erased

Rád bych řekl, že Devil's Knot nefunguje především jako film, protože na první pohled do očí bije vyloženě levný vzhled a podivná forma, která jakoby se nemohla rozhodnout, zdali upřednostnit mluvící hlavy pro zastánce (pseudo)dokumentů nebo emoce pro fanoušky dramat založených na skutečných událostech. Jenže to bych mu křivdil, jelikož jeho zpracování moderního honu na čarodějnice mi dělalo doslova fyzicky nevolno, a to se podaří málokterému filmu nebo dokumentu. Bodem k dobru je i nepříliš často vídaná nejednoznačnost a neuzavřený příběh. Přesto je ve výsledku hlavně hraným dokumentem, selhává totiž ve vyvolávání jakýchkoli sympatií k hlavním postavám a spíš slouží jako šokující kapitola z nedávné historie pro lidi, které případ West Memphis Three minul. ...and when we all went down there we went across that big old pipe to that place in Robin Hood woods they call The Devil's Den. And nobody knows what happened but me.

Počínaje lákavým a ambiciózním tématem a jeho prvotřídním zpracováním konče, Американцы jsou bez nejmenších pochyb jedním z nejlepších současných seriálů. V první sérii ještě sice zlehka haproval v kruhu se točící vztah ústřední dvojice ilegálů, ale i tato drobná vada se s časem vytratila a druhá řada už stojí jako prakticky bezchybná špionská lahůdka. Pozvolným ale napínavým tempem a svým zlověstným a tíživým zobrazením konfliktu odlidštěných ideálů a agentů dvou supermocností, snažící se v nemilosrdných soustrojích informační války budovat (nejen) zdání opravdového života jdou totiž Jenningsovi dál, než jakákoli jejich případná žánrová konkurence. Výsledný dojem ze třetí série ovšem mé nadšení ze seriálu trochu nahlodává. Nedá se sice říct, že by jednotlivé příběhové linky byly třeba jen o kousek horší, než dříve, ale najednou se těchto příběhů rozehrává až příliš, navíc jim chybí i významnější vzájemné propojení. Kvůli tomu se seriál nedokáže dostatečně dlouho v kuse věnovat ani jedné, a většina dramatických momentů vyšumí do ztracena.

V ne až tak tajném životě Waltera Mittyho se dá vidět buď kýčovitá a banální motivační klauzule nebo jen povrchní, audiovizuálně krásný film s cílem vykouzlit úsměv na tváři. Já i přes klopýtání (hlavně o úvodní zasněné sekvence a závěrečné splynutí právě těch snů s realitou, kvůli kterým se zdá být polovina původního názvu přebytečná) kouzlu Walterově cesty za v jednom negativu obsaženou podstatou Života propadl rád. A ano, svůj podíl si na tom nese i hudební comeback José Gonzáleze, vesmírná podivnost a milovaná islandská krajina. Špičkou ledovce je nakonec zasazení do skutečných kulis a věřím, že díky nim se z Benova fotostroje času za pár let může stát příjemná pohlednice vypovídající o duchu jednoho desetiletí.

Nový Herkules snažící se vydojit něco málo před blížícím se plnohodnotným zpracováním legendy je jasný underdog, a takovým já dávám šanci rád, ať už v nich hledám skryté kvality, nebo jako guilty pleasure. Tento film to ale neměl jednoduché ani mezi nimi - blížící se "lepší" zpracování, nohy podrážející nepovedený trailer, který předem vyzvoní celou zápletku filmu a zároveň ukáže to nejnepovedenější z jeho digitálních triků, vykrádání filmových i videoherních ikon a v neposlední řadě špatné... ne - OTŘESNÉ obsazení hlavní role. Že z takové kombinace nemohlo vzejít nic jiného, než snadný terč kritiky, bylo asi úplně jasné. Přesto se na výsledek kupodivu dá dívat a to samozřejmě hlavně kvůli bitkám, které přes zjevné zdroje inspirace kvůli levnějšímu provedení nejvíce připomínají televizního (a přesto lépe vypadajícího) Spartaka. Problém je, že sledování příběhu mezi nimi, kdy je v první a poslední řadě v centru pozornosti Stoupa Lutz, je zhruba stejně příjemné jako obědvání křídy a alobalu, a tak ani se sebezapřením nedokážu Legend of Hercules považovat za nedoceněný průměr. Snad jen díky za už zmíněného Spartaka, jehož představitel tu hraje druhé, ale přesto maximálně sympatické housle.

Jeden z mála svěžích závanů v americké televizní produkci. Navzdory nastolenému trendu současné tvorby vypadá Mob City spíš jako by se inspirovalo v klasických mafiánských filmech se snahou trochu je okořenit typicky noirovým hrdinou a jeho femme fatale a hlavně na střízlivém prostoru pouhých šesti epizod. A přestože na ně nemůže dosáhnout především kvůli ne tak skvělým hercům (i když většina z nich své party zvládá na jedničku, s jedinou výjimkou zdejšího Mickey Cohena, na čemž se ale podepisuje hlavně srovnání se skvělým Sean Pennem v Gangster Squad), atmosférou, stylizací a v neposlední řadě i nevídanou kompaktností se jim nebezpečně blíží a mě zatraceně mrzí, že seriál nebyl obnoven pro druhou řadu. Takto ryzí porci americké mafie, která by se bez sebemenší námahy dala spojit v jeden delší film, bych vídal každoročně mnohem rád, než většinu seriálových konkurentů.

Joe Carnahan mě poprvé za svou kariéru zklamal a strašně rád bych to svedl na fakt, že přesedlal z filmové tvorby na televizní, a k tomu ještě nemoudře k materiálu, který si sám nenapsal. Blacklist je totiž tím nejprůměrnějším z krimi televizní produkce na všední odpoledne. Už samotná premisa vyškrtávání jmen ze seznamu nejnebezpečnějších zločinců předpokládá epizodičnost, jenže přestože Redův výběr těch prakticky nesouvisejících případů v závěru dává smysl, nic to nemění na tom že je drtivá většina z nich naprosto nezajímavá. Nejhorší je na tom to, že to není jen tím, že by byli nezajímaví oni zločinci, kámen úrazu je v nudném, stokrát viděném a levném zpracování plném podprůměrných herců a průhledných zvratů (bohužel včetně ústřední linky). Samotný Red je tak jediným, kdo mě u seriálu dokázal udržet, protože mi dokázal, že i Američan může působit jako šarmantní gentleman a spolu s povedeným pilotem, první sérii půlícím dvojdílem a gradujícími posledními epizodami i jediným důvodem, proč mu dám šanci i napřesrok. Do druhé série dostali autoři díky nepochopitelnému úspěchu štědřejší rozpočet, a na řemeslné kvalitě a akci je to znát, nicméně co se týče samotného obsahu, k žádnému zlepšení nedošlo. Vlastně kvůli tomu, že jsem si už na ústřední postavu zvykl, docela chybí i to nadšení z jeho výstřelků. I zde tak vyniká pouze Carnahanův dvojdíl v polovině série, kterému nechybí slušná akce a povedený blacklister v podání Rona Perlmana.

Devadesátiminutový (vý)let zpátky do minulosti, kdy jsem se s Liamem a Julianne (oba za zenitem a přitom do sebe pořád mají něco, čím trumfnou většinu mlaďochů) cítil stejně jako před patnácti lety u kvalitních hollywoodských béček, které si nehrají na žádnou sebeuvědomělost a zároveň nejsou svou vážností směšné, a pro které už, zdá se, dnes není moc prostoru. Přiznám se, že si nepamatuju, kdy jsem se naposledy nechal takhle unést obyčejným thrillerem, ale hergot, jak mě ty časy Nebezpečné rychlosti a jí podobných hitů devadesátých let znenadání začaly chybět. NON-STOP má vše, co tyto filmy dělalo skvělými, i vše, co na nich bylo špatně. Neměnil bych ale ani vteřinu.

Se samotným biblickým námětem nemám sebemenší problém, ostatně nevidím důvod, proč se na film dívat, pokud bych měl, jenže sledování poutě Božího syna je jako film sám o sobě těžce nezvládnutý. Jeho drtivou většinu totiž tvoří zázračné epizody z Ježíšova putování, které děj z větší části prakticky vůbec neposouvají, ale hlavně vytváří dojem, že se celou hodinu a půl dívám jen na jeho dobrácký úsměv. Největším kladem jsou nakonec jen politické tahanice, kterých se titulní postava z větší části nijak neúčastní. Jenže i když kritiku přeháním, protože na výsledek se kupodivu dá dívat, kvůli tomu, že se autoři neobtěžovali do zfilmování důkladně známého jádra Nového zákona nacpat byť jen špetku invence, celé to působí jako plýtvání rozpočtem na remake křesťanských výchovných materiálů, kterých se v éteru jistě vyskytují mraky. A proto (a tedy i proto, že autoři natočili film čistě pro cílovku) jsem musel stále znovu bojovat s pocitem, že sleduju poblázněného kultistu. Nejhůř však Son of God dopadá hlavně ve srovnání s Aronofského starozákonním Noem, který dokázal, že to jde i jinak, chytřeji, a hlavně lépe.

Jude Law se v tomto britském pokusu o Sviňáka snaží přiblížit ryzí skotské dekadenci, co to jen jde. Jenže už samotný scénář se o to snaží tak křečovitě, že se oproti Welshově přesvědčivé fiktivní cestografii do hlavy ultimátního hovada dá i přes skvěle zahranou hlavní postavu jen minimu uvěřit. Na to je totiž samotný Dom ve své jednoduchosti až příliš básnicky ukecaný a jeho příběh po propuštění z dvanáctileté vazby až příliš přímočaře a didakticky míří k očekávanému napravení. To samozřejmě neznamená, že nedokáže několikrát skvěle pobavit, ba naopak, v těch nejčernějších chvílích si zadá s máločím, avšak u tak zjevně se podobajících filmů se dá jen těžko ubránit srovnávání a z něj vychází Dom Hemingway poražený.

So... Kromě zvláštně sympatické Imogen Poots ničím nevybočující romantická komedie. Ani to plyšové poleno Zac Efron nevadí tak, jak by se dalo očekávat a nakonec si tak díky několika povedeným vtipům a celkové pohodě není na co stěžovat. Přesto trochu zarazí, že nejlepší hláška je spojená s po-titulkovým cameem: "I might be really fucked up but I think Omar from The Wire is sitting on our couch."