erased

Fuck. Škoda, že v psaném textu to tak dobře nefunguje. Mafiánovi jsou za každou cenu styloví, nechybí jim smysl pro humor, jejich násilné choutky ovládá zvrácená, ale fungující morálka, a především je to po všech ohledech povedená rodinka. A ono Giovanniho oblíbené slovo má prostě vyjadřovat podiv nad tím, jak obyčejný film a zároveň svižnou a zábavnou gangsterku jsem zrovna viděl. Ty dvě hodiny mi připadaly jako pár minut. Prostě fuck.

Podle traileru i úvodu jsem si sice vysnil dokonalý neo-noir, ale ani ten docela odlišný výsledek mě nenechal chladným. Dvě parádní akční scény filmu bohatě stačí, mix romantické a gangsterké zápletky totiž příběh táhne bez nejmenších problémů. Uvěřitelnou atmosféru nejisté romance i pomsty v přistěhovaleckém podsvětí si film drží po celou dobu, a díky tomu, že se příběh té dvojice zjizvených postav odehrává z převážné části v noci, mu nechybí ani ponurý nádech. Jen Noomi bych asi radši viděl jako famme-fatale. Ale tato maličkost, stejně jako možná až příliš optimistický konec jsou minimální cena za to, že v americké produkci vzniklo něco takhle specifického.

Z té veskrze průměrné letní letargie o pokažených rodinných vztazích mě, stejně jako šíleně nesympatického hlavního hrdinu, dokázal vytrhnout jen Sam Rockwell. Kdyby byl jeho typický budižkničemu s dobrými úmysly Owen středobodem filmu namísto otravných teenagerů a jejich trochu méně otravných stereotypních rodičů, snad bych si ten prázdninový výlet mohl užít. Jenže než se vůbec dostane před kameru, musí se přetrpět roztahaná úvodní polovina. Ta druhá už má občas díky němu ten punc správné letní nálady, ale na nezapomenutelné prázdniny to ani náhodou nestačí.

Už první fascinující pohled na Damonovu blond kštici v gay baru navodí pocit, že toto nebude žádný straightforward zážitek (pun absolutely indended) a ve chvíli, kdy celý sál odzbrojí bravurně zahraný homokrál Liberace, je jasné, že je o zábavu postaráno. A přiteplené ujetosti první poloviny se vyrovná máloco. Škoda je pak ztráty tempa v druhé hodině a toho, že na filmu prakticky nejde poznat Soderberghova režie, avšak minimálně kvůli práci maskérů a v jejich milost spadlého Michaela Douglase to stojí za hřích. Ne nijak velký, přece jen se nezdá, že by tato osobnost měla až tak zajímavý život, aby její životopis sám o sobě mezi hromadou ostatních nějak zvlášť vynikal, ale svěrače se z něj nejednou sevřou.

Blomkamp potřebuje pravítkem přes prsty. Elysium není špatné, díky výbornému soundtracku a dokonalému Krugerovi ani průměrné, je "jen" dobré. Zbytek je totiž jedna velká šablona. To by do jisté míry nemuselo být špatně, ostatně, co se postav týče, ani ten jeho debut nebyl kdovíjaká hloubková sonda. Dokonce nemám nejmenší problém ani s tuctovým příběhem, vždyť tolik sci-fi už si vystačilo i s horším, a naopak, nejedno už se pohřbilo pod vlastní tunou křečovitých pokusů o originalitu. Jenže když je ten účelně tuctový příběh plný účelně typových postav i tuctově odvyprávěn, je už něco špatně, a Maxův proletářský příběh mě často vyloženě nudil. A přestože se mi vizuál, ať už jde o samotnou Zemi a Nebe a jejich technologie, nebo o roztřesenou, ale živou kameru, fakt líbil, od tvůrce D9 chci víc a očividně nejsem sám. Na truc za tři!

Steve Buscemi se konečně dočkal té pravé ikonické role, a nemám nejmenších pochyb o tom, že mu až do smrti zůstane Nucky přišitej. K tomu bohatě stačilo, že ve svém Boardwalk Empire táhl jen dvě série, tedy první a poslední. Ne, že by v pokračováních chyběl nebo byl ve své ikonické roli nahrazen, ale s přibývajícími díly stále více slouží jako prostředník mezi jednotlivými mafiánskými příběhy, než jako jejich hlavní aktér. A není to vůbec na škodu! Druhou sérii vedl s přehledem a specifickým charismatem sobě vlastním Michael Pitt v roli jeho synovce, třetí zase dokonalý oponent Gyp a čtvrtou konečně starý dobrý známý Omar/Chalky. Těmito vedoucími příběhy se parádně proplétají i eskapády dalších postav, mimo jiné excelujícího Stephena Grahama v roli prťavého Al Pacina a právě zde prorážejícího Michaela Shannona. Je proto škoda, že poslední série kvůli upadající sledovanosti působí svým časovým posunem na konec prohibice podivně uspěchaně a téměř po všech ohledech rozporuplně. Očekávané a kýžené uzavirání všech příběhových linek je i přes jejich povedenost jaksi nucené. Jednotlivým řadám, včetně této, lze sice jednoduše vyčíst rozmělněnou prostřední část, ta ale vždy slouží jako příprava pro jednoznačně parádní finále. Jen závěr je namísto obvyklé vylkoleposti spíše střízlivý, ale díky tomu a jeho uzavření kruhu Nuckyho kariéry a života je hlavně neobvykle důstojný. Čím však zpětně vyniká Boardwalk Empire nejvíc je, jak stylově se tento výlet do dob prohibice podařilo zpracovat. Jen škoda, že i když má každý díl alespoň jednu scénu plnou téměř groteskně neohrabaného a brutálního, a o to víc uvěřitelného násilí, pletichaření mezi nimi nejednou dokáže nudit. Naštěstí platí, že kdykoli se to to stane, stačí znovu začít sledovat parádní a dost možná bezkonkurenční kostýmy a kulisy. Minimálně v tomto ohledu se tento seriál nemůže nikdy vyčerpat. Já na něj však budu v první řadě vzpomínat jako na mého průvodce jiným světem, se kterým jsem léta páně 2010 ztratil seriálovou poctivost, a jehož společnost mě za celých pět let ani na chvíli neomrzela. Terence Winter, Timothy van Patten, Martin Scorsese a zbytek tvůrčího týmu ode mě za tvorbu jedné malé kapitoly mého života zaslouží neutuchající dík. Nakonec ještě nutno dodat, že úvodní znělka patří mezi ty nejlepší vůbec a ještě i po těch více než padesáti epizodách ve mě pravidelně probouzí hudební euforii. No one goes quietly.

Kdepak strhující thriller, Prisoners dají vzpomenout spíš na atmosferické a zadumané severské drama. Právě nálada filmu a jeho obsah jsou na tom totiž mnohem lépe, než těch několik nutných, prvoplánově působících napínavějších pasáží. Dost proto zamrzí, že o postavách se nedozvíme nic, co by nebylo přímo spojeno se samotným případem zmizelých dětí. A ono ani to vyšetřování za moc nestojí, a tak na sebe všechnu pozornost strhává především Jackmanova postava. Naštěstí minimalistická hudba ani mrazivé záběry deštivé zimy amerického jihovýchodu na náladě při Kellerově ztrácení posledních morálních zábran nijak nepřidávají. Na syrovost těch zmíněných skandinávských bratříčků to ale nestačí, a výsledek dohromady s přestřelenou stopáží a příliš optimistickým závěrem vyvolává spíš smíšené pocity.

Jako pro mě u prvního dílu splaskla bublina kultu, o to víc teď bolí konec iluze, že z hovna lze uplést bič. Pokud to nedokáže hvězdná sestava, kterou tvoří autor filmového Kick-Ass, Fassbander, McAvoy, Jenny a Bacon, tak už nikdo. Ale věřil jsem jim dlouho. Téměř celou první polovinu jsem slepě ignoroval všechna komiksová klišé a těšil se z pohledu na jiskřící dvojici hlavních hrdinů i ty ostatní. Jenže zhruba tou dobou, kdy vznikne ona titulní První třída, jde všechna snaha těch opravdu Prvotřídních osobností vniveč. Co je nejhorší, s přibývajícími minutami to celé dělá idioty i z nich. Vypsat vše, co se v druhé polovině pokazí, by bylo na dizertační práci, takže se raději spokojím s tím, že té zkázy nezůstalo ušetřeno zhola nic. Posledním kopancem mluvícím za vše, je poděděný hrnec na hlavě Fassbendera. Ne, stále neplatí, že prostředníček a pár hlášek z X-Menů udělá sebeuvědomělou adaptaci.

Jackman konečně s účesem, který se začíná blížit reálnému světu, je dost možná tím jediným, co film táhne. Mimo sexy Tao, která mě k filmu (a vlastně i celé sérii) přivedla, jsou totiž všechny postavy málem stejně pro smích, jako sebranka z původní trilogie. Díky do dokonalosti dotaženým bojovým scénám, ve kterých konečně ten dosud nezajímavý Wolverine jednoznačně exceluje, jsem se jim ale zapomněl smát, a tak jsem se u té jednohubky celé dvě hodiny vlastně i nekriticky bavil.

I když na Jackmana pořád sere pes, jeho prequel se zdá být tím nejlepším, čeho se doposud série dočkala. Je tím tedy minimálně úvod, ve kterém původní tým lesklých x-modelů vystřídá správně zvrhlé a nekompromisní komando, se kterým si nezadají ani Pancharti. Ten téměř stoprocentní úbytek ujetých účesů tak už vlastně kazí jen ta ústřední postava (a tlustá verze Dukese). Na nic si nehrající patetický příběh už totiž konečně zapomněl na marné pokusy o jakýkoli přesah jde vyšlapanou komiksovou rutinou, kterou sice nemám rád, ale za ty roky mánie, která kolem nich vznikla, se už dá přejít s mávnutím ruky.