erased

Ač to šlo těžko, poslední díl trilogie o supertýmu supermutantských superhrdinů v superoblečcích ze superzákladny pod superškolou prodělal lobotomický zákrok na už tak prázdnotou zejícím příběhu. Jenže díky prvotřídní blockbusterové produkci už se na to konečně dá dívat a přestože to je pořád především komedie, mezi těmi výbuchy smíchu už se začíná prodírat ta efektní akce, na kterou si předchozí díly z větší části jen hrály. Být sestříhaný do desítiminutového kraťasu, mohl být Poslední vzdor mým osobním komiksovým guilty-peasure hitem.

Přestože se většina výtek směřovaných k prvnímu dílu dá jednoduše zkopírovat, X-Men 2 jsou alespoň o kus dál díky konečně povedenější akci a konečně alespoň překousnutelnému příběhu, který hravě táhne Brian Cox. Na jakýkoli přesah i Jackmana ale kvůli stále stejně hloupoučkým postavičkám muťáků stále sere pes.

Další bublina kultu splaskla. Ono se fakt těžko nesměje něčemu, co se tváří jako první homixový film, který kombinuje realistický a dospělý pohled se stylovým vizuálem, když tu reálnost představuje zobrazení politické situace komplexností se blížící televizním akčním filmům minulého století, dospělost si vystačí s krutopřísně pojmenovanými dětinsky dobrozláckými postavami bez špetky osobního vývoje a ve jménu stylovosti se na tyto postavy věší kostýmy a účesy jako vystřižené z vlastní porno-parodie. Co je nejhorší, celé to dělá idioty především z prvotřídní herecké sestavy v hlavních rolích. A ne, prostředníček a pár hlášek z X-Menů rozhodně nedělá sebeuvědomělou adaptaci.

Skotské lidové pohádky z pera Irvina Welshe se nezapřou. Nechybí jim nic, co by roztoužený filmový turista mohl od zaslíbené země whiskey a smažených tyčinek Mars chtít. Trocha té deprese z represe, kopa nepěkně veselých historek na její spravení a v neposlední řadě kdysi dětská a nevinná, teď už jedině zarostlá a úchylná tvářička McAvoy. K tomu všemu parádní soundtrack, který sice doprovází mimo jiné i pasáže, které chvílemi trochu otravně pomrkávají po Boylově Trainspottingu, ale ono to vlastně jinak ani nešlo. A jestli šlo, tak to stejně nikoho nezajímá, protože snad jedině takto si musel každý fanoušek autora přijít na své.

“I wasn't actually in love, but I felt a sort of tender curiosity.” Už u traileru jsem tušil, že to nemůže dopadnout jinak a ten výsledný pocit, kdy se člověk dočká po všech stránkách dokonalé adaptace jedné z nejlepších napsaných knih, která má zároveň osobitě moderního ducha, je k nezaplacení. I těch pár změn se zdá být příjemnou nutností. Třeba takový Nickův vyprávěcí rámec, zpočátku působící jako zbytečná narativní berlička, umožňuje, aby do filmu s lehkostí pronikly všechny skvělé pasáže Fitzgerraldova veledíla. Především je však skoro s podivem, jak dobře se režisérovi podařilo vychytat ideální míru užití moderní hudby, kdy na Gatsbyho okázalých večírcích díky prolínání s dobovou hudbou nepřekáží a v melodramatických pasážích zvládá vyvolat nenapodobitelné emoce. A nijak jinak, než jako melodrama, se Velký Gatsby ani pořádně natočit nedal. Těžko totiž do jednoho filmu nacpat uvěřitelnější romanci té nejpovrchnější sebranky takto nebo onak pokřivených charakterů, vypravěčem počínaje, kouzelně bezstarostnou nanynkou Daisy konče. A přesto, stejně jako v knize se nějakým způsobem podařilo vyvolat sympatie pro tu naivní hloupost a eleganci mísící se v samotném Gatsbym a díky perfektnímu kopírování dialogů předlohy vlastně i pro všechny ostatní. Ano, všechny do jednoho rozumem nesnáším, jenže jako uvěřitelný obraz nejen dobové společnosti je osobně budu stejně něco jako milovat. Takže nakonec díky i za to závěrečné zvonění telefonu a poslední jiskru v Gatsbyho očích. Já mu ji přeju.

Líbivé téma k prvotřídní zábavě nestačí, ale je sympatické, s jakým nadšením tvůrci sází jedno stokrát viděné klišé za druhým, a přitom udržují svižné tempo i ucházející zábavu. I když se tak trochu tváří, bohudík se Kolonie totiž nesnaží být hororem, a ta devadesátiminutová survival akce díky tomu uběhne cobydup, takže člověku ani pořádně nestihnou lézt na mozek logické lapsy ani posedlí kanibalové. Vcelku prostě ucházející jednohubka.

Kvůli naprosto zcestné propagaci filmu jsem si Hummingbird málem prošvihnul, a to by byla chyba. Nemám nic proti akčňákům Jasona Stathama, naopak, ale i těch se dá přejíst. Hummingbird s nimi však nemá společného zhola nic. Když už se nějaká akce vyskytne, vystačí si s několika málo vteřinami, zbytek filmu je však neskutečně strhující drama, ze kterého jde víc než cokoli jiného cítit nekompromisní britskou produkci. Film kupodivu často netáhne samotný charismatický a překvapivě dobře zahraný Crazy Joe, ale spíš drobná a křehká Krystyna. Jediné, co do rozvíjení šíleného vztahu mafiána a jeptišky příliš nesedne, je pátrání po sadistickém zbohatlíkovi. Vše ostatní, navíc včetně závěru toho pátrání, je naprostá špička a otevřený konec jenom podtrhuje uvěřitelnost ztvárnění té věčné Špíny Londýna.

Novinka AMC balancuje někde mezi The Wire a The Shield, do kterých přidává v amerických seriálech nevídanou atmosféru, jenže samotnou kvalitou od nich má Low Winter Sun hodně daleko. Přitom je ten námět víc než nadějný, a to i přestože se může zdát seriál o hříšném a zároveň sympatickém plešatém policajtovi ve zkorumpovaném městě, které si podle vlastních obyvatel zaslouží akorát vypálit, jako derivát právě zmíněných dvou klasik. I samotné pojetí příběhu spíš připomíná Špínu Baltimoru, kdy jednotlivé epizody téměř nefungují, ale příběh celé série je ve výsledku vlastně naprosto strhující. Jenže i když nezdržuje zbytečnými zápletkami a díky střízlivému počtu postav do sebe všechny jednotlivé příběhy perfektně zapadají, většina té série stejně nudí. Za první díl a závěrečnou dvojepizodu, ve které se ten skvělý morálně uvědomělý hrdina ukáže v pravém a zatraceně depresivním světle, jsem však ochotný leccos odpustit. Přesto nezbývá než doufat, že pokračování přidá na obrátkách. "You're good cop. If I was you, I'd pack my shit up." /// P.S. Zdá se, že se při rušení této nadějné série drželo právě těchto Frankových, málem posledních slov. Holt, perly sviním...

Singer sice občas klopýtá, když zrovna neví, jestli točí vynikající zábavou pro celou rodinu nebo dalšího Pána prstenů, ale výsledek je přesto prvotřídní pohádkou. Nechybí jednoduchá romance mezi odvážným hrdinou a princeznou v nesnázích, zlý mocichtivý zloun s tupým poskokem, hrozba pro celé království jak má být, ani další stereotypy, to vše v perfektním a sympatickém obsazení, popř. digitálním provedení. Hlavně první hodina a půl je proto vším, co člověk může od nenáročného a zábavného filmu chtít. A nakonec nemám větší problém ani se závěrečnou bitvou, ve které se styl celého filmu otočí o sto osmdesát stupňů a naplno se začne využívat v průběžně se objevujících odkazech na dospělejší fantasy. Mimo jiné i díky skvělým trikům a povedené (právě zmíněného Pána prstenů připomínající) hudbě nemá šanci začít nudit. Nakonec jsem neodolal ani nějakým způsobem fungujícímu škodolibému a docela brutálnímu humoru. A závěrečný potlesk si zaslouží i za úplně poslední scénu. Přes neblahá očekávání po zklamání v Raimiho říši Oze se do Albionu moc rád kdykoli vrátím.

Jimova stand-up vystoupení neznám, a nezdá se mi, že by v nich měl po tomto vynikajícím seriálu ještě moc co nabídnout, ale tady jeho humor žeru. Výborné nekorektní moralizování nikdy neklouže do zbytečně velkého nevkusu ani kýče a drží se přesně na té tenké linii, kdy je zároveň "legit" i vtipné. Každý díl si rýpne do nějaké skupiny deformovaných tvorů, přitom díky povedenému humoru nezní zle, naopak z každé postavičky tahá to nejlepší a tak jsou ze všech do jednoho vlastně malí hrdinové. Ve výsledku z toho jde přesně ten těžko popsatelný hřejivý pocit jako u vtipů většiny dobrých komiků. Po první sérii jednoznačné nadšení a pokud si Legit udrží kvality i nadále, je to žhavý kandidát na osobního favorita mezi kvalitními nesitcomovými sitcomy. Jako by toho ale bylo málo, v druhé řadě nasazuje Jeffries ještě silnější kalibr a prostřední díly, které víc než kdy dřív připomínají zahraný stand-up rámují tragické až vyloženě deprimující situace hlavních hrdinů. Dost tedy na účet dramatu polevil humor a ani těm dobrým vtipům se v takové náladě nedá dost dobře zasmát, přesto jsem se od toho nemohl odtrhnout. Slovy té dost možná nejsympatičtější prostitutky na světě: "This is nice. And kind of depressing." Jako život. A cokoli jinýho.