřitelnou proměnou. V neposlední řadě je tu pak Bob Better-Call-Saul Odenkirk a jeho skvělý maloměstský šerif, spolu s povedenou hudbou a mrazivou atmosférou perfektně vystihující zde sice absentující, ale přesto všudypřítomné uvítání "Welcome to Fargo; Home of Paul Bunyan".

S Coenovci si holt asi ruce nepodám. Baví mě jejich jednotlivé scény, nevybíravě reálné a zároveň reálně přihlouplé vykreslení prostředí, skvělá řemeslná kvalita nebo třeba i myšlenka, se kterou filmy píšou a točí, ale jako celistvé filmy zpravidla nejsou ničím pro mě. Takže i když má Fargo vše výše zmíněné a jako nevídaná okrasa mu navíc slouží skvělý Buscemi a ještě o kus lepší Macy, znovu jde svou výslednou formou zcela mimo mé spektrum. Neznamená to sice, že jsem si několikrát neužíval groteskní obraz Ameriky ani černý humor, se kterým rádoby-pravdivou historii jejího zapadákova autoři vykreslili, jenže na to byly ty skvělé epizodky až příliš převáženy nicneříkající stroze natočenou fikcí.

"...I alone can control it. It defies your laws of physics..." neřekla tentokrát jen jedna z filmových postav, ale znovu Michael Bay při prezentaci svého konceptu završení série. A světe div se, ulovil jím nového fanouška. Jedinou výraznou chybu totiž vidím v nezvládnuté návaznosti scén, kdy výsledný film často vypadá jako by ho polovina zůstala ve střižně. Děj je sice stále veskrze nijaký, ale konečně mi po přetrpěných předchozích dílech nevadí většina postav ani vtipů, a už to samotné je pro Transformery mílový krok v evoluci. LaBeoufovi konečně sestoupily varlata a a přestal se chovat jako tupej fakan, Torturro se taky i v malé roli vyšvihl v přijatelného frajera a konečně jsem začal mít rád i toho vždy krásně vymodelovaného, ale teprve teď konečně i sympatického Čmeláka. Ani ty vtipy, na které dochází převážně pouze v první půlce filmu, mi tolik nevadily, a to přestože Malkovich a Jeong mají pohříchu malé a zbytečné role. Teprve ten temnější tón invaze Chicaga a bezkonkurenční měřítko robotí military akce jeho osvobozování dělají z tohoto dílu nevídanou a nečekanou pecku. Navzdory tomu, že vše ve filmu naprosto odporuje jakékoli zdravé logice a veškerým fyzikálním zákonům, jsem této vrcholné trikařské exhibici vršící jednu atrakci na druhou podlehl přesně tak, jako tomu u jiných došlo už tehdá léta páně 2007. Naplno bavit jsem se sice začal až když došlo na slovo wingsuit, takže to trvalo, ale ten jeden povedený díl Transformeří série za to čekání stál.

"Znovu, a přidat." Ne, to jsem si neřekl po zhlédnutí pokračování robotích hraček, to byly bez nejmenších pochyb slova režiséra po dokončení prvních Transformerů. Téměř vše, co se na nich totiž dalo obdivovat či nenávidět se dá najít i zde. A s tím, jak všechny ty atrakce exponenciálně rostou do absurdních výšin, mě div Revenge of the Fallen neodradilo od završení původní trilogie. Příběh je stupidnější, efekty monstróznější, Shia LaBeouf i Megan Fox debilnější, a většina dalších zúčastněných jakbysmet. A to jsem si myslel, že toho otravného Jar Jar Decepticona z předchozího dílu už překonat nepůjde. Výsostný omyl! Na druhou stranu se pomocí zpomalení i zpomalených záběrů podařilo alespoň to nejlepší na celém filmu, tedy samotné roboty, popřípadě i už minule naznačenou povedenou military akci, dotáhnout do líbivého konce. Ani to ale nedokáže vyvážit to, jak strašně, extrémně a nesnesitelně blbý (a vlastně ještě o kus blbější) je vše kolem. Že je to navrch ještě nudnější, než už sama o sobě dost ubíjející jednička, tomu vůbec nepomáhá.

Po Pacific Rim jsem byl odhodlaný dát Transformers ještě jednu šanci. Ať už by se mi potvrdily otřesné dojmy z jejich premiéry nebo bych v nich dokázal najít jakýkoli klad, kterým by se těžkotonážní show mexického mága Del Tora vyrovnal, sloužila by mi repríza stejně především jako odrazový můstek pro další díly. Nakonec je právě to ten jediný důvod, proč těch bezmála dvou a půl hodin nelituju tolik, jako před sedmi lety. Ačkoli se mi totiž veškeré konkrétní výtky od té doby vypařily, s každou další scénou se mi trauma z filmové tortury vracelo víc a víc. Nejvíc se tak jedná o nesnesitelnou infantilnost, ať už příběhu, postav, či (a to nejvíce) pokusů o komedii. Druhé housle hraje hned v těsném závěsu epileptický střih, který z povedených triků nedělá nic víc něž hromadu barevných šmouh. A v neposlední řadě bije do očí po zpětném srovnání s Asií inspirovaným konkurentem nezvládnuté převedení pocitu z masivní váhy hlavních postav na filmové plátno. Jakkoli totiž mohlo být vše ze zmíněného zamýšlené, na katastrofálním výsledku to zhola nic nemění.

Jakkoli byly herecké výkony hlavních postav skvělé, nepodařilo se jim mě přesvědčit, že sleduju něco víc, než jen buď samoúčelně společensky kritický lov na filmová ocenění nebo zdramatizovanou verzi libovolné aféry z britského Blesku. Že se příběh Philomeny postupně vyvine z obyčejného dramatu v nesmyslnou, zbytečnou a tolikrát (a lépe) zpracovanou kritiku katolických praktik nezachrání ani její závěrečné feel-good povýšenecké poselství, ba naopak. Jako oscarové drama podle skutečné události to očím sice šmakovalo, ale na takové téma můj cynismus asi nikdy nemohl přistoupit.

To pravděpodobně nejznepokojivější mystérium roku 2013, které se ke mě dostalo, což tolik nepřekvapí u Gyllenhaala, kterému podobný Donnie Darko nastartoval kariéru, zato režisér Villeneuve jako by po mnohem přízemnějších a konvenčnějších Prisoners splétá svou pavučinu snů do komplexního celku, který by zamával snad i s Lynchem. Ať už její jednotlivá vlákna tvoří celek nevyhnutelné politické totality, osudového polapení v rodinném životě, existenciální noční můru nebo pouze zfilmovanou Freudovskou psychoanalýzu (přiznám se, že na jednoznačnou interpretaci nemám sílu a zároveň se jí rád vzdám v zájmu o to silnějšího zážitku z filmu), Nepříteli nelze upřít málem nenapodobitelnou atmosféru, dumavost a zároveň podprahovou děsivost, navíc tolik podepřenou skvělou prací s herci, mizanscénou i hudbou, která mě polapila a do které se se smrtí v očích, ale přesto bez váhání kdykoli vrátím.

Ani výjimečně elegantně odvyprávěný životní příběh "vždy trochu zmateného" Woodyho na pozadí road movie a rodinného sletu do rodného hnízda mi nedokázal vlézt pod kůži tak, jak jsem od slibně vypadajícího zpracování života a vzpomínání veteránů čekal. Na to mi připadalo černobílé zpracování příliš prvoplánové, herecké výkony příliš nevyrovnané (skvělá čtveřice ústřední větve rodového stromu naproti umělým a nepřirozeným karikaturám všech ostatních postav), a konec zbytečně, ač v rámci zvolené formy logicky pozitivní. Ve výsledku tak je Nebraska pouze tím, co jsem zmínil hned v úvodu - výjimečně elegantně odvyprávěným příběhem. Uvěřitelnost a nějaká ta opravdovost toho příběhu už je něco úplně jiného, obzvlášť v porovnání s mnohými jinými nezávislými filmy.

Jak mám pomalejší a obyčejnější nezávislé filmy rád, tuplem když zobrazují americké periferie, Out of the Furnace je jedním z prvních takových projektů, který mě neoslovil. Získala si mě pouze první polovina, která se pouze s náznaky nějakého události spojujícího děje tváří spíše jako dusná rodinná kronika a obraz opravdové společnosti, než revenge thriller. Od chvíle, kdy se do děje naplno vloží v úvodu představený Woody Harrelson už mě ale příběh míjel. Samotná dramatická zápletka šla zcela mimo mě, a to i přes ten skvělý herecký koncert všech zúčastněných hvězd.

I přesto, že jsem podle všeho zasloužené nadšení z knižní předlohy Enderovy hry přijal od jejích čtenářů téměř za své a zároveň chápal, že stejně jako Hunger Games bude muset být film co do explicitnosti dost osekaný, ty kompromisy a plochost ve mě veškerá očekávání ubily. Co hůř, když už jsem teda začal doufat, že by se dojem mohl zlepšit alespoň áčkovými efekty a povedenou akcí, sci-fi verze famfrpálu a startrekovské strategie pro mimina mě udolala. Kupodivu pak nakonec jako nejzábavnější část vychází právě těmi do očí bijícími kompromisy prošpikovaný Enderův trénink. Děcka jsou sice krutě nesympatická a zahrána hereckými poleny (jak je možné, že do stamilionového blockbusteru nedokáže casting najít alespoň ucházející mladé talenty, zatímco nezávislý film to v USA pravidelně zvládá se zlomkovou produkcí?), šikanu, ať už jako výcvikový drill nebo konflikty mezi vrstevníky, si divák může pouze domýšlet, a celková zápletka o (ne)bojování s mimozemšťany a související podivný virtuální vývoj hlavní postavy je vyloženě přiblble naivní, ale přesto ti caparti ve skafandrech, a hlavně nejspíš Harrison Ford a Ben Kingsley, ten film utáhnou. Dokud se však autoři v případných pokračováních budou držet současného trendu, vývoj filmové značky mi nemůže být víc ukradený ,protože ke kladnějšímu hodnocení mě přehoupl Jablonského standardně epický, ale povedený soundtrack.